II. ÚS 581/99

18. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. V. O., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 25 Co 251/99, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 10. 1998, sp. zn. 4 C 4325/25, t a k t o :


Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :


Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Dne 27. 12. 1999 obdržel Ústavní soud podání stěžovatele, kterým napadá v záhlaví usnesení uvedené rozsudky obecných soudů a tvrdí, že řízením před těmito soudy a rozhodnutími shora označenými bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, zakotvených v čl. 1 a čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

V odůvodnění svého návrhu stěžovatel uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Benešově byl zamítnut jeho návrh na určení, že vlastnictví k dřívější zemědělské usedlosti - domu č. p. 6 v K. (nyní rekreační chalupy evid. č. 01) se st. p. č. 9 se všemi součástmi a příslušenstvím, zapsaným na LV č. 54 obce D. k. ú. K. přechází ze současných vlastníků N. a Ing. D. L. do vlastnictví stěžovatele.

Odvolací soud zdůraznil, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že předmětné nemovitosti přešly na stát kupní smlouvou uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (§ 6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) ani jiným způsobem ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o půdě.

Stěžovatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními obecných soudů a poukazuje na rozhodnutí Okresního úřadu v Benešově, pozemkového úřadu ze dne 7. 3. 1995, č. j. PÚ 3531/91-1812-II, kterým byla podle § 9 odst. 2 zákona o půdě schválena dohoda o vydání nemovitostí, kterou uzavřel navrhovatel se ZD S., jako s osobou povinnou, když byla prohlášena za neplatnou kupní smlouva dne 16. 12. 1977 z důvodu tísně, při jejímž uzavření byli na straně prodávajících nápadně nevýhodné podmínky. Obecné soudy však v projednávaném restitučním sporu vycházely z výpovědí svědků, kteří sice uvedli, že jak otec stěžovatele, tak i stěžovatel sám chtěli nemovitosti prodat a nebyli tedy k prodeji donuceni, ale současně údajně uváděli, že stěžovatel i jeho otec hodlali prodat nemovitost jiným zájemcům než dřívějšímu JZD, to však odmítlo s odprodejem nemovitosti vyslovit souhlas, neboť mělo ve stájích příslušejících k usedlosti v této době ustájen dobytek a tvrdilo rovněž, že usedlost potřebuje pro ubytování svých zaměstnanců. Během několika měsíců po realizaci prodeje usedlosti byla obytná část stavení prodána JZD manželům B. k rekreačním účelům. Z této skutečnosti stěžovatel dovozuje, že byl na stranu prodávající vyvinut jak nadměrný nátlak, tak zde existovaly i nápadně nevýhodné podmínky, neboť se svým vlastnictvím nemohli dřívější vlastníci volně disponovat a při prodeji usedlosti si nemohli vybrat kupce, který by jim nabídl cenu, jež by údajně několikanásobně převyšovala cenu kupní, stanovenou dle znaleckého posudku.

Z napadeného rozsudku krajského soudu Ústavní soud zjistil, že odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvého stupně, pokud tento zamítl návrh na určení, že vlastnictví k zemědělské usedlosti č. p. 6 v K. (nyní rekreační chalupa evid. č. 01) se st. p. č. 9 se všemi součástmi a příslušenstvím, vše zapsáno u Katastrálního úřadu v Benešově na LV č. 54, vedeném pro obec D., k. ú. K., přechází z vlastnictví N. a Ing. D. L. do vlastnictví stěžovatele.

Odvolací soud se zabýval odvolacími důvody stěžovatele (dříve žalobce) a konstatoval, že soudem prvého stupně byl správně a úplně zjištěn skutkový stav, když tento soud dospěl k závěru, že stěžovatel je oprávněnou osobou podle ustanovení § 4 odst, 1, odst. 2 písm. c) zákona o půdě, svůj nárok uplatnil řádně a včas, neboť žalobu podal ve stanovené šestiměsíční lhůtě od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitostí.

K tvrzeným důvodům tísně a uskutečnění prodeje za nápadně nevýhodných podmínek krajský soud zdůraznil, že výpověďmi svědků navržených stěžovatelem bylo prokázáno, že zemědělskou usedlost nabídl k odkupu tehdejšímu JZD otec stěžovatele, který sám zajistil i objednání znaleckého posudku na odhad nemovitostí, neboť stěžovatel v té době dostavoval rodinný domek v T. a potřeboval peníze na jeho dokončení. Stěžovatel však nijak neprokázal svá tvrzení, že tehdejší JZD odmítlo dát souhlas k prodeji nemovitostí jinému zájemci. Současně krajský soud zdůraznil, že tíseň na straně prodávajících nelze spojovat s dřívějším trestním postihem otce stěžovatele (před r. 1963), neboť v době prodeje byli oba spoluvlastníci členy JZD a neexistuje tedy, podle názoru odvolacího soudu, věrohodná souvislost mezi potrestáním otce stěžovatele v 50 letech a údajným omezením vlastnického práva převodců, když žádné jednání otce stěžovatele v době prodeje nijak nenasvědčovalo údajnému nátlaku. Odvolací soud z těchto skutečností dovodil, že závěry soudu prvého stupně o neexistenci stavu tísně při uzavření kupní smlouvy jsou zcela správné.

Pro úplnost se odvolací soud zabýval i druhou podmínkou ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Zde odvolací soud konstatoval, že kupní cena nemovitostí dle znaleckého posudku činila 54. 156,- Kč, když dalším znaleckým posudkem, který nechal vypracovat soud prvého stupně, byla určena obecná cena nemovitostí v rozhodné době částkou 55.000,- Kč. Z této i dalších skutečností krajský soud dovodil neexistenci nápadně nevýhodných podmínek v době prodeje ani žádných jiných ustanovení uvedených v § 6 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Za daných okolností se již odvolací soud nezabýval otázkou, zda žalovaní jsou povinnými osobami či nikoli, neboť za situace, kdy žalobě nelze vyhovět, by takovéto hodnocení bylo podle jeho názoru nadbytečné.

Stěžovatel zdůrazňuje, že oba soudy nezjistily správný skutkový stav v projednávaném restitučním sporu a z navrhovaných důkazů nevyvodily odpovídající právní závěry. Těmto tvrzením však Ústavní soud neuvěřil, neboť ze spisu Okresního soudu v Benešově sp. zn. 4 C 4325/95 zjistil, že svědci navrhovaní stěžovatelem vypovídali tak, jak bylo v odůvodnění rozsudku obou soudů konstatováno, aniž by jakýmkoli způsobem prokázali tvrzení stěžovatele o údajném naplnění znaků tísně v době uskutečnění prodeje. Nápadně nevýhodné podmínky, na které navrhovatel odkazuje v odůvodnění své ústavní stížnosti, nelze spatřovat v hypotetické domněnce, že cena nemovitostí by byla vyšší, pokud by byla zemědělská usedlost prodána přímo k rekreačním účelům a nikoli tehdejšímu JZD. I v této souvislosti lze dát za pravdu konstatování obecných soudů o neunesení důkazního břemene stěžovatele k jím tvrzeným skutečnostem. Pokud se navrhovatel ve svém podání dále zabývá podmínkami ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, t. j . skutečnostmi, že nemovitosti byly manželům B. prodány za cenu nižší než odpovídala tehdy platným cenovým předpisům či na základě protiprávního zvýhodnění, je nutné zdůraznit, že k rozhodování soudu podle cit. ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě lze přistoupit pouze tehdy, pokud oprávněná osoba pozbyla majetek na základě některého restitučního titulu, uvedeného v § 6 odst. 1 zákona o půdě. Vzhledem k tomu, že obecné soudy zcela správně dovodily jak neexistenci obou podmínek, uvedených v ustanovení § 6 ost. 1 písm. k), tak ani jiných restitučních titulů taxativně uvedených v cit. ustanovení zákona o půdě, nebylo již možné přistoupit v restitučním řízení k řešení možností vydat majetek ve smyslu již cit. ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě.

Ústavní soud nezjistil v pravomocně skončeném řízení i v napadených rozsudcích porušení základních práv a svobod tvrzených stěžovatelem a byl proto nucen podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS


V Brně dne 18. dubna 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 581/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies