II. ÚS 371/99

18. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 371/99

ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti Ing. M. M., jako účastnice řízení, zastoupené advokátkou JUDr. D. S. za účasti obchodní společnosti C., s. r. o., jako vedlejšího účastníka, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29.4.1999, č.j. 19 Co 458/98-76, a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 25.6.1998, č.j. E 386/98-28, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23.3.1999, č.j. E 386/98-65, t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:


Stěžovatelka podala dne 26.7.1999 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 28.7.1999. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29.4.1999, č.j. 19 Co 458/98-76, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 25.6.1998, č.j. E 386/98-28, jež bylo doplněno opravným usnesením téhož soudu ze dne 23.3.1999, č.j. E 386/98-65. Podle názoru stěžovatelky byl uvedenými rozhodnutími soudů porušen zákon, a to občanský soudní řád v § 263 odst. 1, 264 odst. 1 a § 322 odst.1, a v souvislosti s tím porušena její základní lidská práva podle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a podle čl. 95 odst. 1 Ústavy, a v souvislosti s tím porušena její základní práva podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 Ústavy, a dále porušen čl. 11 Listiny.

Z ústavní stížnosti, vyžádaného spisu Okresního soudu v Jičíně, č.j. E 386/98, a spolu s ním předloženého spisu téhož soudu E 1720/98 vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. K porušení shora uvedených základních práv stěžovatelky a citovaných ustanovení o.s.ř. mělo podle názoru stěžovatelky dojít tím, že Okresní soud v Jičíně napadeným usnesením nařídil výkon rozhodnutí z jejího majetku k

Il. ÚS 371/99
uspokojení pohledávky společnosti C., s.r.o., ve výši 29 694,- Kč s příslušenstvím a nákladů řízení ve výši 594, - Kč, a to prodejem nemovitých věcí - pozemků parc.č. 572/3 - louka, o výměře 2204 m2, 575/1 - ostatní plocha zeleň v zástavbě, o výměře 406 m2, 577/2 - ostatní plocha těžba surovin, o výměře 10 897 m2 a 577/4 - louka, o výměře 8 934 m2, zapsaných na listu vlastnictví č. 16 pro kat. úz. Ú., obec S., okres Jičín, a dále tím, že Krajský soud v Hradci Králové toto usnesení svým shora citovaným usnesením potvrdil.
V odůvodnění své stížnosti stěžovatelka rovněž vyjadřuje nesouhlas s rozsudkem Okresního soudu v Jičíně, který se jako vykonatelný stal podkladem pro vydání ústavní stížností napadeného usnesení Okresního soudu v Jičíně, a to rozsudkem ze dne 30.4.1996, č.j. 4 C 113/95-85, který byl v odvolacím řízení potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12.12.1996, č.j. 19 Co 397/96-112. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podala následně stěžovatelka dovolání. Řízení o dovolání však bylo zastaveno, nebot' stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek. Dále proti uvedenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, která byla usnesením ústavního soudu ze dne 2.4.1998, sp.zn. I. ÚS 113/97, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Se společností C., s.r.o., vede stěžovatelka již po několik let více sporů. Podstatu věci spatřuje stěžovatelka v tom, že na pozemku v jejím vlastnictví parc.č.577/2 se nachází lokalita poměrně vzácného červeného pískovce vhodného k těžbě a společnost C., s.r.o., v roce 1994 oznámila stěžovatelce, že má ,vážného zahraničního zájemce o koupi lokality, a bez vědomí a souhlasu stěžovatelky prý proběhly z iniciativy uvedené společnosti průzkumné práce. Stěžovatelka je přesvědčena o vykonstruovanosti tohoto procesu s jednoznačným zájmem o znemožnění jejích podnikatelských aktivit a zájmem o získání lomu na červený pískovec. Proto podala k Okresnímu soudu v Jičíně návrh na obnovu řízení spolu s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí. Okresní soud však podle vyjádření stěžovatelky o těchto návrzích nerozhodl a pokračuje ve výkonu rozhodnutí.

V ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká okresnímu soudu, že nařídil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, aniž by se zabýval zjišt'ováním, zda se nejedná o výkon rozhodnutí ve větším rozsahu, než by stačil k uspokojení pohledávky oprávněného, jak to předpokládá § 263 o. s. ř., nezabýval se otázkou, zda navržený způsob výkonu rozhodnutí není zákonem vyloučen (§ 322 odst. 1 o.s.ř.) z toho důvodu, že povinná osoba užívá tohoto majetku k podnikání a jeho prodejem je ohrožena zemědělská výroba, kterou se zabývá jako svou hlavní činností. Těmito okolnostmi se nezabýval ani odvolací soud, aniž by bylo zkoumáno, zda se nejedná o návrh na zjevně nevhodný způsob výkonu rozhodnutí. Nebylo nařízeno slyšení povinné osoby za účelem zjištění jejích majetkových poměrů a do jaké míry prodej předmětných pozemků zasáhne do jejích oprávněných zájmů. Pohledávku ve výši necelých třiceti tisíc Kč by prý totiž, pokud by nebylo možno zajistit plnění z účtu povinné, bylo možno uspokojit např. z prodeje jediného kusu dobytka, jehož chovem se stěžovatelka zabývá.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti písemně vyjádřil předseda Okresního soudu v Jičíně Mgr. T. P., který podrobně popsal průběh řízení a rozhodování ve věci návrhu výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí oprávněné C., s. r. o., proti stěžovatelce (zde "povinné") Ing. M. M., ve
2

3
II. ÚS 371 /99
kterém stěžovatelka uplatnila námitku podjatosti soudce, které Krajský soud v Hradci Králové nevyhověl, dále námitku ohledně ustanoveného znalce, jíž Okresní soud v Jičíně rovněž nevyhověl. Okresní soud uvedl, že jeho usnesením ze dne 17. 2. 2000 byl zamítnut návrh stěžovatelky na odklad výkonu rozhodnutí. Toto rozhodnutí dosud nenabylo právní moci. U okresního soudu současně probíhá řízení o obnově řízení ve věci sp. zn. 4 C 113/95. Jednání bylo nařízeno na 31. 1. 2000 a bylo odročeno na neurčito, nebot' stěžovatelka podala návrh na delegaci vhodnou.

Krajský soud v Hradci Králové, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. L. S., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při úvaze o vhodnosti navrženého způsobu výkonu rozhodnutí měl v souladu s ustálenou judikaturou na zřeteli nejen poměr výše vymáhané pohledávky a ceny nemovitostí stěžovatelky (ve stádiu nařízení výkonu rozhodnutí pouze v předpokládané výši, když odhadní cena je zjišťována až v dalším stádiu řízení), ale přihlížel i k tomu, zda je vůbec možné nařídit exekuci jiným způsobem tak, aby pohledávka oprávněného byla uspokojena v přiměřeném čase. V době rozhodování v této věci měl krajský soud k dispozici spis Okresního soudu v Jičíně, č.j. E 1720/98 (vedený pod č.j. 19 Co 214/99 u Krajského soudu v Hradci Králové), ze kterého je patrno, že proti stěžovatelce je v jiné věci veden výkon rozhodnutí: prodejem věcí movitých. Při pokusu o soupis movitých věcí dne 14.2.1999 stěžovatelka odmítla sdělit, zda má příjem z pracovního poměru nebo z podnikatelské činnosti. Odmítla sdělit rodinné a bytové poměry a odmítla vykonavatele vpustit do domu, ve kterém se uzamkla. Sepsán byl proto pouze traktor Zetor, u kterého přichází v úvahu aplikace § 322 odst. 1 o. s. ř. Nařízení výkonu rozhodnutí v dané věci jiným vhodným způsobem proto krajský soud nepovažoval za reálné. Stěžovatelka pak v odvolání ani nenavrhla jiný způsob uspokojení pohledávky. Její postoj podle názoru krajského soudu vychází z přesvědčení, že nalézací řízení je nesprávné, a to i přesto, že dovolací soud její dovolání odmítl a Ústavní soud její ústavní stížnost zamítl ( Pozn.: správně šlo o odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost) pod sp.zn. I. ÚS 113/97. K zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky nedošlo, proto krajský soud navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud nejprve přezkoumal podmínky k projednání ústavní stížnosti. Stěžovatelka byla řádně zastoupena ve smyslu § 30 odst. 1 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným navrhovatelem. Ústavní soud proto přistoupil k přezkoumání opodstatněnosti ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná, k čemuž jej vedly následující důvody:

Ústavní soud již vícekrát ve své judikatuře vyložil, za jakých okolností je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů. Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Do činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou, zejména s ohledem na ustanovení její hlavy páté, a svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu upravené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Respektují-li obecné soudy ve své jurisdikci jak podmínky dané procesními předpisy, v dané věci podmínky občanského soudního řádu, tak kautely plynoucí z ústavního pořádku republiky, nespadá do pravomoci ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
3

4
11. ÚS 371/99
V projednávaném případě Ústavní soud porušení uvedených podmínek a zásad v činnosti obecných soudů nezjistil. Obecné soudy poslepovaly v řízení předcházejících vydání napadených usnesení a při jejich vydání v souladu s ustanoveními a kritérii občanského soudního řádu danými pro výkon rozhodnutí.

Jak již Ústavní soud konstatoval ve věci, sp.zn. III. ÚS 416/97, ustálená judikatura obecných soudů při posuzování problematiky plynoucí z ustanovení § 263 a 264 o.s.ř. stojí na stanovisku, že je povinností obecných soudů, aby při úvaze nad nevhodností uvažovaného způsobu exekuce měly na zřeteli nejen poměr výše exekuční pohledávky k ceně exekucí postižené věci, ale - protože nejde o hledisko jediné - přihlížely i k tomu, zda je vůbec možné nařídit exekuci jiným způsobem tak, aby pohledávka oprávněného byla uspokojena v přiměřeném čase. Není-li takový předmět dán, nepůjde o (tvrzený) způsob zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže hodnota exekuční věci značně přesahuje výši pohledávky
(srov. Bureš a kol.: Občanský soudní řád, komentář, 3. vydání, Praha 1997).

Ústavní soud nemá v tomto ohledu důvodu odchylovat se od stanoviska Krajského soudu v Hradci Králové, pohybujícího se v intencích shora citované judikatury, vysloveného k otázce posuzování vhodnosti způsobu výkonu rozhodnutí a k otázce event. vyloučení věci z výkonu rozhodnutí. Nelze proto přisvědčit námitkám stěžovatelky k takovému postupu obecných soudů vznesených.

Námitku stěžovatelky, v níž se domáhá vyloučení věci z výkonu rozhodnutí z důvodu její nezbytné potřeby k podnikání, nelze akceptovat také z toho důvodu, že eventuální akceptování tohoto argumentu obecným soudem by se mohlo stát teprve důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. l písm. d) o.s.ř. Není však zákonným důvodem pro zamítnutí návrhu výkonu rozhodnutí.

Ústavní soud rovněž nepovažuje za porušení zásady rovnosti, a event. zásady spravedlivého procesu, že okresní soud stěžovatelku nevyslechl před vydáním usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí za účelem zjištění jejích majetkových poměrů a do jaké míry prodej předmětných pozemků zasáhne do jejích oprávněných zájmů. Úprava obsažená v o. s. ř. a s ní souladný postup obecných soudů v dané věci odpovídá účelům a povaze exekučního řízení, které má sloužit především k uspokojení práv oprávněného plynoucích z vykonatelného rozhodnutí. Exekuční řízení je proto ovládáno dispoziční zásadou, a je tedy zahajováno na návrh oprávněného. Pouze, požádá-li o to oprávněný před podáním návrhu na výkon rozhodnutí nebo při podání tohoto návrhu a považuje-li to předseda senátu za účelné, předvolá povinného a vyzve ho k dobrovolnému splnění povinnosti, kterou mu ukládá rozhodnutí a k prohlášení o svém majetku (srov. § 259 o.s.ř.). Obdobně pouze na žádost účastníka, kterému rozhodnutí přiznává právo na zaplacení peněžité částky, dotáže se soud toho, komu je toto plnění uloženo, zda a od koho pobírá mzdu nebo jiný pravidelný příjem, popřípadě u kterého peněžního ústavu má účet a jaké je číslo tohoto účtu (srov. § 260 odst. 2 o.s.ř.). V daném případě oprávněný shora specifikované návrhy nevznesl.
Stěžovatelka se návrhem podaným Ústavnímu soudu dne 27.10.1999 domáhala pozastavení výkonu usnesení napadených ústavní stížností, podle § 79 zákona o ústavním soudu. K tomu je nutno uvést, že takový postup by byl možný pouze
4

5
11. ÚS 371/99
tehdy, kdyby Ústavní soud ústavní stížnost přijal. Ústavní soud však ústavní stížnost odmítá.

Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal namítaná porušení ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod. Proto senát ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 18. 4. 2000 Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu


5

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 371/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies