I. ÚS 199/99

18. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 199/99


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele Ing. J. P., zast. JUDr. I. U., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. P 212/85, ze dne 8. 9. 1998, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 25 Co 801/98, ze dne 22. 1. 1999, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 4. 1999 a doplněna dne 4. 10. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. P 212/85, ze dne 8. 9. 1998, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 25 Co 801/98, ze dne 22. 1. 1999. Napadenými rozsudky bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatel je povinenn platit od 1. 9. 1993 do 30. 8. 1997 výživné pro nezletilého J. P. ve výši 1 400 Kč měsíčně a uhradit za toto období nedoplatek na výživném ve výši 33 600 Kč, a vůči nezletilé L. P. je povinen hradit výživné od 1. 9. 1994 do 30. 8. 1997 ve výši 1000 Kč měsíčně a od 1. 9. 1997 do 30. 6. 1998 ve výši 2000 Kč měsíčně. Na nedoplatku na výživném je povinen zaplatit částku 26 100 Kč. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že má za to, že v řízení zahájeném na návrh matky došlo k průtahům a popisuje jednotlivé fáze řízení. Stěžovatel namítá, že napadenými rozsudky, opřenými o chybnou interpretaci právních norem, mu byly uloženy povinnosti, které stěžovatel není schopen plnit. Tím podle jeho názoru došlo k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Stěžovatel argumentuje především svými majetkovými poměry a namítá, že soudy pochybily právě při hodnocení jeho majetkových i příjmových možností, vyplývajících z jeho osobní situace, a to prohlášení konkurzu.

Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky jejich ústavnosti. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Takové porušení základních práv nebo svobod, které ostatně ani v ústavní stížnosti stěžovatel nenamítá, však Ústavní soud neshledal.

Ústavní soud již v řadě rozhodnutí judikoval, že mu v zásadě nepřísluší zásadní přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Odůvodnění ústavní stížnosti je však ve své podstatě pouhou polemikou se stanoviskem obecných soudů a s právními závěry, na jejichž základě soudy uložily vyživovací povinnost stěžovatele k jeho nezletilým dětem. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je vyjádřena v § 132 občanského soudního řádu a odůvodňuje postup soudu předvídaný v § 120 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu. Proto obecný soud je povinen a současně také oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je potřeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit; provedené důkazy potom soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Ústavní soud v daném případě neshledal zřetelný nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a učiněnými právními závěry soudů, jakož ani jiné pochybení, které by současně znamenalo zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 18. dubna 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. I. ÚS 199/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies