II. ÚS 3/2000

19. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti H. S., zastoupené JUDr. V. J., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. 14 Co 484/99, a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 31. 3. 1999, č. j. 8 C 377/95-55, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Včas uplatněnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 31. 3. 1999, č. j. 8 C 377/95-55, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. 14 Co 484/99. Soud prvého stupně svým rozsudkem zamítl návrh stěžovatelky na vydání v rozsudku přesně specifikovaných nemovitostí, které byly původně ve vlastnictví původního žalobce K. S., po jehož smrti vstoupila stěžovatelka do řízení jako jeho právní nástupkyně. K podanému odvolání soud druhé stolice výše uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvého stupně a současně odmítl návrh stěžovatelky na připuštění dovolání.

V návrhu ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že proti rozsudku soudu druhého stupně podala dne 6. 12. 1999 dovolání, když má za to, že v dané věci se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ústavní soud proto chtěl vyčkat rozhodnutí dovolacího soudu. V rámci pravidelně prováděných odsouhlasení s podanými dovoláními u Nejvyššího soudu ČR však zjistil, že tento údaj o podání dovolání se nezakládá na pravdě, když v otevřené lhůtě dovolacímu soudu žádné podání stěžovatelky v projednávané věci nedošlo.

Návrh ústavní stížnosti je postaven výlučně na nesouhlasu stěžovatelky s právními závěry obou soudů. Tyto soudy zaujaly právní stanovisko, že" k převodu vlastnického práva došlo v době nesvobody (t. j. od 30. 9. 1938 do 4. 5. 1945) v důsledku rasové perzekuce pro židovský původ vlastníků. Dekretem č. 5/1945 Sb. a zákonem č. 128/1946 Sb. byl převod prohlášen za neplatný a zároveň těmito zákonnými normami byly stanoveny podmínky k uplatnění nároku na tyto věci, neboť vlastnické právo postižených subjektů se zásadně neobnovovalo pouhou účinností dekretu č. 5/1945 Sb., ale musel být dodržen postup stanovený tímto dekretem a následně zákon č. 128/1946 Sb. Skutečnosti, že předchůdce žalobkyně K. S. svůj restituční nárok podle poválečných předpisů neuplatnil a následně pak vlastnické právo k věcem bylo vloženo v r. 1961 na stát, byly již v řízení před soudem I. stupně nespornými. Jedinou spornou skutečností v posuzované věci bylo, zda K. S. je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. ve znění zák. č. 116/1994 Sb., když nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zák. č. 128/1946 Sb. v tříleté lhůtě stanovené tímto zákonem neuplatnil. Odvolací soud shodně jako soud I. stupně došel k závěru, že právní předchůdce žalobkyně K. S., pokud v zákonné lhůtě neuplatnil restituční nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zák. č. 128/1946 Sb., není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. ve znění zák. č. 116/1994 Sb".

Stěžovatelka proti takto vyslovenému právnímu závěru namítá, že k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem v době nesvobody došlo v důsledku rasové perzekuce pro židovský původ původních vlastníků nemovitostí, a jako takový byl tento převod prohlášen za neplatný dekretem prezidenta republiky č. 5 z r. 1946 Sb. a zák. č. 128/1946 Sb., a dále že právní předchůdce stěžovatelky - K. S. měl na předmětné nemovitosti nárok ve smyslu těchto právních předpisů, avšak současně konstatoval, že K. S. nelze považovat za oprávněnou osobu dle ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále je "zákon"), neboť jemu vzniklý restituční nárok dle shora uvedených právních předpisů "řádně neuplatnil".

Odvolací soud, stejně jako soud prvého stupně, při aplikaci ustanovení § 3 odst. 2 zákona, použil neodůvodněně rozšiřující a proto zcela nesprávný výklad, v jehož důsledku by byla z možnosti restituce vyloučena celá řada osob pronásledovaných pro svoji rasu, na něž právě měla novela zákona č. 87/1991 Sb., provedená zákonem č. 116/1994 Sb., dopadnout.

Ustanovení § 3 odst. 2 zákona stanoví, že oprávněnou osobou je též ta osoba, která "měla na věc nárok" podle dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. za předpokladu, že k převodu nebo přechodu vlastnického práva, který byl těmito právními předpisy prohlášen za neplatný, došlo z důvodu rasové perzekuce a dále, pokud tento nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona. Stěžovatelka se naopak domnívá, že ze znění uvedeného ustanovení § 3 odst. 2 zákona nelze dovodit, že by nárok vzniknuvší osobám zde uvedeným, musel být nutně uplatněn, a to navíc přesně způsobem v dekretu č. 5/1945 Sb. a zákoně č. 128/1946 Sb. stanoveným.

Zřejmým důsledkem právního názoru soudů obou stupňů by bylo vytvoření svou skupin osob - na jedné straně osoby, které nárok dle dekretu č. 5/1945 Sb. či zák. č. 128/1946 Sb. uplatnily, avšak jejich nároku nebylo z důvodů uvedených v ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona vyhověno a na druhé straně osoby, které ze stejných důvodů, pro které osobám v prvé skupině nebylo vyhověno, nárok vůbec neuplatnit nemohly. Osoby ve druhé skupině by pak měly být - v důsledku takového výkladu i dnes zbaveny možnosti domáhat se dle zákona č. 87/1991 Sb. ve znění novely - zák. č. 116/1994 Sb., svého práva na vydání ukradených nemovitostí.

Stěžovatelka má přitom za to, že pokud jsou oprávněnými osobami ty, jejichž restituční nárok byl (byť třeba ne jimi samými, ale díky jiným pozůstalým, kteří v republice zůstali) uplatněn, avšak tomuto nároku nebylo vyhověno, tím spíš musí být oprávněnými osobami ty, jejichž nárok uplatněn řádným způsobem nebyl (či se toto uplatnění nepodařilo prokázat), ačkoli je zcela zřejmé, že tyto osoby nemohly svůj nárok uplatnit ze stejných důvodů, pro které byl nárok prvně jmenovaných osob zamítnut, a byť je zcela zřejmé, že i kdyby tento nárok uplatněn byl, nebylo by mu s ohledem na osobnost žadatele v tehdejších politických a hospodářských poměrech zcela jistě vyhověno.

Stěžovatelka má navíc za to, že je třeba ustanovení § 3 odst. 2 zákona dále vyložit též v souvislosti se záměrem zákonodárce vyjádřeným v ustanoveních zákona, jakož i v souvislosti s ustanoveními zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu.

Ve stanoviscích obou soudů spatřuje stěžovatelka porušení svých základních práv a svobod, zaručených Ústavou, Listinou základních práv a svobod, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, jejichž příslušná ustanovení přesně specifikuje v kap. V. svého návrhu ústavní stížnosti.

Ústavní soud shledal podanou ústavní stížnost zcela neoprávněnou, i když se sám touto problematikou ve svých nálezech sp. zn. II.ÚS 3/98 a sp. zn. II.ÚS 66/98 zabýval. V těchto případech konvalidoval nedokončení řízení a zpětvzetí podaného návrhu z důvodu existenční tísně. Při individuelním posouzení nedostatku uplatnění nároku u soudu před 25. 2. 1948 nutno např. zvažovat, zda nebylo fyzicky znemožněno účastníkům tak učinit. Tento případ je u stěžovatelky vyloučen, neboť sama ve své ústavní stížnosti uvádí, že jeho právní předchůdce neuplatnil proto, že po válce jako emigrant vyčkával, jak se situace v poválečném Československu vyvine.

Je prokázanou skutečností, že k odvětví předmětných nemovitostí došlo v době nacistické okupace v rámci rasové diskriminace osob židovského původu. V této věci byly soudem prvého stupně provedeny veškeré důkazy pro správné posouzení případu. Zjištěný skutkový stav byl převzat i soudem odvolacím a ani stěžovatelka proti němu nevznesla a ani v ústavní stížnosti nevznáší námitky.

Nelze souhlasit s názorem stěžovatelky, která se domnívá, že rozsah účinnosti restitučního zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je vykládán příliš intenzivně. Citovaný restituční zákon se podle ustanovení § 1 odst. 1 vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v tzv. rozhodném období, t. j. od 25. února 1948 do 1. ledna 1990.

Podle ustanovení § 3 odst. 2 téhož zákona je oprávněnou osobou též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v odst. 1 a která v den přechodu věci na stát podle § 6 měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodů rasové diskriminace a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona.

Restituční zákon č. 87/1991 Sb. se tedy vztahuje výlučně na zmírnění křivd, spáchaných totalitní komunistickou mocí v rozhodné době. To neodporuje ani citovanému znění ustanovení § 3 odst. 2, které pro použití zák. č. 87/1991 Sb. vyžaduje přesah aktů vlastního volního jednání restituenta za stanovenou hranici 25. února 1948. Lze připustit tvrzení stěžovatele, že z ustanovení § 3 odst. 2 zákona nelze dovodit, že by nárok osob podle zákona č. 5/1945 Sb. a zák. č. 128/1946 Sb. musel být nutně uplatněn přesně stanoveným způsobem. Je však nutné, aby byla vůbec projevena vůle vlastníka k získání jeho majetku zpět. Každý takto učiněný akt, byť neměl zákonné náležitosti, možno teprve posuzovat individuálně ve vztahu na stupeň rasistické perzekuce. K tomu všemu ze strany právních předchůdců stěžovatelky nedošlo.

Právě připuštěním právních názorů stěžovatelky by poté skutečně došlo k vytvoření dvou tříd restituentů, kdy na jednu z nich , protože si podali návrh na vydání nemovitostí podle zák. č. 87/1991 Sb., by docházelo k vrácení majetku zabaveného v době nesvobody. Tomu teprve má sloužit připravovaný zákon o odškodnění následků holocaustu.

V rozhodnutích i jim předcházejících řízeních u soudů nedošlo k žádnému porušení ústavnosti. Nesouhlas stěžovatelky pouze s právním názorem soudu, nemůže podle nálezu sp. zn. II.ÚS 294/95 sám o sobě zakládat důvod k ústavní stížnosti, neboť připuštěním opaku by byl Ústavní soud stavěn do pozice třetí instance v systému obecného soudnictví, které mu podle čl. 83 Ústavy nepřísluší.

Pokud se týká námitky stěžovatelky o nepřipuštění dovolání podle § 239 o. s. ř. ,jedná se o fakultativu, kdy stěžovatelka podle ustanovení odst. 2 téhož paragrafu měla možnost toto dovolání podat a záleželo jen na dovolacím soudu, zda uzná napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce za zásadně významné.

Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS


V Brně dne 19. dubna 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies