II. ÚS 116/2000

19. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti E. M., zastoupené JUDr. J. L., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 5. 1999, č. j. 8 C 267/92-132, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 1999, č. j. 11 Co 505/99-147, takto:


Ústavní stížnost se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :



Ústavnímu soudu byla dne 24. 2. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 5. 1999, č. j. 8 C 267/92-132, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 1999, č. j. 11 Co 505/99-147.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se v řízení před obecnými soudy domáhala vydání pozemku - stavební parcely č. 111 v Praze 4, zapsané na listu vlastnictví č. 3 pro katastrální území N. Okresní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 31. 5. 1999, č. j. 8 C 267/92-132, žalobu stěžovatelky zamítl, přičemž v tomto sporu se jednalo již o čtvrté rozhodnutí ve věci samé, kdy v předchozích třech případech Obvodní soud pro Prahu 4 žalobě vyhověl. Tato rozhodnutí vždy byla v odvolacím řízení následně zrušena za účelem doplnění dokazování. Na základě odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 1999, č. j. 11 Co 505/99-147, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech znalečného potvrdil, ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení a dále zamítl návrh na připuštění dovolání. Stěžovatelka se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a dále do jejího ústavně zaručeného práva na to, aby byla její věc projednána bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 1999, č. j. 11 Co 505/99-147, byl mimo jiné zamítnut návrh stěžovatelky na připuštění dovolání. Stěžovatelka si tak svým procesním postupem, tj. podáním návrhu na připuštění dovolání, vytvořila prostor pro podání dovolání dle § 239 odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolání však stěžovatelkou podáno nebylo, ačkoliv sama vyslovení přípustnosti dovolání navrhla. Z toho je třeba dovodit, že v daném případě založila stěžovatelka zmíněným postupem (nepodáním dovolání) překážku nepřípustnosti ústavní stížnosti v dané věci, když nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.

O nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva může jít zpravidla i tam, kde ústavně právní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatelka uplatnila před obecnými soudy a kterou cíleně hodlala předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před Městským soudem v Praze vytvořila prostor.

Podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu je v případě, pokud odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na připuštění dovolání, dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jakkoliv tedy další osud takového dovolání záleží na názoru dovolacího soudu, je nutné jej považovat za prostředek, který měla stěžovatelka k ochraně svých práv k dispozici, kterého však nevyužila (obdobně viz rozhodnutí IV. ÚS 93/98, publikované pod č. 36, svazek 10, str. 479-481, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.


V Brně dne 19. dubna 2000


Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 116/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies