II. ÚS 21/97 - Možnost účastníka řízení vytvořit předpoklady pro podání dovolání

19. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta


Povinnost požádat o připuštění dovolání není zakotvena jako
nutný předpoklad pro připuštění ústavní stížnosti. Opravný
prostředek podle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů, je takový, který směřuje
proti již učiněnému nebo vyhlášenému rozhodnutí orgánu veřejné
moci. Po stěžovatelce proto nebylo možné spravedlivě žádat, aby
předem očekávala, že nebude vyhověno jejímu řádnému, zákonem
o Ústavním soudu požadovanému, opravnému prostředku, a že by proto
již předem musela žádat o prostředek mimořádný v podobě dovolání.
Vytvořit si předpoklady pro dovolání bylo ve vztahu k podání
ústavní stížnosti jejím právem, nikoli však povinností.

Nárok na přezkum ústavnosti právního předpisu podle § 74
zákona o Ústavním soudu nevzniká tam, kde orgán veřejné moci
takového předpisu použil, ačkoli jej použít neměl, a právě v tomto
použití spočívá neústavnost jeho rozhodnutí. Tu lze napravit
ústavně konformním výkladem Ústavního soudu, kterým je podle čl.
89 odst. 2 Ústavy ČR orgán veřejné moci vázán.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10.05.2000 sp. zn. II. ÚS 21/97)

Text judikátu

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní
stížnosti R., spol. s r.o., proti usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 8. 11. 1996, č. j. 4 Ko 306/96-33, ve spojení s usnesením
Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. 8. 1996, č. j. 98
K 88/95-23, spojené s návrhem na zrušení § 5 zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, za
účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského obchodního soudu v Praze
jako účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:

1) Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 1996,
č. j. 4 Ko 306/96-33, a usnesení Krajského obchodního soudu
v Praze ze dne 9. 8. 1996, č. j. 98 K 88/95-23, se zrušují.

2) Návrh na zrušení § 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu
a vyrovnání, ve znění zákona č. 94/1996 Sb., se odmítá.


Odůvodnění
Dne 22. 1. 1997 se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud
s včas podanou ústavní stížností. Touto stížností bylo napadeno
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 1996,
č. j. 4 Ko 306/96-33, ve spojení s usnesením Krajského obchodního
soudu v Praze ze dne 9. 8. 1996, č. j. 98 K 88/95-23. Kromě toho
byl k ústavní stížnosti připojen ve smyslu § 74 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
návrh na zrušení § 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu
a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (přesně však ve znění
zákona č. 94/1996 Sb.). Protože ve věci bylo podáno dovolání, bylo
možno v řízení pokračovat až po rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR,
který svým usnesením ze dne 25. 5. 1999, č.j. 1 Odon 8/97-45, toto
dovolání odmítl, neboť nebylo přípustné. Předmětem ústavní
stížnosti tak byla pouze obě výše specifikovaná rozhodnutí
obecných soudů.

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu 98
K 88/95, který je veden u Krajského obchodního soudu v Praze,
vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Stěžovatelka
podala dne 29. 9. 1995 u krajského obchodního soudu návrh na
prohlášení konkursu, neboť se ocitla v úpadku. Byla předlužena
a stav jejího majetku byl takový, že nebyl schopen uspokojit
v plném rozsahu pohledávky všech věřitelů. Krajský obchodní soud
svým usnesením ze dne 9. 8. 1996 řízení zastavil, neboť
stěžovatelka nezaplatila zálohu na náklady konkursu ve výši
10.000 Kč, ač k tomu byla několikrát vyzvána. Naposled se tak
stalo výzvou, ze dne 3. 6. 1996, kterou obdržela dne 7. 6. 1996
a ve které byla výslovně s odkazem na § 5 odst. 2 zákona
o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 94/1996 Sb. poučena, že
jinak bude řízení zastaveno. Tak se stalo usnesením dne 9. 8.
1996, č. j. 98 K 88/95-23. Proti němu podala stěžovatelka
odvolání, aniž požádala o připuštění dovolání. V něm namítla, že
v době podání návrhu povinnost složit zálohu na náklady konkursu
neměla a že krajský obchodní soud tak postupoval v rozporu s čl.
V odst. 1 zákona č. 94/1996 Sb. a tím dopustil retroaktivní
působení nové právní normy, přestože v našem právním řádu platí
zákaz retroaktivity. Vrchní soud usnesení krajského obchodního
soudu potvrdil. Podle jeho názoru není určeno, v jaké lhůtě má
soud navrhovatele k zaplacení zálohy vyzvat. Z toho plyne, že
navrhovatele lze vyzvat až do okamžiku, do kterého zákon přiznává
této osobě jiné procesní postavení (vyjádřené zejména oprávněním
disponovat s návrhem) než ostatním účastníkům konkursního řízení.
Navrhovatel takové postavení ztrácí okamžikem prohlášení konkursu,
popř. skončením řízení bez jeho prohlášení. V čl. V jde
o standardní úpravu. Nepřípustnost retroaktivity se týká hmotně
právní úpravy. V daném případě také konkursní řízení probíhalo
a účinky spojené s podáním návrhu dotčeny nebyly. Soud proto
postupoval správně.

Obě soudní rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností,
ve které soudům vytýká, že porušily její základní práva podle čl.
1, čl. 10, čl. 95 odst. 2 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, podle čl.
1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3,
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"), podle čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) a čl. 26 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.).

Ústavní soud si dále vyžádal stanovisko účastníků řízení. Za
Krajský obchodní soud v Praze se vyjádřil JUDr. A. B., který
namítl, že účinek úkonu stěžovatelky zůstal zachován, vznikla jí
však nová povinnost zaplatit zálohu, je-li k tomu soudem vyzvána.
Nebylo možno aplikovat § 12a odst. 3 cit. zákona, neboť zamítnout
návrh lze tehdy, je-li zřejmé, že majetek dlužníka nepostačuje
k úhradě nákladů konkursu. Obecně to není časté, neboť soud k tomu
nemívá dostatek podkladů. V konkrétním případě podala stěžovatelka
naposled daňové přiznání za rok 1993, kde uváděla aktiva ve výši
2,517.000 Kč. Ani přerušení řízení podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR
nebylo na místě. Úvahu o rovnosti účastníků řízení třeba vztáhnout
vždy na konkrétní úsek řízení. V dané fázi řízení, o kterou
konkrétně šlo, mají všichni navrhovatelé rovné postavení a není
proto správné dovozovat nerovnost na ty, jejichž účastenství ještě
nevzniklo. Návrh proto není důvodný. Za Vrchní soud v Praze se
vyjádřil předseda senátu JUDr. J. K., podle kterého není správným
stěžovatelčino pojetí absolutní rovnosti účastníků. Povinnost
zaplatit zálohu je podle něj právě projevem rovnosti všech
navrhovatelů bez rozdílu jejich postavení. Podle § 4a cit. zákona
byl měl dlužník podat návrh včas, dříve než nebude mít k dispozici
žádné prostředky. Tato povinnost má působit preventivně, aby
nezatěžoval věřitele dalšími nedobytnými závazky a aby zálohou
byla zajištěna efektivnost konkursu bezprostředně po jeho
prohlášení. Nelze přehlédnout, že potřebu konkursu vyvolal
dlužník, který je v úpadku. Proto na něm lze spravedlivě
požadovat, aby šly náklady konkursu k jeho tíži. Oba účastníci
vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal podmínky k projednání
ústavní stížnosti. Stěžovatelka byla řádně zastoupena ve smyslu
§ 30 odst. 1 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů. Dále došel k závěru, že stížnost byla
podána včas oprávněným navrhovatelem. Dále bylo třeba zvážit
přípustnost ústavní stížnosti, neboť vznikla pochybnost, zda
stěžovatelka vyčerpala všechny dostupné zákonné prostředky
k ochraně svého práva, když s ohledem na svou výhradně právní
argumentaci opomenula požádat odvolací soud o připuštění dovolání
podle § 239 odst. 1 a 2, když považovala věc po právní stránce za
zásadního významu. Ústavní soud došel v závěru, že povinnost
požádat o připuštění dovolání není zakotvena jako nutný předpoklad
pro připuštění ústavní stížnosti. Opravný prostředek podle § 75
odst. 1 je takový, který směřuje proti již učiněnému nebo
vyhlášenému rozhodnutí orgánu veřejné moci. Po stěžovatelce proto
nebylo možné spravedlivě žádat, aby předem očekávala, že nebude
vyhověno jejímu řádnému, zákonem o Ústavním soudu požadovanému,
opravnému prostředku, a že by již předem proto musela žádat
o prostředek mimořádný v podobě dovolání. Vytvořit si předpoklady
pro dovolání bylo jejím právem, nikoli však povinností ve vztahu
k podání ústavní stížnosti. Proto mohla být následně posouzena
opodstatněnost ústavní stížnosti.

Na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníků řízení
a předloženého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru,
že ústavní stížnost je opodstatněná. Ústavní soud je funkcionálně
"soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy ČR), a nikoli
další soudní instancí. Proto se mohl zaměřit jen na to, zda
rozhodovací činností obou soudů současně nedošlo k zásahu do
ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst.
1 písm. d) Ústavy ČR.

Podle názoru stěžovatelky:
1) soudy rozhodovaly podle § 5 zákona o konkursu a vyrovnání,
který je v rozporu s výše uvedenými předpisy a mezinárodními
úmluvami. Měly využít čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR a věc předložit
Ústavnímu soudu. Stěžovatelka nezaplatila zálohu, neboť podala
návrh podle § 4 odst. 1 cit. zákona jako dlužník v situaci, kdy
společnost je v úpadku a předlužena. Proto pochopitelně
nedisponovala žádnými prostředky k úhradě zálohy. Soud měl v této
situaci podle § 12 odst. 3 cit. zákona návrh na prohlášení
konkursu zamítnout, nebo postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy
ČR. Protože se tak nestalo, dostal stěžovatelku do situace, kdy
existuje de iure, ne de facto a její dluhy rostou. Stěžovatelce
tak bylo upřeno právo na rovnost postavení s ostatními účastníky
řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Podle § 7 cit. zákona
účastníky konkursu jsou věřitelé, kteří uplatňují nároky,
a dlužník. Protože však jsou v tomto případě dlužník a navrhovatel
identická osoba, ukládá zákon jednostrannou a protiústavní
povinnost, kterou podmiňuje další pokračování řízení. Protože
jiným účastníkům takovou povinnost neukládá, že jde o porušení
zejména čl. 37 odst. 3 Listiny a dalších výše uvedených
ustanovení;


2) odvolací soud uvedl, že nepřípustnost retroaktivity se týká
pouze hmotně právní úpravy a že v případě procesní úpravy je
retroaktivita přípustná, což je výklad, který dosud nebyl
v judikatuře proveden. Podle stěžovatelky je však retroaktivita
nepřípustná obecně;
3) aplikací § 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve
znění zákona č. 94/1996 Sb., došlo k zásahu do jejích výše
uvedených základních práv a proto je třeba jej zrušit.

ad 1)
Názor stěžovatelky, že bylo v řízení porušeno její právo na
rovnost účastníků soudního řízení, jak je zakotvuje čl. 1, čl. 3
odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1
Ústavy ČR, je neopodstatněný. Ani obecně, ani v oblasti
vlastnického práva, a především ani v soudním řízení nemůže jít
o nějakou absolutní rovnost, nýbrž o rovnost konkrétních účastníků
v konkrétním procesně právním vztahu. V daném případě tato námitka
vůbec nepřichází do úvahy, neboť je abstraktní. V rozhodované věci
návrh na prohlášení konkursu podala stěžovatelka jako dlužník
a v této fázi řízení až do zastavení řízení o návrhu na prohlášení
konkursu žádný jiný účastník v řízení nevystupoval. V opačném
případě by byl povinen složit zálohu na výzvu soudu rovněž.
Námitka porušení čl. 38 odst. 2 není stěžovatelkou nijak
odůvodněna.

Stejně tak je zjevně neopodstatněný názor stěžovatelky, že
došlo k porušení čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR. Je věcí soudu, aby
posoudil právní východisko svého rozhodnutí. Pokud dojde k závěru,
že jde o neústavní zákon, je jeho "úřední" povinností obrátit se
na Ústavní soud. Této povinnosti však neodpovídá žádné subjektivní
veřejné právo stěžovatelky a proto se ho nemůže dovolávat. Jde
o projev distribuce kompetencí a funkcí a dělby mocí v právním
státě.

ad 2)
Ústavní soud nevidí důvod posuzovat problematiku
retroaktivity jednotlivých typů právních předpisů. Poukazuje
přitom na východiska právní úpravy, o kterou v daném případě jde.

Původně zněl § 5 zákona o konkursu a vyrovnání takto:
"Podmínkou prohlášení konkursu je, aby dlužník měl majetek
postačující alespoň k úhradě nákladů řízení."
Po změně provedené zákonem č. 94/1996 Sb., je znění § 5 zákona
o konkursu a vyrovnání následující:

"(1) Navrhovatel je povinen na výzvu soudu zaplatit
v určené lhůtě zálohu na náklady konkursu ve výši 10 000 Kč;
účastní-li se řízení více navrhovatelů, jsou povinni zálohu
zaplatit společně a nerozdílně.

(2) Nebude-li záloha na náklady konkursu v určené lhůtě
zaplacena, soud řízení zastaví. O tomto následku musí být
navrhovatel poučen.".
(3)
Konečně čl. V zákona č. 94/1996 Sb., který platí od 1. 6.
1996 stanoví, že:

"(1) Tento zákon platí i pro řízení zahájená před jeho
účinností; právní účinky úkonů, které nastaly dříve, zůstávají
zachovány.

(2) Přihlášky pohledávek po přezkumném jednání, jež proběhlo
před účinností tohoto zákona, lze podat do dvou měsíců od
účinnosti tohoto zákona, nemají-li být z uspokojení v konkursu
vyloučeny.".

Rozhodující pro danou věc je proto pouze posouzení, zda
postup obecných soudů zasáhl do ústavně zaručených práv
stěžovatelky. Oba soudy se postavily na stanovisko, že požadavky
§ 5 zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 94/1996 Sb.
je možné uplatnit od 1. 6. 1996 i na navrhovatele prohlášení
konkursu, kteří svůj návrh podali před účinností této novely.
Ustanovení čl. V odst. 1 se však nijak neodlišuje od jiných
přechodných ustanovení procesně právních předpisů. Stanoví prostou
skutečnost, že nová procesní pravidla lze sice použít i v řízení,
které bylo zahájeno již před tím, než tato pravidla nabyla
účinnosti, ale pouze ode dne, kdy tuto účinnost nabyla,
a pochopitelně na postupy, které teprve budou od účinnosti
novelizace probíhat. Účinky návrhu na prohlášení konkursu proto
musí zůstat zachovány a jeho projednání nelze vázat na nově
stanovené podmínky a požadavky. Jestliže zde byl řádný návrh podle
§ 5 ve znění platném do 31. 5. 1996, není podle čl. V zákona č.
94/1996 Sb. možné, aby účinky takového návrhu nezůstaly zachovány
i od 1. 6. 1996 a aby nebyl soud se jím povinen zabývat.

Konkrétně to znamená, že požadovat složení zálohy na náklady
konkursu v souvislosti s návrhem na konkurs není možné, pod
pohrůžkou zastavení řízení požadovat po dlužníku, který návrh na
prohlášení konkursu podal, do dne nabytí účinnosti nového znění
§ 5 zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 94/1996 Sb.
Povinnost složit na výzvu zálohu vznikla až od 1. 6. 1996, a to
jen pro návrhy učiněné od tohoto data. Povinnost zaplatit zálohu
na náklady konkursu přitom nevzniká podáním návrhu na prohlášení
konkursu, ale až rozhodnutím soudu, tedy výzvou k zaplacení
zálohy. Nelze proto argumentovat tak, že jde o nutnou součást
každého podaného návrhu na prohlášení konkursu. Navíc ani
v případě návrhu dlužníka po 1. 6. 1996 není nezaplacení zálohy
nutně důvodem pro zastavení řízení. Nelze se též ztotožnit
s názorem stěžovatelky, že podáním návrhu vznikla automaticky za
daných podmínek povinnost soudu návrh na prohlášení konkursu
zamítnout. Je věcí soudu, aby si ověřil, zda tvrzení v návrhu na
prohlášení konkursu odpovídá skutečnosti.

Vše dosud uvedené je však otázkou výkladu obyčejného zákona,
byť z hlediska o.s.ř. otázkou po právní stránce zásadního významu.
Její řešení ani není v kompetenci Ústavního soudu, pokud se
současně nezasahuje do ústavně zaručeného práva. Jde o kompetenci
Nejvyššího soudu podle § 239 o.s.ř. Nejvyšší soud se již touto
otázkou zabýval ve "Stanovisku Cpnj 19/98", které bylo publikováno
ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, č. 7. V rozhodované
věci však došel Ústavní soud k závěru, že výše uvedenými
rozhodnutími obecných soudů o zastavení řízení bylo současně
zasaženo do práva domáhat se stanoveným postupem svého práva před
nezávislým a nestranným soudem (obdobně viz nález I. ÚS 190/98
- Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 13, nález č.
37). Stěžovateli se tak v tomto konkrétním případě podařilo
prokázat porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle
čl. 36 odst. 1 Listiny pro případ, že chybným postupem soudu došlo
k zastavení řízení. Pokud jde o ostatní námitky porušení ústavně
zaručených práv, zaujal k nim Ústavní soud v případě jejich
neopodstatněnosti stanovisko v rámci odůvodnění, popř. z nich
žádné subjektivní veřejné právo neplyne (čl. 10 Listiny, čl. 95
odst. 2 Ústavy ČR).

Na základě těchto skutečností Ústavní soud návrhu na zrušení
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 1996,
č. j. 4 Ko 306/96-33, a usnesení Krajského obchodního soudu
v Praze ze dne 9. 8. 1996, č. j. 98 K 88/95-23, podle § 82 odst.
3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a obě
soudní rozhodnutí zrušil, neboť trpí stejnými vadami.



ad 3)
Pokud jde o návrh na zrušení § 5 zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 94/1996 Sb., byl
shledán zjevně neopodstatněným a proto nebylo možné přerušit
řízení o ústavní stížnosti podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním
soudu. Jak bylo sub 1) vyloženo, nemohlo v řízení dojít k porušení
rovnosti účastníků řízení. Kromě toho stěžovatelka toto ustanovení
vykládá bez souvislosti s ostatními ustanoveními cit. zákona.
Ústavní soud v této souvislosti zastává názor, že nárok na přezkum
ústavnosti právního předpisu podle § 74 zákona o Ústavním soudu
nevzniká tam, kde orgán veřejné moci takového předpisu použil,
ačkoli jej použít neměl, a právě v tomto použití spočívá
neústavnost jeho rozhodnutí. Tu lze napravit ústavně konformním
výkladem Ústavního soudu, kterým je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR
orgán veřejné moci vázán. Ustanovení § 5, které je napadené pro
svou neústavnost, je tak samo o sobě v dané souvislosti ústavně
konformní. K zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelky proto
navíc nedošlo samotným použitím § 5 novelizovaného znění cit.
zákona, nýbrž až v souvislosti s chybným použitím čl. V odst. 1
zákona č. 94/1996 Sb., který je ovšem rovněž sám o sobě ústavně
konformní. Proto byl v tomto bodě návrh podle § 43 odst. 2 písm.
a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů, odmítnut.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. dubna 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 21/97, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies