II. ÚS 95/2000

25. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 95/2000

1
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti P. S., zastoupeného JUDr. J. S., Ph.D., advokátem, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. 1 To 1082/99, ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. 1 To 1083/99, a ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. 1 To 1084/99, a usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 1999, sp. zn. Nt 3056/99, ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. Nt 4233/99, a ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. Nt 4355/99, a na zrušení ustanovení části druhé, oddílu osmého, hlavy patnácté zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 14. 2. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 15. 2. 2000. Ústavní stížnost směřovala proti usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 1999 sp. zn. Nt 3056/99, ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. Nt 4233/99, a ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. Nt 4355/99, kterým bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby a o jejím prodloužení a proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. 1 To 1082/99, ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. 1 To 1083/99, a ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. 1 To 1084/99, kterými byly zamítnuty stížnosti stěžovatele proti vzetí do vazby a jejím prodloužení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1999, č. j. III. ÚS 188/99-27, kterým bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 1999, sp. zn. 1 To 76/99, usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 1 To 618/99, a ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 1 To 876/99, s tím, že dle jeho názoru neexistují žádné vazební důvody. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že Krajský soud v Ostravě rozhodl o jeho stížnosti do usnesení o vazbě v neveřejném zasedání a byla mu tak odepřena možnost k věci se přímo vyjádřit a navrhuje zrušení ustanovení části druhé, oddílu osmého, hlavy patnácté zákona č. 141/19961 Sb., o trestním řízení soudním. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen Listina), a to konkrétně v čl. 8, odst. 2, čl. 36, odst. 1 a čl. 38, odst. 2, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, a to v čl. 9 odst. 1 a čl. 14 odst. 3 písm. g) a ústavou ČR v čl. 1.
1

II. ÚS 95/2000
2
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě, Okresního soudu v Ostravě, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě.
Krajský soud v Ostravě zastoupený JUDr. B.V., předsedou senátu, ve svém vyjádření ze dne 10. 4. 2000 uvedl, že stěžovatel je stíhán pro trestné činy krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona, kterých se měl dopustit formou spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst. 2 trestního zákona společně s dalšími spolupachateli násilným vloupáním do firmy F. odkud měl odcizit spolu s dalšími pachateli fotomateriál, foto přístroje a příslušenství v celkové hodnotě 843 604,- Kč a dále násilným vloupáním do domu v Ostravě-Vítkovicích, odkud měl spolu s dalším odcizit funkční zabudované plynové kotle zn. THERM v celkovém počtu 13 kusů v hodnotě 305 463,- Kč. Dále je stěžovatel stíhán pro spolupachatelství k trestnému činu krádeže podle § 9 odst. 2 k ustanovení § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona, kterého se měl dopustit spolu s dalšími čtyřmi obviněnými násilným vniknutím do prodejny Drogerie v Ostravě-H,, odkud měli odcizit značkové parfémy a kosmetiku v hodnotě nejméně 240 894,- Kč a dále tím, že měl vniknout do prodejny O. a E. v Ostravě-Hrabůvce, odkud měli odcizit zboží v hodnotě nejméně 601 379,- Kč. Dále je stěžovatel stíhán pro spolupachatelství k trestnému činu krádeže, kterého se měl dopustit společně s dalšími třemi spoluobviněnými vloupáním do firmy S. E., s. r. o., odkud měli odcizit automatické pračky, chladničky, myčky nádobí a další věci v celkové hodnotě nejméně 1 140 000,- Kč, konečně je stíhán pro trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1, 3 trestního zákona, kterého se měl dopustit formou spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona spolu s dalšími třemi spoluobviněnými vniknutím do prostor firmy P., s. r. o. v Ostravě-Vítkovicích, vůči řediteli firmy, kterého měli spoutat za zády kovovými pouty a nohy lepící páskou a poté měli odcizit komponenty výpočetní techniky, tiskárny a další věci v hodnotě 1 561 320,- Kč, finanční hotovost 9 500,- Kč, firemní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia Combi a na zařízení firmy měli způsobit škodu ve výši 1 374,- Kč. Zjištěné skutečnosti, zejména výsledky provedených domovních prohlídek, nasvědčují tomu, že byly spáchány označené trestné činy a je důvodné podezření, že tyto trestné činy měl spáchat stěžovatel. V souvislosti s touto trestnou činností byl stěžovatel vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 1999, sp. zn. Nt 3056/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 1999, sp. zn. 1 To 76/99, z důvodů ustanovení § 67 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu. Nálezem ústavního soudu ze dne 4. 11. 1999, č. j. III. ÚS 188/99-27, bylo citované usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušeno. Nově pak krajský soud rozhodl dne 9. 12. 1999, sp. zn. 1 To 1082/99, tak, že stížnost obviněného podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou. Naposledy byla lhůta trvání vazby u stěžovatele prodloužena Okresním soudem v Ostravě ze dne 29. 2. 2000, č. j. Nt 4082/2000-7, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2000, sp. zn. 1 To 316/2000, do 10. 5. 2000. K námitce stěžovatele, že se trestné činnosti nedopustil a že vazební důvody neexistují, odkazuje krajský soud na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení s tím, že v souvislosti s rozhodováním o vzetí obviněného do vazby, krajský soud vycházel ze skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro toto rozhodnutí o vazbě v přípravném řízení. Krajský soud se při rozhodování o stížnosti stěžovatele řídil nálezem ústavního soudu ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 188/99, a existenci vazby dle § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu opřel o zjištění, že se již v minulosti, v souvislosti s trestním stíháním pro trestný čin podle § 202 odst. 1, § 221 odst. 1 trestního
II. ÚS 95/2000
2

3
II. ÚS 95/2000
zákona trestnímu stíhání vyhýbal, jak alespoň vyplývá ze záznamů vyšetřovatele. Proto také bylo po stěžovateli vyhlášeno pátrání. Tomuto závěru nasvědčuje i zjištění týkající se osobních a rodinných poměrů stěžovatele. Nebezpečí, že by stěžovatel propuštěním na svobodu mohl mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, krajský soud spatřuje ve skutečnosti, že by stěžovatel mohl v této věci, která je nesporně z hlediska stupně společenské nebezpečnosti činů závažnou, z hlediska vyšetřování trestných činů pak obtížnou, ovlivňovat ve svůj prospěch osoby, které dosud vyslechnuty nebyly a které mohly nabýt věci z trestné činnosti pocházející. Krajský soud shledává tak existenci vazby dle § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Pokud krajský soud rozhodoval o stížnosti stěžovatele v neveřejném zasedání, rozhodoval tak v souladu s ustanovením § 240 trestního řádu, podle kterého v neveřejném zasedání se rozhoduje tam, kde to zákon výslovně stanoví, či připouští, nebo tam, kde výslovně není uvedena žádná forma jednání soudu. V ustanovení § 141, § 148 trestního řádu výslovně není uvedeno, že o opravném prostředku proti usnesení rozhoduje soud ve veřejném zasedání. Krajský soud navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

K jednotlivým usnesením napadeným v ústavní stížnosti se vyjádřili soudci Okresního soudu v Ostravě, a to:

1) k usnesení ze dne 8. 1. 1999, sp. zn. Nt 3056/99, JUDr. A. Š., který ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 24. 3. 2000 uvedl, že při rozhodování o návrhu státního zástupce na vzetí do vazby měl soud k dispozici koncept vyšetřovacího spisu, který obsahoval výpovědi dalších pěti spoluobviněných a protokoly o provedených domovních prohlídkách. Na základě těchto podkladů dospěl soud k závěru, že návrh státního zástupce je důvodný a rovněž obvinění bylo stěžovateli sděleno důvodně (§ 67 odst. 2 trestního řádu). Soudem byly rovněž zkoumány navrhované důvody vazby dle § 67 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu. Ve vztahu k vazebnímu důvodu dle písm. a) citovaného ustanovení, vzal soud v úvahu, že stěžovateli hrozí, v případě prokázání viny, poměrně výrazný trest odnětí svobody, když současně dospěl k závěru, že osobní poměry stěžovatele včetně provozování podnikatelské činnosti (zastavárenská firma) nejsou postačující k tomu, aby eliminovaly obavu, že stěžovatel se nebude trestnímu stíhání vyhýbat. Co se týče vazebního důvodu dle § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu, nemohl soud pominout, že se jedná o společnou trestnou činnost několika osob, což zakládá důvodnou obavu, že stěžovatel projeví snahu svou obhajobu koordinovat nejen se spoluobviněnými, ale též působit na další osoby z řad svědků, jejich výslechy nebyly v době rozhodování soudu provedeny, popřípadě nebyly tyto osoby ztotožněny. Z logiky věci samé pak plyne, že soud de facto nemusel vědět, že bude zadržen, neměl tedy do této chvíle důvod jednat způsobem shora naznačeným, bylo však nezbytné tuto možnost, respektive obavu, vyloučit. Tento názor soudu nebyl dotčen okolností, zda sám stěžovatel trestnou činnost popírá či doznává, nebot' i případné doznání může stěžovatel kdykoliv vzíti zpět. Vazební důvod dle § 67 odst. 1 písm. c) trestního řádu soud, oproti návrhu státního zástupce, neshledal. Okresní soud proto považuje s odkazem na shora uvedené skutečnosti napadené rozhodnutí za zákonné.

2) k usnesení ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. Nt 4233/99, JUDr. R.P., která ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 15. 3. 2000 uvedla, že se neztotožňuje s argumentací stěžovatele. Předně a zásadně vytýká obsahu ústavní stížnosti podaný dogmatický výklad důvodnosti vazby koluzní - § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu - vycházející z rozhodnutí NS R 3 9/68 a komentáře k trestnímu řádu a to tak, že nelze považovat uplatňování zákonných práv stěžovatele na obhajobu, v daném případě popření viny, za důvod koluzní vazby podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Je zřejmé, že celkové hodnocení causy, nutně musí být širší. Soud posuzuje ve smyslu § 67 odst. 2 trestního řádu, zda bylo provedeno řádné
3

4
II. ÚS 95/2000
sdělení obvinění obviněnému, zda je tento důvodně podezřelý ze spáchání skutku, který vykazuje znaky trestnosti a zda se tohoto skutku dopustil a zda a do jaké míry je dána obava z ovlivňování spoluobviněných, či svědků, či jinak maření trestního stíhání. Při rozhodování byl vzat v potaz nález ústavního soudu, sp. zn. P1. ÚS 1/94. Soud nesdílí názor stěžovatele, že došlo k porušení ustanovení Listiny a Mezinárodního paktu o občanských a mezilidských právech. Naopak má za to, že byl respektován článek 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, též i ustanovení čl. 8 odst. 2, 5 Listiny a navrhuje zamítnutí podané ústavní stížnosti v celém jejím rozsahu.

3) k usnesení ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. Nt 4355/99, JUDr. O. M., která ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 17. 3. 2000 uvedla, že z obsáhlého spisového materiálu Krajského soudu v Ostravě, který měla k dispozici, bylo zřejmé, že důvody vazby ve smyslu ustanovení § 67 odst. 1 písm. a), b) jsou opodstatněné a nadále trvají, nebot' za dané situace zde byla u stěžovatele nepochybně dána reálná obava, že při propouštění z vazby na svobodu by se mohl skrývat ve snaze vyhnout se trestnímu stíhání a citelnému trestu, který mu v případě uznání na vinu hrozí, stejně tak s ohledem na stávající fázi trestního řízení byla dána důvodná obava, že by mohl mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, zejména působením na svědky a spolupachatele, kteří v době podaného návrhu nebyli zjištěni. Soud dospěl tedy k závěru, že propuštěním stěžovatele na svobodu, by mohlo dojít ke ztížení dosažení účelu trestního řízení v předmětné věci a napadené usnesení ze dne 14. 9. 1999 o prodloužení lhůty trvání vazby bylo zákonné.

Vedlejší účastníci řízení Krajské státní zastupitelství v Ostravě a Okresní státní zastupitelství v Ostravě se svého postavení vedlejšího účastníka dle § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vzdali.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovateli, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními.
Podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že uprchne nebo se bude skrývat, bude působit na dosud soudem nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo že bude pokračovat v trestné činnosti, pro níž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
Vazba je zajištovacím institutem. Nemá povahu trestu, jejím účelem není ani výchovné poslání a nesmí být chápána jako prejudikování odsuzujícího rozsudku o vině obviněného. Je to opatření výjimečné, které nelze uplatnit, pokud by byla příliš přísná s přihlédnutím k předběžnému závěru o stupni nebezpečnosti trestného činu, jehož se obviněný měl dopustit pro společnost. Vzetí do vazby by proto v souladu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti
4

5
II. ÚS 95/2000
nemělo přicházet v úvahu tam, kde lze důvodně předpokládat uložení trestu nespojeného s odnětím svobody. Vzetí do vazby je přípustné, jen pokud jsou zjištěny konkrétní skutečnosti, které odůvodňují některou z obav uvedenou v § 67 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu. Přitom se však nevyžaduje zcela nezvratná jistota o naplnění konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu. Tyto skutečnosti musí být dostatečným a rozumným podkladem pro odůvodnění alespoň některé zde uvedené obavy.
V daném případě dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatele jsou důvody vazby ve smyslu ustanovení § 67 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu, že tyto nepominuly ani v daném stadiu řízení.

Ve smyslu ustanovení § 72 trestního řádu jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém stadiu řízení, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům a přísluší mu pouze posoudit, zda v řízení byly respektovány principy Listiny a úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení v tomto směru zjištěno nebylo, svoboda stěžovatele byla omezena důvodně v rámci příslušných ustanovení trestního řádu. Z obsahu ústavní stížnosti je pak zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení, na něž oba soudy reagovaly ve svých rozhodnutích a stejně tak pouze polemizuje s právními závěry, které obecné soudy přijaly. Nutno tedy uzavřít, že samotná skutečnost, že obecné soudy nevyhověly návrhu stěžovatele, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto soudy dodržely procesní postupy stanovené zákonem.

Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl, rozhodnutí obecných soudů bylo vydáno v rámci příslušných ustanovení trestního řádu. Krajský soud v Ostravě svá rozhodnutí řádně odůvodnil a na tato odůvodnění ústavní soud odkazuje.

Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem na zrušení ustanovení části druhé, oddílu osmého, hlavy patnácté zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním. Jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. 4. 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu
5

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 95/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies