II. ÚS 167/2000

25. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 167/2000

ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti F. M., zastoupeného Mgr. J. P., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. 9 To 4/2000, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 6. 12. 1999, č. j. 28 Nt 70/99-59, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 15. 3. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl ústavnímu soudu doručen dne 16. 3. 2000. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. 9 To 4/2000, kterým byla podle ustanovení 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 6. 12. 1999, č. j. 28 Nt 70/99-59, jímž bylo rozhodnuto, že vydání stěžovatele Spolkové republice Německo k trestnímu stíhání pro 20 skutků, právně posouzených jako trestné činy ilegálního převodu cizích státních příslušníků, spáchaném ve vícečinném souběhu, organizovanou skupinou, za účelem dosažení zisku podle § 3 odst. 1, § 55 odst. 1, § 58 odst. 1, § 92 odst. 1, č. 1 a 6, § 92 a odst. 1, č. 1 a 2, § 92b odst. l zákona o cizích státních příslušnících a § 25 odst. 2, § 52, § 53 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, je přípustné.
Stěžovatel se domnívá, že postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec i postupem Vrchního soudu v Praze mu byla způsobena újma na právech a má za to, že v daném případě bylo porušeno ustanovení čl. 3 odst. 1 a 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práva a svobod (dále jen Listina). Podle tvrzení stěžovatele měl být ze strany orgánů činných v trestním řízení objektivně zjištěn skutkový stav a to tak, aby následně mohlo být objektivně rozhodnuto o vydání, avšak ani to, že dožadující se stát uvádí určité podezření, nemůže být důvodem pro to, že nebude zjištěn (a to ani na písemný návrh) skutečný stav věci. Porušení zákona stěžovatel spatřuje zejména ve skutečnosti, že v rámci předběžného šetření

2
II. ÚS 167/2000
byly zamítaly jeho návrhy na doplnění dokazování a Vrchní soud v Praze odůvodnil své rozhodnutí tím, že stěžovatel neuvedl nic, co by vyvracelo podezření vůči jeho osobě.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ústí na Labem - pobočka Liberec a Vrchního soudu v Praze.
Krajský soud v Ústí na Labem - pobočka Liberec ve svém vyjádření ze dne 6. 4. 2000 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 6. 12. 1999, č. j. 28 Nt 70/99-59.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 31. 3. 2000 sdělil, že považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou. Ke skutečnostem, které jsou namítány v ústavní stížnosti uvedl, že jsou pouze opakováním námitek vznesených již proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo je opodstatněný a rovněž řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, bylo provedeno podle zákona. Vrchní soud v Praze se v napadeném usnesení podrobně vypořádal s otázkou, proč v daném případě považuje podklady pro rozhodnutí podle § 380 odst. 1 trestního řádu za dostatečné, přičemž zdůraznil, že řešení otázky viny či neviny stěžovatele je ve výlučné pravomoci příslušných orgánů dožadujícího se státu. Z uvedených důvodů navrhl Vrchní soud v Praze zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovateli, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními.
Ústavní soud konstatuje, že mu nepřísluší znovu hodnotit skutková zjištění obecných soudů nebo je doplňovat svými úvahami, pokud by sám ve věci neprovedl doplnění dokazování, to vše ale za situace, že by ze spisového materiálu zjistil tvrzené porušení základních práv a svobod stěžovatele. Z obsahu ústavní stížnosti je pak zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení, na něž oba soudy reagovaly ve svých rozhodnutích a stejně tak pouze polemizuje s právními závěry, které obecné soudy přijaly. Nutno tedy uzavřít, že samotná skutečnost, že obecné soudy nevyhověly návrhu stěžovatele, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto soudy dodržely procesní postupy stanovené zákonem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení ustanovení § 379 odst. 3 trestního řádu, podle kterého státní zástupce vyslechne osobu o jejíž vydání jde a seznámí ji při tom s obsahem žádosti o vydání. Jestliže osoba uvádí okolnosti vyvracející podezření a nabízí o nich důkazy, které mohou být bez značných průtahů provedeny, vztahuje se předběžné šetření i na ně. Při posouzení otázky provedení navržených důkazů soudy postupují podle ustanovení § 379 odst. 1 trestního řádu a zjišťují, zda jsou tu podmínky pro vydání, zejména že jde o čin trestný podle práva obou států, pro který je vydání přípustné a jehož trestnost nezanikla, a že nejde o občana České republiky. Jiné šetření se neprovádí a výslech podle tohoto ustanovení není výslechem osoby v procesním postavení obviněného a neužijí se na něj ustanovení § 91
2

3
II. ÚS 167/2000
až 95 trestního řádu. Smyslem výslechu je ověřit si i touto cestou, zda jsou splněny podmínky pro vydání a umožnit vyslýchané osobě uplatnit námitky proti žádosti, přičemž řízení o vydání do ciziny se vede o skutku, kterým byl čin spáchán, nikoli o jeho právním posouzení. Vycházeje z těchto úvah přistoupil ústavní soud ke zkoumání jednotlivých článků Listiny, které byly podle mínění stěžovatele v řízení před obecnými soudy a jinými vydanými rozhodnutími porušeny.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na porušení čl. 3 odst. 1 Listiny, toto ustanovení vytváří hmotně právní garanci základních práv a svobod bez ohledu na postavení (pohlaví, rasu apod.). Toto ustanovení je vlastně komplementární k principu rovnosti a usiluje o vytvoření stavu nediskriminace. Eventuální diskriminaci by zde bylo možno dovodit tehdy, pokud by výkon základních práv a svobod byl nepříznivě ovlivněn v důsledku určitého důvodu, jako je např. pohlaví, jazyk, politické smýšlení, sociální původ nebo jiné postavení, přičemž ostatní, nezatíženi tímto důvodem, by byli ve výkonu svých základních práv a svobod zvýhodněni. Stěžovatel však v ústavní stížnosti přijatelným způsobem nevysvětlil, v čem spatřuje souvislost uvedeného článku s předmětem ústavní stížnosti. Článek 3 odst. 3 Listiny, na který stěžovatel současně odkazuje, pak stanoví, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Jde o předpis patřící mezi obecná ustanovení Listiny, který sám o sobě bezprostředně aplikovatelný není a na souzenou věc evidentně nedopadá.
Stěžovatel se dále dovolává porušení čl. 40 odst. 2 Listiny, podle kterého každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla vyslovena jeho vina. Presumpce neviny vyjadřuje objektivní právní situaci z hlediska zákona. Vyjadřuje požadavek, aby vina obviněného, resp. obžalovaného, byla úplně a nepochybně prokázána. Není-li vina plně prokázána, musí být obžalovaný zproštěn obžaloby. Nedokázaná vina má tedy stejný význam jako dokázaná nevina. Ze zásady presumpce neviny vyplývá i požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby bez ohledu na své subjektivní přesvědčení o vině obviněného či obžalovaného vystupovaly vůči němu nestranně a nezaujatě. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů v posuzované věci porušení napadeného článku 40 odst. 2 Listiny.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl, rozhodnutí obecných soudů bylo vydáno v rámci příslušných ustanovení trestního řádu. Vrchní soud v Praze své rozhodnutí o zamítnutí stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí o vydání k trestnímu stíhání vyčerpávajícím způsobem odůvodnil a na toto odůvodnění ústavní soud odkazuje.
Za tohoto stavu věci ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.


P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 25. 4. 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu
3

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 167/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies