I. ÚS 59/2000

25. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele L. V. K., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 1999, čj. 22 Ca 28/99 - 21,


takto:


Návrh ústavní stížnosti se odmítá.


Odůvodnění:


Stěžovatel svým návrhem napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo přezkoumáno rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ve věci místního poplatku za užívání veřejného prostranství. Domnívá se, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho základní práva podle čl. 11 odst. 5 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.

Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).

V dané věci stěžovatel v relevantní části odůvodnění ústavní stížnosti toliko opakuje argumentaci již uplatněnou v předchozích právních řízeních a v podstatě jen polemizuje s výklady právních předpisů provedenými obecným soudem, resp. uvádí interpretace vlastní, pokud jde o § 123 obč. zákoníku a
§ 4 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud touto argumentací blíže nezabýval. Ostatně stěžovatel sám připouští, že dotčený pozemek (M. náměstí, pozemek pod pergolou) je třeba, v souladu s čl. 11 obecně závazné vyhlášky města Ostravy, o místním poplatku, považovat za veřejné prostranství. Namítá pak především, že nejde o pozemek veřejně přístupný, resp. "přístupný bez omezení".

Ústavní soud shledal závěry obecného soudu odůvodněnými, tj. neporušujícími čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Ztotožňuje se s názorem obecného soudu, že je plně v dispozici každého vlastníka pozemku, zda jej veřejně zpřístupní či nikoliv. Pokud v daném případě však vlastník předmětného pozemku umožnil, aby byl přístupný veřejnosti, nemůže na této skutečnosti nic změnit námitka, že byl přístup na pozemek zakázán osobám, které nenakupují nebo jsou podnapilé. Ani z tohoto účelového, pouhého formálního vyloučení některých osob, pokud odhlédneme od problematičnosti realizace zákazu (např. rozlišení osob nakupujících od nenakupujících, neboť nutná prohlídka nabízeného zboží nemusí vždy vést k okamžitému uskutečnění nákupu), který by při striktním dodržování popřel účel a smysl veřejného prodeje, nelze dovodit, že se jedná o pozemek veřejně nepřístupný. Zcela formální, účelové a prakticky nerealizovatelné "omezení" lze spíše chápat jako zjevný pokus o obcházení zákona, který ani nemůže zakládat porušení ústavně zaručených práv.

Pokud jde o námitku porušení čl. 26 Listiny základních práv a svobod, stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti nekonkretizuje, v čem neústavní zásah spatřuje a ani Ústavní soud žádné takové porušení v rozhodnutí orgánu veřejné moci neshledal.

Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Pokud stěžovatel současně s ústavní stížností navrhl zrušení odst. 2 čl. 1 obecně závazné vyhlášky Města Ostravy, Městského obvodu Vítkovice,
č. 2/1998, je nutno konstatovat, že takový návrh sdílí v tomto případě osud návrhu ústavní stížnosti.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.





V Brně dne 25. dubna 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu


V zastoupení: JUDr. Vladimír Paul

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. I. ÚS 59/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies