II. ÚS 358/99

26. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti M. V., zastoupeného Mgr. A. V., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 5 T 74/97, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 5 To 165/99,

t a k t o :


Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.


O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel namítá, že v trestním řízení jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Stěžovatel tvrdí, že soud rozhodoval výlučně na podkladě výpovědi jednoho svědka, který dodnes plní roli ochránce prostitutek, a další svědkyně, která již v mezidobí zemřela a jejíž výpověď byla u hlavního líčení za podmínek § 211 odst. 2, písm. a) trestního řádu pouze čtena. Stěžovatel navrhoval doplnění dokazování výslechem dalších svědků, což soud zamítl. Stěžovatel také podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona, jehož výsledek mu není znám.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen pro trestný čin kuplířství podle § 204 odst. 1, 2 trestního zákona a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání tři a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podal stěžovatel odvolání k Městskému soudu v Praze, který toto odvolání jako nedůvodné zamítnul. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl mimo jiné městský soud, že vina stěžovatele byla bezpečně prokázána a pokud ten namítá, že řada svědků byla ovlivňována kriminální policií, je třeba poukázat na to, že obvodní soud tyto svědky nevyslýchal v hlavním líčení, a proto jejich výpovědi z přípravného řízení jako důkaz neprovedl. Městský soud se ztotožnil i s právní kvalifikací jednání stěžovatele a neshledal žádný důvod ke změně svého výroku o vině. Městský soud stejně tak přezkoumal i výrok o trestu a dospěl k závěru, že trest uložený stěžovateli je trestem přiměřeným a neshledal žádný důvod ke snížení tohoto trestu.

Ústavní soud přezkoumal výše uvedená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a z hlediska mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, kterými je Česká republika vázána, a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak Ústavní soud opakovaně ve svých dřívějších rozhodnutích judikoval, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud není ani soudem nadřízeným, a nepřísluší mu tudíž nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Přísluší mu však posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm byly respektovány principy výše uvedených článků Listiny. Ústavní soud rovněž hledal případné nesrovnalosi mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými právními závěry na straně druhé. Jen v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo by je z žádné možné interpretace odůvodnění soudního rozhodnutí nebylo možno dovodit, mohlo by takové soudní rozhodnutí založit protiústavnost. Extrémní nesoulad v daném případě neshledal. Ústavní soud neshledal ani žádnou skutečnost, která by nasvědčovala tomu, že by nebyla respektována stěžovatelova práva garantovaná ustanoveními Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále "Úmluva"), tzn. že by bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivé řízení ve smyslu ustanovení čl. 6 Úmluvy. Ústavní soud poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt z roku 1970: "Právo na spravedlivý proces, ať už civilní nebo trestní, předpokládá, že každá strana má možnost uplatnit své argumenty za podmínek, které nejsou jasně nevýhodné ve srovnání s protistranou." Jakékoli jasné znevýhodnění stěžovatele Ústavní soud nezjistil. Ústavní soud zastává názor, že obecné soudy v duchu ústavních předpisů i mezinárodních smluv o lidských právech respektovaly procesní práva stran a dostatečně jasně v odůvodněních svých rozhodnutí vysvětlily, proč některé navržené důkazy neprovedly, respektive je nepoužily do svých skutkových zjištění.

Ústavní soud po posouzení všech uvedených skutečností tedy neshledal nic, co by prokazovalo, že postupem obecných soudů byly překročeny meze ústavnosti, zejména pak, že soudní řízení jako celek nebylo spravedlivé. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 26. dubna 2000
JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 358/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies