III. ÚS 79/2000

27. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele R.-Služby, spol. s r.o., zastoupeného JUDr. T. V., advokátem, na zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1999, čj. 11 Cmo 547/99-120, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 1999, čj. 12 Cm 569/97-92,

t a k t o :

N á v r h s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel podal dne 7. 2. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. V předmětném návrhu brojil proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1999, čj. 11 Cmo 547/99-120, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 1999, čj. 12 Cm 569/97-92, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp.zn. 12 Cm 569/97 a z něj zjistil, že společnost T., s.r.o., podala dne 10. 4. 1997 Krajskému soudu v Českých Budějovicích návrh na vydání platebního rozkazu na 110.000,- Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnila tím, že předmětnou částku přijal navrhovatel jako úhradu dohodnutého nájemného za užívání místností (bývalé posilovny) na základě podnájemní smlouvy ze dne 9. 12. 1994. Tuto místnost měla společnost T. s.r.o. užívat k obchodní činnosti. Společnost T. s.r.o. však místnost nikdy ve skutečnosti neužívala a navíc zjistila, že nájemní smlouva je neplatná, neboť navrhovatel neměl právo podobné smlouvy uzavírat. Požadovala proto uhrazené nájemné z titulu bezdůvodného obohacení zpět. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 29. 6. 1998 rozsudkem, čj. 12 Cm 569/97-58, žalobě vyhověl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce v řízení prokázal, že nájemní smlouva uzavřená dne 9. 12. 1994 o pronájmu místností je neplatná; mezi účastníky proto neexistoval smluvní vztah a žalovaná společnost nebyla oprávněna účtovat žalobci nájemné. Pokud bylo nájemné zaplaceno, stalo se tak bez právního důvodu. Vrácení zaplacené částky soud uložil i proto, že nebylo prokázáno faktické užívání pronajaté místnosti žalobkyní.
Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze dne 3. 2. 1999 usnesením, čj. 11 Cmo 382/98-77 tak, že napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, přičemž nařídil doplnění dokazování.
Následně Krajský soud v Českých Budějovicích (po dalším jednání, jehož součástí bylo doplnění dokazování) rozsudkem ze dne 12. 7. 1999, čj. 12 Cm 569/97-92, žalobě opět vyhověl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že i po doplnění dokazování dospěl k závěru, že smlouva o pronájmu nebytových prostor uzavřená dne 9. 12. 1994 je neplatná. Důvody neplatnosti spočívaly podle krajského soudu v tom, že navrhovatel měl sám nebytové prostory - zimní stadion včetně posilovny, pronajaty od vlastníka města J. H. k provozování zimního stadionu, sportovní haly, fotbalového hřiště, tenisových kurtů a restaurace a dalších činností, které měl navrhovatel zapsány v obchodním rejstříku. Základní změny v užívání mohl navrhovatel provést jen po předchozím projednání s pronajímatelem. Jestliže navrhovatel přenechal žalobci uvedené prostory k obchodní činnosti, jednalo se o smlouvu podnájemní. V původní nájemní smlouvě však nebyl dohodnut žádný způsob užívání a proto byl navrhovatel, jako pronajímatel, oprávněn předat místnost posilovny jen k obvyklému užívání, tj. k tělovýchovným účelům. Navrhovatel nemohl předat podnájemci více práv, než sám měl. Druhým důvodem neplatnosti podnájemní smlouvy podle krajského soudu bylo to, že podle § 85 stavebního zákona lze stavbu užívat jen k účelu určeném kolaudačním rozhodnutím. Ani podnájemní smlouva nesmí být v rozporu s tímto ustanovením zákona. Stavba zimního stadionu, včetně posilovny, byla zkolaudována k tělovýchovným účelům. Změna v užívání nebyla prokázána. Protože mezi spornými stranami neexistoval platný smluvní vztah, navrhovatel nebyl oprávněn účtovat žalobci nájemné. Zaplacením nájemného došlo k bezdůvodnému obohacení na straně navrhovatele, neboť mu bylo plněno bez právního důvodu a navrhovatel je povinen zaplacenou částku vrátit.
Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel odvolání, v němž namítal nesprávné právní posouzení charakteru smlouvy o pronájmu posilovny. Navrhovatel navíc měl v obchodním rejstříku zapsánu jako vedlejší činnost i obchodní činnost, byl tedy oprávněn tuto činnost podle nájemní smlouvy provádět a pokud přenechal žalobci posilovnu k provádění obchodní činnosti, převedl na něj jen ta práva, která měl sám. Podle sdělení příslušného stavebního úřadu neexistuje kolaudační rozhodnutí na sporné prostory. Lze je tedy využívat dle vybavení i jako prodejny.
Vrchní soud v Praze dne 8. 12. 1992 rozsudkem, čj. 11 Cmo 547/99-120, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění se ztotožnil se závěry soudu I. stupně.
Uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl navrhovatel včas ústavní stížností, v níž namítal, že rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, dané čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo dané čl. 95 Ústavy, podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem. Soudy podle navrhovatele neprávně posoudily právní charakter smlouvy uzavřené mezi navrhovatelem a Městem J. H., což bylo základem nesprávného rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 8. 3. 2000 uvedl, že soudy podle jeho názoru rozhodly na základě zjištěných skutečností v souladu se zákonem. Ve věci samé pak odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Návrh není důvodný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Navrhovatel především namítal, že soudy při svém rozhodování porušily jeho právo na spravedlivý proces, dané čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byla porušena uvedená navrhovatelova práva. Především navrhovateli nebylo bráněno, aby vystupoval před nezávislým soudem ve věci, která se týkala jeho práv. Provádění dokazování probíhalo před obecnými soudy způsobem zákonem předpokládaným a pokud jde o samotné hodnocení důkazů, pak ani jejich zhodnocení nevybočilo, podle přesvědčení Ústavního soudu, z rámce § 132 občanského soudního řádu. Skutečnost, že soudy rozhodly v neprospěch navrhovatele, sama o sobě neznamená porušení navrhovatelových základních práv. Navrhovatelova námitka směřuje dále k nesprávnému právnímu posouzení věci s tím, že soudy při rozhodování měly porušit čl. 95 Ústavy, podle kterého je soudce při rozhodováním vázán zákonem. V tomto směru však Ústavní soud nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že by v průběhu řízení soudy nepostupovaly v souladu se zákonem.
Z uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neoprávněný, odmítnout.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2000


JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. III. ÚS 79/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies