I. ÚS 154/2000

28. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 154/2000



Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dr. Ing. P. M., zastoupeného advokátem JUDr. T. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 1999, sp. zn. 28 Ca 45/98, spolu s návrhem na zrušení části prvé věty ustanovení § 13 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 30/1996 Sb. (dále jen "zákon o půdě"), vyjádřené slovy "pouze proto, že nesplňovala podmínku trvalého pobytu", takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

Stěžovatel podal k Ústavnímu soudu stížnost proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí, okresního pozemkového úřadu, kterým bylo explicitně vysloveno, že stěžovatel není vlastníkem zemědělského majetku, a proto byl také zamítnut jeho nárok na vydání předmětného majetku podle zákona o půdě. Orgány veřejné moci dospěly k závěru, že stěžovatel nemohl úspěšně uplatnit nárok na vydání zemědělského majetku ve lhůtě stanovené podle § 13 odst. 1 zákona o půdě, tj. ve lhůtě do 31. 1. 1993, neboť nesplňoval podmínku trvalého pobytu a podmínku občanství ČR. Podmínka trvalého pobytu byla zrušena nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 29/1996 Sb. Zákonem č. 30/1996 Sb. byla nově otevřena lhůta pro uplatnění restitučního nároku, ovšem jen pro osoby, které nebyly do 31. 1. 1993 nebo do 1. 9. 1993 oprávněnou osobou pouze proto, že nesplňovaly podmínku trvalého pobytu. Stěžovatel přitom nebyl osobou, která k uvedeným termínům nesplňovala pouze podmínku trvalého pobytu. Nesplňoval totiž ani podmínku státního občanství, když občanství ČR získal až na základě Listiny o udělení státního občanství, vydané dne 18. 4. 1994.

Stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutími orgánů veřejné moci a namítal, že svůj nárok na vydání zemědělského majetku uplatnil včas. Uvedl, že měl trvalé bydliště v USA a čs. občanství nabyl 27. 4. 1995. Uvedený případ měl být podle mínění stěžovatele posuzován podle nálezů Ústavního soudu, č. 164/1994 Sb. a č. 29/1996 Sb.

Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že uvedenými rozhodnutími orgánů veřejné moci došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu ustanovení čl. 10 Ústavy ČR. Konkrétně měl za to, že byly porušeny čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 11 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 2 odst. 3 a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel se současně domáhal zrušení části prvé věty ustanovení § 13 odst. 5 zákona o půdě, vyjádřené slovy "pouze proto, že nesplňovala podmínku trvalého pobytu". Uvedl, že podmínky pro uplatnění nároku musí být zásadně splněny v okamžiku uplatnění tohoto nároku. Podle názoru stěžovatele posunutí okamžiku splnění podmínek nároku do doby minulé před okamžik uplatnění nároku, a to navíc v době, kdy takto určená doba již dávno dříve uplynula, je údajným zaváděním nepřípustné retroaktivity a vytvářením právní nejistoty. Stávající znění ustanovení § 13 odst. 5 zákona o půdě znevýhodňuje podle mínění stěžovatele skupinu restituentů naturalizovaných v USA nejen proti jiným oprávněným osobám podle zákona o půdě, ale i proti osobám oprávněným k nárokům podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Ústavní soud po posouzení skutkového i právního stavu dospěl v uvedené věci k závěru, že stížnost stěžovatele není možno považovat za důvodnou.

Ústavní soud přisvědčil stěžovateli v tom smyslu, že na uvedený případ je zapotřebí pohlížet v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu. Poukazuje přitom zejména na svůj nález pod sp. zn. Pl. ÚS 24/98 v obdobné restituční věci spojené rovněž s návrhem mj. i na zrušení části ustanovení § 13 odst. 5 zákona o půdě.

V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle kterého je zapotřebí na návrh na zahájení řízení pohlížet jako na návrh nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl.
Z citovaného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že stěžovatelem navrženými zásahy do zákona o půdě by se otevřela cesta pro novou fázi restitučních sporů osob, které získaly české občanství po lhůtách k uplatnění nároků na restituci, tedy za situace, kdy již v mnoha případech došlo k nové úpravě právních poměrů a k založení nových vlastnických vztahů. V důsledku toho by došlo k narušení principu právní jistoty a k destabilizaci právního řádu, neboť i vlastnictví, řádně nabyté na základě předchozí právní úpravy, je chráněno čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Z těchto okolností pak vyplývají též důvody pro odlišný postup při hodnocení podmínky státního občanství, získaného před uplynutím lhůt ke vznesení nároku na vydání nemovitosti a případů, kdy bylo státní občanství získáno až dodatečně. Nehledě na to, jak bylo výše uvedeno, návrh na zrušení části odst. pátého § 13 citovaného zákona směřuje sice ku prospěchu konkrétní ústavní stížnosti stěžovatele, avšak ponechává v platnosti pro určité případy i úpravu dosavadní a tím vnáší do věci nové diskriminační prvky. Kromě toho by vznikly rozdíly v posuzování státního občanství ve srovnání s restitucemi podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (viz zejména nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/96).

Pokud jde o námitku stěžovatele poukazující na okolnost, že v zákoně o půdě je uplatněn princip zpětné účinnosti, je třeba vycházet z judikatury Ústavního soudu (viz nález, sp. zn. Pl. ÚS 3/94 a nález sp. zn. Pl. ÚS 24/98). Je-li vůbec možno u restitučních předpisů hovořit o retroaktivitě, jedná se o retroaktivitu nepravou, jež je v právní teorii i praxi považována za přijatelnou. Ústavní soud dále odmítl i absolutní chápání principu rovnosti, přičemž konstatoval, že "rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní". Poukazuje rovněž na to, že Výbor OSN pro lidská práva v opakovaně vyjádřeném názoru připouští při aplikaci čl. 26 "Paktu" takovou nerovnost, která splňuje podmínku vyloučení libovůle, resp. se zakládá na rozumných a objektivních rozlišovacích znacích. Za takové Ústavní soud považuje důsledky plynoucí z čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i cíle restitučního zákonodárství a konečně i právní úpravu státního občanství.

V návaznosti na výše uvedené neshledal Ústavní soud nijakých pochybení ve stěžovatelem napadeném postupu a rozhodování orgánů veřejné moci. Příslušné orgány veřejné moci se věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí také ve všech ohledech řádně odůvodnily. Ústavní soud rovněž neshledal, jak bylo shora uvedeno, ani porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.

Ze všech uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 1999, sp. zn. 28 Ca 45/98, jakož i návrh na zrušení ustanovení § 13 odst. 5 zákona o půdě, část prvé věty vyjádřené ve slovech "pouze proto, že nesplňovala podmínku trvalého pobytu", s odkazem na ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítnout, neboť se jednalo o návrhy nepřípustné.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně 28. dubna 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2000, sp. zn. I. ÚS 154/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies