II. ÚS 9/2000

03. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti I. D., zastoupeného JUDr. K. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 1999, č. j. 11 To 56/99-52, a Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 17. 3. 1999, č. j. 9 T 22/97-491, t a k t o :


Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.
/> Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadá v záhlaví usnesení uvedené rozsudky obecných soudů a uvádí, že rozsudkem soudu prvého stupně byl odsouzen pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, odst. 3 tr. zák., ve znění účinném v době spáchání trestného činu, k trestu odnětí svobody v trvání pět a půl roku se zařazením do věznice s dozorem a k trestu zákazu obchodní činnosti na úseku nákupu a prodeje zboží jakéhokoli druhu za účelem dalšího prodeje na dobu pěti roků.

Vrchní soud v Praze na základě odvolání stěžovatele (dříve obžalovaného) zrušil rozsudek soudu prvého stupně a sám ve věci rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným stejným trestným činem se škodou v rozsahu 1.749.068,- Kč a uložil stěžovateli stejný trest, když odmítl námitky stěžovatele jako nedůvodné, ohledně hodnocení výsledků dokazování a neakceptoval ani návrhy na doplnění dokazování v rámci odvolacího řízení.

K činnosti obecných soudů v trestním řízení stěžovatel namítá, že se nevypořádaly dostatečně z důkazy provedenými v průběhu řízení, když některé z nich soudy údajně nehodnotily vůbec a jiné jen částečně. Právě s ohledem k nedostatečným skutkovým zjištěním a dále proto, že se podle názoru navrhovatele soudy nevypořádaly se všemi okolnostmi důležitými pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí ve věci, navrhuje stěžovatel zrušení rozsudků obou soudů z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy.

Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl uznán vinným tím, že jako jednatel společnosti P. P., s. r. o., v období od června do prosince 1994 při dovozu 8 osobních automobilů do ČR úmyslným jednáním zkrátil clo a daň z přidané hodnoty celkem v osmi případech a tímto způsobem způsobil České republice škodu vysoce překračující částku jednoho miliónu Kč. Odvolací soud konstatoval v odůvodnění napadeného rozsudku, že trestní věc projednal již krajský soud a rozhodl o ní rozsudkem dne 20. 5. 1998 pod č. j. 9 T 22/97-446. Na základě odvolání stěžovatele však Vrchní soud v Praze byl nucen usnesením napadený rozsudek v celém rozsahu zrušit a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátit soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí ve věci. Krajský soud poté rozhodl novým rozsudkem ze dne 17. 3. 1999, č. j. 9 T 22/97-491. Na základě odvolání stěžovatele však byl odvolací soud nucen i tento rozsudek zrušit, neboť obsahoval vadu ve smyslu § 264 odst. 2 tr. ř. a odvolací soud proto zrušil jak celý výrok o vině, tak i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Zrušil tedy napadený rozsudek v celém rozsahu a ve věci sám podle ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl.

Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že v rámci odvolacího řízení přezkoumal jak zákonnost, tak i odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, současně však i správnost řízení, které rozsudku napadenému odvoláním předcházelo a konstatoval, že soud prvého stupně zjistil správně a úplně skutkový stav na základě dostatečného rozsahu důkazů, takže další návrhy na doplnění dokazování ze strany stěžovatele nepovažoval vrchní soud za důvodné pro jejich nadbytečnost a aniž by takto musel doplňovat zjištěný skutkový stav, veden stejnými právními úvahami jako soud prvého stupně, sám ve věci rozhodl jak shora uvedeno.

Ústavní soud v souladu s judikaturou konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů a z tohoto důvodu na sebe neatrahuje právo přehodnocovat dokazování prováděné obecnými soudy, pokud při tomto procesu nedošlo k porušení Ústavy, Listiny základních práv a svobod nebo mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy.

V duchu shora uvedené zásady se zabýval Ústavní soud stěžovatelovou námitkou, že obecné soudy se v odůvodnění svých rozsudků nevypořádaly se všemi důkazy, když některé, v řízení provedené, dokonce ve svých rozhodnutích vůbec nehodnotí. V tomto směru stěžovatel poukazuje na výslech svědka L. P., dalšího jednatele společnosti P. P., s. r. o., svědka Ing. H. a listinný důkaz, potvrzující skutečnost, že sám V. K. nakoupil některé z předmětných automobilů v Itálii. Po prostudování spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, sp. zn. 9 T 22/97, však Ústavní soud nezjistil porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ani jiné porušování procesních předpisů v předmětné trestní věci. Z obsahů odvolání, podaných stěžovatelem proti předcházejícím rozsudkům, je zřejmé, že stěžovatelem namítané skutečnosti byly již obecnými soudy dostatečným způsobem zhodnoceny v odůvodnění citovaných rozsudků. Vrchní soud v Praze navíc zcela jasně vyložil proč a z jakého důvodu neuvěřil tvrzením stěžovatele i svědka L. P. o rozsahu obchodů zemřelého V. K. se společností P. P., s. r. o., když současně zdůraznil, že jiné listinné důkazy jednoznačně prokazují vinu stěžovatele ve smyslu obžaloby. Pokud jde o návrhy stěžovatele na doplnění dokazování, Ústavní soud respektuje skutečnost, že soud není povinen vyhovět všem důkazním návrhům, pokud má za to, že skutková stránka věci byla dostatečně a přesvědčivě osvětlena, takže další dokazování, zejména v případě, kdy v řízení před odvolacím soudem bylo již opakovaně projednáváno odvolání stěžovatele, se jeví za této situace jako nadbytečné. Ve spise soudu prvého stupně, jehož součástí je i vyšetřovací spis Policie ČR č. OVV-5698, je založeno dostatek přímých důkazů, prokazujících vinu stěžovatele za spáchaný skutek, blíže označený ve výrocích rozsudků obou obecných soudů. Ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. jsou obecné soudy povinny hodnotit důkazy na základě svého přesvědčení a zvážení, ať již svědčí ve prospěch či proti obžalovanému. Podmínkou tohoto uvažování je, že soudy musí být vedeny snahou úplně a správně zjistit skutkový stav věci a bez důvodných pochybností z nich vyvodit odpovídající závěry. Z příslušných ustanovení trestního řádu je přitom zřejmé, že těžištěm dokazování je vždy řízení před soudem prvého stupně. Odvolací soud tedy nepochybil, pokud odmítl za této situace a s ohledem na výsledky předchozího řízení doplnit dokazování ve smyslu stěžovatelových návrhů.

Ústavní soud proto nezjistil žádnou z tvrzených vad v řízení pravomocně skončeném napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze a ústavní stížnost proto jak zjevně neopodstatněnou odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS

V Brně dne 3. května 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 9/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies