II. ÚS 15/2000

03. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. S., právně zastoupeného JUDr. J. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 7 To 118/99, t a k t o:


Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:


Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Včas podanou ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 7. 1. 2000, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 7 To 118/99, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 1999, sp. zn. 2T 5/99. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 16. 7. 1998 v době mezi 22.00 hod až 22.45 hod v obci S., okres Plzeň - jih, v objektu budovy závodu firmy M.-S. v Praze, ve stavu opilosti, v úmyslu usmrtit, zasadil nožem celkem 4 bodné a dvě řezné rány, z nichž zejména jedna vedla během několika minut ke smrti poškozeného V. Z. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků se zařazením do věznice s ostrahou, uložena povinnost k náhradě škody a ochranné ústavní protialkoholní léčení.

Ústavní soud si vyžádal spis, sp. zn. 2T 5/99, vedený u Krajského soudu v Plzni, jakož i vyjádření tohoto soudu k projednávané věci. Dále si Ústavní soud vyžádal i stanovisko Vrchního soudu v Praze k projednávané věci.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v trestním řízení proti němu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 38 odst. 2, jakož i čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to tím, že nebylo obecnými soudy provedeno jím navrhované doplnění dokazování znaleckým posudkem ústavu o duševním zdraví stěžovatele v době činu. Konkrétně má stížnost za to, že znalecký posudek dvou znalkyň z oboru psychiatrie a jednoho znalce z oboru psychologie, pokud s ohledem na výsledky ostatního dokazování, zejména výpovědi svědků, nevyloučil příčetnost stěžovatele v době činu, je nedostatečný a dokazování soudu by mělo být doplněno znaleckým posudkem ústavu.

Podle ustanovení § 110 odst. 1 tr. ř. se uvádí: "Ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může vyšetřovatel nebo státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu rozhodnout o přibrání státního orgánu nebo státního ústavu k podání posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem."

Stěžovatel vznesl tuto námitku již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Zabýval se jí podrobně soud druhého stupně a dospěl k závěru, že všichni tři znalci přistoupili k vypracování znaleckého posudku vysoce odpovědně a při vypracování měli k dispozici vedle vlastního vyšetření stěžovatele i výsledky závěrů posudku odborného neurologického vyšetření a posudku znalkyně z oboru soudního lékařství o variantních výpočtech hladiny alkoholu v krvi stěžovatele. Znalkyně přihlížely rovněž k výpovědím slyšených svědků o chování stěžovatele před a po činu.

Zvláštností předmětné trestní věci je, že vzájemnému konfliktu stěžovatele a poškozeného nebyl nikdo další přítomen. K závěru o pachatelství stěžovatele dospěl soud na základě nepřímých důkazů - výpovědí svědků, kteří přišli do styku se stěžovatelem před a po spáchání činu, ale zejména na základě znaleckých posudků z oboru kriminální trasologie, daktyloskopie (sérologie, genetiky a trichologie), mechanoskopie, chemie, soudního lékařství, jakož i vyšetření stěžovatele neurologického, elektroencefalografického a počítačovou tomografií (mozku stěžovatele). Výsledky tohoto dokazování měly k dispozici znalkyně z oboru psychiatrie a znalec z oboru psychologie.

Zůstává tedy úvaha, zda shora uvedená zvláštnost zakládá výjimečnost, zvláštní obtížnost případu, která by vyžadovala vědecké posouzení, jak to vyžaduje ustanovení § 110 odst. 1 tr. řádu nebo zda dosavadní posudek dvou znalkyň z oboru psychiatrie je nesprávný či nedostačující.

Obě znalkyně se shodly na závěru posudku, že u stěžovatele šlo o komplikovanou opilost, že rozhodně nešlo o opilost patickou, že v důsledku požitého alkoholu u osobnosti typu stěžovatele byla jeho schopnost ovládat své jednání snížena až podstatně snížena. Znalkyně vyloučily, že by mohla být vymizelá (písemný posudek č. l. 174, výslech znalkyň u hlavního líčení č. l. 446). Znalecký posudek z oboru psychologie je podpůrným pro závěry psychiatrické a jedině ten je oprávněn se vyjadřovat k příčetnosti pachatele. Otázka použitelnosti a hodnocení vhodnosti ustanovení § 201a tr. zák. (opilství) se znaleckým posudkem naprosto nesouvisí a je věcí soudu.

Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že okolnosti případu nevyžadovaly vědecké posouzení a že doplnění dokazování posudkem ústavu by bylo skutečně nadbytečné.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.

Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 8 nebo čl. 38 odst. 2 Listiny.

Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout ve smyslu ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS

V Brně dne 3. května 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 15/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies