I. ÚS 76/99

03. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 76/99


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. A. J., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 291/97, ze dne 19. 11. 1998, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 2. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení ve výroku uvedeného rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadeným rozsudkem byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze, č. j. 1580/130/97, ze dne 5. 8. 1997, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního ředitelství v Příbrami, č. j. 13553/97/063910/2427, ze dne 4. 3. 1997. Tímto výměrem byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty. Stěžovatel je toho názoru, že mu byla uložena daňová povinnost, ačkoliv tuto daň z téhož důvodu již odvedl. K této situaci došlo tím, že stěžovatel jako plátce daně z přidané hodnoty, si sám vypočetl daň z přidané hodnoty a tuto v souladu se zákonem ve správné výši odvedl. Při podávání daňového přiznání však nepochopil zcela přesně formulář daňového přiznání daně z přidané hodnoty, a proto ho vyplnil způsobem, o němž správce daně tvrdí, že znamená to, že neuplatnil nárok na odpočet daně. Stěžovatel namítá, že správce daně nepostupoval při daňové kontrole v souladu se zákonem, když nepoužil k hodnocení kontroly důkazů, které jsou předepsány zákonem (§ 19 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů), ačkoliv tyto doklady měl k dispozici a z nichž správnost výše odvedené daně vyplývala. Místo toho však správce daně vyložil obsah formuláře daňového přiznání a bez jakýchkoliv zákonných podkladů dovodil, že pokud není ve formuláři přiznání daně správně vyplněna rubrika III a IV (přijatá zdanitelná plnění a uskutečněná zdanitelná plnění), není rozhodné, co uvedl plátce do rubriky VII (vlastní daňová povinnost, nadměrný odpočet) a zda zde uvedený údaj odpovídá skutečné výši daňové povinnosti. Přitom, jak tvrdí stěžovatel, při výpočtu daně nesprávným způsobem dospěl ke správnému závěru o výši své daňové povinnosti.

Stěžovatel je přesvědčen, že postupem soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod a k porušení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, neboť daň byla vyměřena nikoli na základě zákona.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze a Finanční ředitelství v Praze. Podle názoru soudu jsou tvrzení stěžovatele v podstatě shodná s žalobními důvody. V daném případě má soud za to, že se nejedná o chybně vyplněné daňové přiznání, v jehož důsledku došlo k nesprávnému doměření daně z přidané hodnoty. Stěžovatel při stanovení základu daně a při výpočtu daně postupoval v rozporu se zákonem č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a proto nemohlo být přihlédnuto k tomu, že by mu zřejmě nic nebránilo k uplatnění nároku na odpočet při dovozu ojetých automobilů ze zahraničí a že pokud by tento nárok na odpočet byl uznán v uplatňované výši, byla by jeho výsledná daňová povinnost shodná s výsledkem, ke kterému došel svým, byť nesprávným postupem, který byl v rozporu se zákonem. Podle názoru soudu nedošlo k namítanému porušení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, neboť daň byla dodatečně vyměřena na základě zákona a v souladu s ním. Finanční ředitelství v Praze ve svém vyjádření uvedlo, že zákon č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v § 2 jednoznačně vymezuje pojmy jako je daň na vstupu, daň na výstupu a daňová povinnost. Tomuto vymezení pak odpovídají tiskopisy přiznání k dani z přidané hodnoty včetně poučení k vyplnění. Stěžovatel v daňových přiznáních nárok na odpočet u přijatých zdanitelných plnění z dovozu neuplatnil, což však není otázkou jeho schopnosti prokázat nárok na odpočet daňovými doklady. Kromě toho, že správce daně nemůže nahrazovat svou úvahou chybějící úkon stěžovatele, nebere stěžovatel v ústavní stížnosti zřetel na to, že lhůta pro uplatnění nároku na odpočet je lhůta prekluzivní, která v době kontroly již uplynula. Správce daně nemůže při uplatňování § 16 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, porušovat čl. 1 Listiny základních lidských práv a svobod tím, že by některým plátcům daně přiznával nárok na odpočet i po uplynutí lhůty stanovené zákonem.

Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí včetně spisového materiálu dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Takové porušení základních práv nebo svobod však Ústavní soud v souzené věci neshledal.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí judikoval, že mu v zásadě nepřísluší zásadní přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Odůvodnění ústavní stížnosti je však ve své podstatě pouhou polemikou se stanoviskem soudu a s právními závěry, na jejichž základě soud zamítl žalobu proti správnímu orgánu.

Podstata věci spočívá v tom, že stěžovateli byla daň doměřena na základě kontroly vzhledem k tomu, že při prodeji ojetých automobilů dovezených ze zahraničí odváděl daň na výstupu z nižšího základu daně než stanoví § 14 zákona č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Současně nevyužil možnosti uplatnit si nárok na odpočet při dovozu osobních automobilů ze zahraničí. Nárok na odpočet a možnost uplatnit jej je však okolností, kterou správce daně nemůže sám zjistit. Jednak by svým rozhodnutím nahrazoval vůli plátce daně uplatnit si nárok na odpočet a jednak by měl správce daně při daňové kontrole rozhodnout o řadě okolností, které nemůže s dostatečnou jistotou stanovit, protože by se dostal do postavení podnikatele s jeho záměry a riziky, tj. musel by rozhodnout o splnění všech zákonem stanovených podmínek pro uplatnění nároku na odpočet. Povinností plátce daně je vypočítat si daň na výstupu tak, aby bylo vycházeno ze správného základu daně. V daném případě je zřejmé, že stěžovatel takto nepostupoval, neboť daň vypočetl pouze z přidané hodnoty a nikoli z ceny za zdanitelné období. Pro posouzení věci, jak správně uvádí soud v napadeném rozhodnutí, není rozhodné, že by v případě nároku na odpočet vzhledem k dani na vstupu výsledná daňová povinnost činila stejnou částku, jako stěžovatel na dani skutečně zaplatil. Uplatnění nároku na odpočet není povinností plátce daně, proto pokud stěžovatel této možnosti nevyužil, nemůže se domáhat toho, aby k dani na vstupu bylo přihlíženo při doměření daně na výstupu, jestliže při jejím výpočtu vycházel z nesprávného základu daně. Proto ani nemůže obstát stěžovatelova námitka, že v daném případě jde pouze o chybné vyplnění formuláře, neboť způsob stanovení daně z přidané hodnoty stěžovatelem byl v rozporu se zákonem.

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 3. května 2000

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 76/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies