I. ÚS 184/2000

04. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 184/2000


Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J.F., zastoupené advokátem JUDr. J. S., proti zásahu Katastrálního úřadu Praha-město do vlastnického práva, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.



Odůvodnění:

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že je na základě rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 8 ze dne 13. 5. 1980, sp. zn. 8 D 1590/79, vlastníkem pozemku parc. č. 195 v katastrálním území K. V blíže nezjištěné době před 21. 9. 1994 (k tomuto datu má stěžovatelka k dispozici první výpis z katastru nemovitostí, který zachycuje parcelu již rozdělenou na čtyři části), byl předmětný pozemek rozdělen na čtyři části, a to parc. č. 195/1, 195/2, 195/3, 195/4. Dále uvedla, že na výpisu z listu vlastnického (dále jen "L. v".) ze dne 13. 11. 1996, je parcela rozdělena jen na tři díly a pracovník katastrálního úřadu doplnil čtvrtou parcelu na výpis z L.v. ručně. Dle výpisu z L.v. ze dne 28. 5. 1997 je již pozemek rozdělen na pět parcel, přibyla parcela č. 195/5. Stěžovatelka dále poznamenala, že v měsíci únoru 2000 zjistila prostřednictvím svého právního zástupce, že Katastrální úřad Praha - město provedl zápisem v katastrálním operátu další rozdělení pozemku, tentokráte na 16 nových parcel, které označil jako parc. č. 195/1 až 16.

Stěžovatelka má za to, že uvedeným postupem katastrálního úřadu došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod, a to konkrétně k porušení práva vlastnického zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Své námitky k postupu katastrálního úřadu odůvodnila ustanovením čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dle těchto ustanovení státní orgán může jednat jen na základě zákona, v mezích zákona a zákonem stanoveným způsobem. Z ustanovení § 32 odst. 1 písm. e) stavebního zákona, v platném znění, vyplývá, že umisťovat stavby, měnit využití území a chránit důležité zájmy v území lze jen na základě územního rozhodnutí, kterým je mimo jiné i rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků. Dle ust. § 32 odst. 2 písm. e) stavebního zákona vyplývá, že územní rozhodnutí nevyžadují dělení nebo scelování pozemků, pokud podmínky pro ně jsou stanoveny jiným rozhodnutím nebo opatřením.

Stěžovatelka dále opřela svou ústavní stížnost o zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění platné právní úpravy, a uvedla, že zápis do katastru nemovitostí lze provést jen na základě příslušné listiny.

Ústavní soud se musel nejprve, aniž by mohl zkoumat věc samu, zabývat otázkou, zda je možno považovat ve smyslu platné právní úpravy stížnost za přípustnou. Ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je zapotřebí na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Ústavní soud vyzval stěžovatelku, aby mu doložila, kdy jí bylo doručeno poslední pravomocné rozhodnutí, směřující k ochraně jejích ústavně zaručených práv a svobod. Na tuto výzvu reagovala stěžovatelka čestným prohlášením, ze kterého vyplývá, že se o zásahu katastrálního úřadu stěžovatelka dozvěděla dne 2. 2. 2000 od svého právního zástupce.

Ústavní soud při posuzování uvedené věci a zvažování odpovídajících procesních prostředků dospěl k závěru, že stěžovatelce nic nebrání v podání určovací žaloby u obecného soudu v tom smyslu, zda pozemek je či není platně rozdělen. Soud by měl přihlédnout k okolnosti, že dle platné právní úpravy stanovené poslední novelou stavebního zákona již není možno pozemek bez územního řízení dělit či případně scelovat.

Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud před zkoumáním a hodnocením merita věci musí zjišťovat, zda v každém konkrétním případě jsou splněny procesní podmínky. I kdyby Ústavní soud souhlasil se stěžovatelkou, že příslušný zápis do katastru nemovitostí nebyl zřejmě proveden korektní cestou, není oprávněn o věci rozhodovat, aniž by byly ze strany stěžovatele vyčerpány všechny procesní prostředky. Vzhledem ke skutečnosti, že po procesní stránce stěžovatelka nevyhověla požadovaným zákonným podmínkám, Ústavní soud se již nezabýval hmotněprávní problematikou uvedené věci.

V návaznosti na výše uvedené, posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je nepřípustný, a proto jej ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 4. května 2000
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 184/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies