IV. ÚS 28/2000

10. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 28/2000














Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti L. s.r.o., zastoupené JUDr. D. S., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 1999, sp. zn 10 Cmo 473/98, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 1997, sp. zn. 20 Cm 1282/92,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byl zamítnut jeho návrh na zahájení řízení, jímž se domáhal zaplacení 640.000,- Kč s přísl.Uvedená částka představovala doplatek za činnost, jím provedenou na základě smlouvy ze dne 13.9.1991, o obstarání záležitostí a odborné pomoci.

Stěžovatel namítá, že uvedenými rozsudky byla porušena jeho základní práva a svobody - právo na spravedlivý proces a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, zakotvená v čl. 36 odst. 1, v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení těchto práv spatřuje v tom, že v průběhu řízení před krajským obchodním soudem byl často přerušován ve výpovědi a napomínán s výhružkou pořádkové pokuty za to, že projevuje svoji nelibost tím, že funí. Z důvodů kolegiálních vztahů s bývalými zaměstnanci žalované strany namítá podjatost soudkyně Krajského obchodním soudu v Praze JUDr. Z. Její podjatost se měla projevovat i při protokolaci, kdy bylo zaznamenáno, že se stěžovatel dívá na hodinky, mění často obsah svého přednesu a znemožňuje tak protokolaci. Dále stěžovateli byla neoprávněně uložena pořádková pokuta, přičemž o vyřízení stížnosti proti této pokutě, adresované předsedovi Krajského obchodním soudu v Praze, dosud nebyl vyrozuměn. Při jednání konaném u tohoto soudu v Praze dne 2.10.1997 byla z neznámého důvodu přizvána justiční stráž, což dle jeho názoru působilo zastrašujícím dojmem na svědka.

Namítá, že jmenovaná soudkyně po obdržení jeho včas podaného odvolání, tj. ode dne 30. 10. 1997, zadržovala celý spis, a to až do 15. 9. 1998, kdy jej postoupila vrchnímu soudu.
Konečně má stěžovatel za to, že výklad soudu podaný v odůvodnění odvolání je v rozporu se zjištěnými skutečnostmi v rámci celého soudního řízení (především svědectví druhé strany smlouvy k výkladu sporného ustanovení) a dále, že je v rozporu se současným právním řádem ČR, neboť přesto, že trvá formální kontinuita právního řádu, nikoliv však hodnotová, je nutno vykládat všechny staré zákony z minulé doby ve světle hodnot, které jsou obsaženy v Listině základních práv a svobod a Ústavě ČR.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského obchodního soudu, sp. zn. 20 Cm 1282/98, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stížnost směřuje jednak proti způsobu, kterým soudkyně krajského obchodního soudu vedla řízení před tímto soudem, jednak proti tomu, že z tohoto důvodu nebyla uznána jako důvodná námitka její podjatosti vznesená stěžovatelem, a dále proti průtahům v řízení a proti vlastnímu rozhodnutí ve věci.

Pokud jde o tvrzenou podjatost soudkyně, poukazuje Ústavní soud na to, že o ní bylo rozhodnuto Vrchním soudem v Praze usnesením, sp. zn. Nco136/96, ze dne 4. 10. 1996, tak že JUDr. Z. není vyloučena.( Proti tomuto rozhodnutí nebylo odvolání přípustné.) V odůvodnění rozhodnutí bylo konstatováno, že způsob vedení řízení vrchní soud při rozhodování o návrhu na vyloučení soudce nepřezkoumával, neboť k vadám řízení přihlíží soud, který rozhoduje o odvolání. V daném případě k tomuto přezkoumání již došlo, neboť odvolací soud se již ve svém v pořadí prvém rozhodnutí ze dne 3. 4. 1996, čj. 4 Cmo 136/94-107, postupem soudu z hlediska tvrzených vad řízení zabýval.( Rozhodnutí soudu I. stupně bylo zrušeno a věc vrácena k novému projednání.) V dalším řízení vedeném u krajského obchodního soudu a u vrchního soudu, jako soudu odvolacího, již jak vyplývá z obsahu spisu, námitky nyní v tomto směru uváděné v ústavní stížnosti, stěžovatel neuplatnil. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 1996, sp. zn. Nco 136/ 96, kterým bylo rozhodováno o návrhu na vyloučení soudce, se tak Ústavní soud námitkami stěžovatele, týkajícími se podjatosti soudkyně JUDr. Z. a vztahujícími se k rozhodnutí, které není předmětem ústavní stížnosti, zabývat nemohl a stejně tak se, s ohledem na právní úpravu danou ust. § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dle které je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny opravné prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, nezabýval ani námitkami stěžovatele, týkajícími se způsobu vedení řízení soudem I. stupně, neboť tyto námitky (stejně tak jako námitky týkající se podjatosti soudu) ve svém odvolání ze dne 30. 10. 1997, o němž bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným rozhodnutím vrchního soudu, neuplatnil. V této části byla proto ústavní stížnost jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že v řízení došlo k neodůvodněným průtahům, neboť jeho odvolání bylo předloženo odvolacímu soudu až téměř po roce od jeho podání, odkazuje Ústavní soud na svou judikaturu (např. IV. ÚS 215/96, III. ÚS 355/97), dle které samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Ústavní soud je v této souvislosti nucen konstatovat, že zákon mu v těchto případech nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že v daném případě, pokud byla věc předložena odvolacímu soudu k rozhodnutí o podaném odvolání téměř po roce po jeho podání, došlo v tomto směru k neodůvodněným průtahům.


Zbývající část ústavní stížnosti pak tvoří polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatel jen velmi obecně uvádí, že s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí.

Ústavní soud však již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.

Z obsahu soudního spisu je však zřejmé, že obecné soudy se s argumenty, které stěžovatel v řízení uváděl, odpovídajícím způsobem vypořádaly, projednávanou věcí se zákonem stanoveným způsobem zabývaly. V odůvodnění rozhodnutí pak v souladu s ust. § 157 o.s.ř. uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. S ohledem na to, že stěžovatel neuvedl, v čem konkrétně spatřuje rozpor mezi závěry soudu a zjištěnými skutečnostmi a v čem spočívá rozpor napadeného rozhodnutí se současným právním řádem ČR, omezuje se Ústavní soud na výše uvedené obecné konstatování ohledně svých pravomocí při přezkoumávání ústavních stížností, v jejichž intencích také ústavní stížnosti přezkoumal.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení práv chráněných stěžovatelem označenými články Listiny základních práv a svobod, neboť právo na projednání věci soudem, za dodržení pravidel stanovených zákonem, mu bylo poskytnuto, jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, přičemž jejich rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2000

JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 28/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies