II. ÚS 80/2000

10. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 80/2000

1






LJ
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. Ch., a V. M., obou zastoupených JUDr. P. N., advokátem, proti opatření a zásahu orgánů veřejné moci - starosty obce B., okres Litoměřice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:


Ústavnímu soudu byla dne 9. 2. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatelů směřující proti opatřením a jiným zásahům orgánů veřejné moci. Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnost nesplňovala náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem, byli stěžovatelé vyzváni Ústavním soudem k odstranění vad podání. Po prodloužení lhůty doručil zástupce stěžovatelů ve stanoveném termínu návrh na zahájení řízení - ústavní stížnost podle ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

V návrhu ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že předmětem ústavní stížnosti je opatření a zásah orgánů veřejné moci - starosty obce B., okres Litoměřice, kterým porušil základní právo ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, a to konkrétně svým jednáním, které prezentoval písemně dopisem stěžovatelům dne 13. 1. 2000, čj. 34/2000, a 26. 1. 2000, čj. 74/2000, odmítl v obci B. vyhlásit konání referenda týkajícího se rozdělení obce a osamostatnění části obce P., a to i přesto, že petice k návrhu na konání referenda měla dle tvrzení stěžovatelů všechny náležitosti požadované příslušnými právními předpisy, tj. zákona č. 367/1990, Sb., o obcích a zákona č. 298/1992 Sb., o místním referendu. Petici též podepsal příslušný počet obyvatel obce. Starosta obce B. zmařil konání referenda s údajným odkazem na formální vady petičního návrhu. Tyto důvody však stěžovatelé považují za účelové a právně irelevantní. Jsou přesvědčeni, že obec B., zastoupená starostou, měla povinnost referendum vyhlásit. Z těchto důvodů stěžovatelé tvrdí, že starosta obce B. učinil opatření jako orgán veřejné moci, kterým porušil základní právo občanů na konání referenda, tzn. právo zaručené ústavou ČR v čl. 10. Proto stěžovatelé v petitu své
1







2
II. ÚS 80/2000
ústavní stížnosti žádají, aby Ústavní soud rozhodl, že obec B. porušila základní právo občanů zaručené ústavou a dále, že tato je povinna vyhlásit referendum o návrhu na rozdělení obce B. na samostatné správní celky B. a P.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že k porušení blíže nespecifikovaných ústavně zaručených práv došlo tím, že obecní rada obce B. po obdržení návrhu na konání referenda a jeho posouzení, zda návrh splňuje stanovené náležitosti a zda lze referendum konat, referendum nevyhlásila z důvodu, že návrh neměl stanovené náležitosti a vyrozuměla o tom stěžovatele ve lhůtě do 21 dnů od podání návrhu (§ 71 odst. 1 a 2 zákona č. 298/1992 Sb., o místním referendu).

Proti vyjádření starosty obce B.a ze dne 13. 1. 2000, čj. 34/2000, podali stěžovatelé odvolání na Obecní úřad v B., na které tento úřad reagoval sdělením ze dne 26. 1. 2000, čj. 74/2000, přičemž stěžovatelům oznámil, že s ohledem na to, že ve věci nebylo zahájeno správní řízení, nelze považovat vyjádření starosty obce ze dne 13. 1. 2000, čj. 34/2000, za správní rozhodnutí. Obecní úřad postupoval v souladu s ustanovením § 12, 13 a 71 zákona č. 298/1992, o místním referendu, a veškeré podklady podstoupil k posouzení a vydání stanoviska na Okresní úřad v Litoměřicích.

Pravidla konání místního referenda jsou obsažena v zákoně č. 298/1992 Sb., o místním referendu, ve znění zákona č. 152/1994 Sb. Prováděcím předpisem je pak vyhláška ministerstva vnitra ČR č. 433/1992 Sb., o úkolech obcí při zajišťování voleb do zastupitelstev v obcích a při místním referendu, ve znění vyhlášky č. 173/1994 Sb.

Podle ustanovení § 71 odst. 1 zákona č. 298/1992 Sb., o místním referendu, obecní rada po obdržení návrhu na konání referenda posoudí, zda návrh splňuje stanovené náležitosti a zda lze referendum konat. Podle odst. 2 téhož ustanovení, obecní rada nevyhlásí referendum, nemá-li návrh stanovené náležitosti, nebo v případech, v nichž nelze referendum konat. Pokud má za to, že referendum nelze vyhlásit, vyrozumí o tom navrhovatele do 21 dnů od podání návrhu. Jinak obecní rada ve stejné lhůtě referendum vyhlásí.

Ústavní soud se byl nucen nejprve zabývat otázkou, zda je příslušný k projednání ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Účastníkem řízení o ústavní stížnosti je pak stěžovatel a státní orgán, nebo i jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje.

Podaná ústavní stížnost vybočuje z poslání a pravomoci Ústavního soudu, který podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a je oprávněn rozhodovat o věcech uvedených taxativně v čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR. Ústavní soud by pouze mohl konstatovat, že určitým pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci byla porušena základní práva a svobody zaručené ústavními předpisy nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR, příslušné opatření nebo zásah zrušit, popř. přikázat orgánu veřejné moci, aby se zásahu zdržel. O takový případ se však dle petitu stěžovatelů, kterým je Ústavní soud vázán, nejedná. Ústavní soudnictví České republiky je v zásadě
2

3
II. ÚS 80/2000
vybudováno na principu kasačním, jehož důsledkem mimo jiné je, že není v pravomoci Ústavního soudu, aby ukládal komukoli jakékoli povinnosti (§ 82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Návrh stěžovatelů na uložení povinnosti obci B. vyhlásit referendum o návrhu na rozdělení obce B. na samostatné správní celky B. a P. jde proto zcela zřetelně nad rámec pravomocí, které byly Ústavnímu soudu zákonodárcem svěřeny.

Ústavní stížnost tak nesplňuje stanovené zákonné podmínky pro podání ústavní stížnosti a za tohoto stavu věci nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako ústavní stížnost, k jejímuž projednání není Ústavní soud příslušný.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 10. května 2000
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu


3

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 80/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies