IV. ÚS 67/99

10. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 67/99










Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. R. G., a Dr. J. G., oba zastoupeni JUDr. F. N., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 6. 11. 1998, sp. zn. 15 Co 107 /98 a 15 Co 115/98, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 6. 1. 1998, č.j. 4 C 192/97-78, o určení vlastnictví a změněno usnesení téhož soudu ze dne 27. 1. 1998, čj. 4 C 192/97-102 (a konfiskační vyhlášce ONV v K. nad L. ze dne 28. 7. 1945, čj. 154 a nálezu správního soudu ze dne 29. 11. 1948, čj. 60/46), za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě ní:

Stěžovatelé se svojí včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 6. 11. 1998, sp. zn. 15 Co 107 /98 a 15 Co 115/98, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 6. 1. 1998, čj. 4 C 192/97-78, o určení vlastnictví, a změněno usnesení téhož soudu ze dne 27. 1. 1998, čj. 4 C 192/97-102. Dále navrhují, aby Ústavní zrušil konfiskační vyhlášku ONV v Kamenici nad Lipou ze dne 28. 7. 1945, čj. 154, a nález správního soudu ze dne 29. 11. 1948, čj. 60/46, a vyslovil názor, že vlastnictví k předmětnému pozemku na čs. stát nepřešlo a zůstalo zachováno původnímu vlastníku R. G. V odůvodnění ústavní stížnosti tvrdí, že výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") odporuje zákonu, v základních právních otázkách odporuje ustanovení právního řádu České republiky, a že jím došlo ve vztahu k nim k porušení čl. 1, čl. 3 a čl. 10 Ústavy ČR, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, a 4, čl. 12 odst. 1, čl. 14 odst. 1, čl. 24 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14 Evropské konvence o lidských právech a čl. 1 odst. 1 Doplňkového protokolu k této konvenci, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 14 a čl. 26 Mezinárodní úmluvy o občanských a lidských právech. Následně v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní průběh rozhodování orgánů veřejné moci o jimi uplatněných nárocích, týkajících se majetku konfiskovaného jejich otci R. G. na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., a to vyhláškou tehdejšího ONV v Kamenici nad Lipou ze dne 28. 7. 1945 s odůvodněním, že se jedná o majetek osoby německé národnosti. Stěžovatelé uvádějí, že konfiskace byla účelová a nezákonná, neboť jejich otec jako původní vlastník konfiskovaných nemovitostí byl švýcarské národnosti a švýcarského státního občanství.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích a připojil spis Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 4 C 192/97.

Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že podle jeho názoru je spor o určení vlastnictví pokusem o revizi rozhodnutí správního orgánu, pro kterou však nejsou zákonné podmínky. Svůj právní názor na tuto problematiku vyjádřil odvolací soud podrobně v odůvodnění rozsudku, proti němuž ústavní stížnost směřuje, a proto odkazuje na toto své odůvodnění. Dále uvádí, že poukaz stěžovatelů na příslušná ustanovení Ústavy ČR, Listiny, jakož i mezinárodních smluv, je jen obecný a z odůvodnění ústavní stížnosti neplyne, jakým konkrétním způsobem měla být tato ustanovení porušena. Z výše uvedených důvodu vznáší krajský soud pochybnost o tom, že má ústavní stížnost ústavněprávní základ, a má za to, že by měla být podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako neopodstatněná odmítnuta.

Z obsahu ústavní stížnosti a dále z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil a považuje v daném případě za významné uvést, že ve věci dosud rozhodující orgány veřejné moci jí věnovaly patřičnou pozornost. Poukázat je třeba i na to, že posouzení okolností konfiskace předmětného majetku bylo, na základě stěžovateli časově nejprve uplatněného restitučního nároku, předmětem restitučního řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. (dále jen "zákon č. 243/1992 Sb."), a to s výsledkem ve vztahu ke stěžovatelům negativním, přičemž ústavní stížnost Ing. R. G., směřující proti rozhodnutím orgánů veřejné moci vydaným v tomto restitučním řízení, byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94, jako zjevně neopodstatněná. Následně stěžovatelé uplatnili nároky k témuž majetku cestou mimorestituční, a to civilní žalobou na určení, že jejich otec R.G., zemřelý dne 23. 3. 1965, byl v době svého úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí v k.ú. K. nad L.. Naléhavý právní zájem na tomto určení mimo jiné dokládali odkazem na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11.1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94, konkrétně na formulaci : " má-li stěžovatel na mysli jiný nárok, nevážící se k zákonu č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ani k zákonu č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo mu již ze strany Městského soudu v Praze vysvětleno, že v takovém případě by musel postupovat odlišným způsobem", a dále tvrzením, že konfiskaci majetku jejich otce R. G. považují za protiprávní, a tedy za nulitní právní akt. Okresní soud v Pelhřimově naléhavý právní zájem stěžovatelů na určení požadované skutečnosti shledal, nicméně návrh zamítl s odůvodněním, že ke konfiskaci předmětného majetku došlo na základě pravomocných správních rozhodnutí, která soud není oprávněn přezkoumávat. Navíc okresní soud vyslovil v odůvodnění svého rozsudku názor, že ve vztahu ke státu byly splněny podmínky vydržení podle § 116 a § 145 občanského zákoníku z roku 1950. O odvolání proti rozhodnutí okresního soudu rozhodoval jako soud II. stupně Krajský soud v Českých Budějovicích, který dospěl k závěru, že odvolatelé mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, nicméně, že odvolání proti rozsudku soudu I. stupně není důvodné, když soud I. stupně si pro své rozhodnutí obstaral maximální množství skutkových podkladů, provedené důkazy náležitě zhodnotil a jeho závěry, pokud jde o skutkovou stránku věci, jsou zcela přesvědčivé. Dále zdůraznil, že podstatou odvolacích námitek je nesouhlas navrhovatelů s právním posouzením věci s tím, že odvolací soud jim přisvědčit nemůže. S ohledem na obsah ústavní stížnosti stěžovatelů je právně významné poukázat na závěry, k nimž krajský soud dospěl ve vztahu k posouzení právních závěrů soudu I. stupně, který dovodil, že žalobou podle § 80 písm. c) o.s.ř. nelze dosáhnout změny správního rozhodnutí, s čímž se stěžovatelé neztotožňují. Krajský soud tento právní závěr soudu I. stupně potvrzuje, když zdůrazňuje, že v daném případě stát nabyl vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě rozhodnutí správního orgánu o konfiskaci majetku původního vlastníka. I kdyby tento správní akt byl věcně nesprávný či dokonce nezákonný, jak navrhovatelé tvrdí, bylo by možno jeho nápravy dosáhnout pouze procesními prostředky v rámci správního řízení. Pokud nebyl úředně shledán opak, je nutno vycházet z presumpce jeho správnosti. Jde tedy o správní akt, který založil jím zamýšlené účinky, tj. způsobil přechod vlastnického práva na stát, a v žádném případě nelze dovozovat, že vlastnické právo zůstalo zachováno R. G. Jiná situace by byla u tzv. nulitního správního aktu, který by nebyl způsobilý mít předpokládané účinky, ale za takový rozhodně nelze, podle názoru krajského soudu jako soudu odvolacího, pokládat rozhodnutí o konfiskaci majetku předchůdce navrhovatelů, neboť bylo vydáno k tomu kompetentním orgánem v náležité formě a má zcela určitý obsah. Dále krajský soud zdůrazňuje, že z toho, že Ústavní soud ve svém usnesení naznačuje, že je třeba nárok uplatnit jiným způsobem, nevyplývá vůbec, že právě určovací žaloba ohledně vlastnického práva by musela být důvodná. Konečně neshledává ani nesprávným závěr okresního soudu o vydržení vlastnictví ze strany státu.

V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelé podrobně rekapitulují průběh dosavadních řízení před obecnými soudy a v podstatě polemizují s právními závěry obecných soudů, a to zejména co do problému přezkoumatelnosti obsahu správních rozhodnutí týkajících se konfiskace majetku jejich otce. V závěru ústavní stížnosti pak sami připouštějí, že krajský soud má asi pravdu v tom, že mu nepřísluší posuzovat rozhodnutí bývalého Nejvyššího správního soudu, ovšem za situace, kdy v současné době v České republice neexistuje správní soudnictví, je pravomoc v této oblasti dána soudům obecným pro účely přezkumného řízení. Podle tvrzení stěžovatelů za dané situace zbývá tedy pouze institut Ústavního soudu, který jako soud kasační může zrušit jak rozhodnutí soudů obecných, ale i správních úřadů. Tím je podle názoru stěžovatelů nalezen most, jak v dané právní věci postupovat, konkrétně dovozují, že s ohledem na zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a boji proti němu, je možno považovat období, v němž bylo ukončeno správní řízení v dané věci (listopad 1948), za období, v němž se staví lhůty pro uplatnění některých nároků vyplývajících z obecných zákonů. Z toho pak ve vztahu k jejich právní věci dovozují, že synům R. G. se teprve v roce 1989 otevřela cesta, aby mohli uplatnit nároky na projednání dědictví. Připouštějí přitom, že původně byla zvolena cesta restituční, což však bylo podle jejich názoru Ústavním soudem správně odmítnuto. Umožnění otevření cesty pro uplatnění jejich dědických nároků pak vidí v tom, že by usnesení, resp.nález, Ústavního soudu zrušil a prohlásil za nulitní původní vyhlášky ONV K. nad L. Tomuto názoru pak koresponduje i obsah závěrečného petitu ústavní stížnosti, jímž se stěžovatelé mimo jiné domáhají, aby Ústavní soud zrušil konfiskační vyhlášku ONV v K. nad L. ze dne 28. 7. 1945, čj. 154, a nález správního soudu ze dne 29. 11. 1948, čj. 60/46, a vyslovil názor, že vlastnictví k předmětnému pozemku na čs. stát nepřešlo a zůstalo zachováno původnímu vlastníku R. G. Ve vztahu ke všem těmto návrhům stěžovatelů nezbývá Ústavní soudu než uvést, že ve smyslu platné právní úpravy v čl. 87 Ústavy ČR Ústavnímu soudu nepřísluší rušit či prohlašovat za nulitní individuální správní ani soudní rozhodnutí, jimiž bylo v minulosti rozhodnuto o právech konkrétních osob, v daném případě konkrétně o konfiskaci majetku otce stěžovatelů, jak se domáhají stěžovatelé. V této souvislosti považuje Ústavní soud za nezbytné poukázat na záhlaví ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé uvádějí, že jejich ústavní stížnost je ústavní stížností podle čl. 87 odst. písm. a), b) a d) Ústavy ČR, přičemž odkaz na čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy ČR je ve vztahu k obsahu a návrhům stěžovatelů nepatřičný, neboť v nich je založena pravomoc rozhodovat Ústavnímu soudu o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR] a dále rozhodovat o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem, zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR [čl. 87 odst. 1 písm.b) Ústavy ČR] a ne - jak zřejmě dovozují stěžovatelé - rozhodovat o zrušení individuálních správních aktů (konkrétně ve vztahu k návrhu na zrušení konfiskační vyhlášky ONV v K. nad L. ze dne 28. 7. 1945, čj. 154, a nálezu správního soudu ze dne 29. 11. 1948, čj. 60/46. Z výše uvedených důvodů proto nezbývá, než v tomto směru návrh stěžovatelů odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. d ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, aniž by se jimi Ústavní soud zabýval co do jejich obsahu.

Zbývá tedy zabývat se návrhem stěžovatelů na zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 6. 11. 1998, sp. zn. 15 Co 107 /98 a 15 Co 115/98, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 6. 1. 1998, čj. 4 C 192/97-78, o určení vlastnictví, a změněno usnesení téhož soudu ze dne 27. 1. 1998, čj. 4 C192/97-102, opírajícím se o rozhodovací pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ve vztahu k tomuto návrhu považuje Ústavní soud za potřebné uvést, že stěžovatelé proti citovaným rozsudkům obecných soudů brojí ústavní stížností za situace, kdy - ač sami zdůrazňují, že obecným soudům vytýkají právní závěry, k nimž při rozhodování dospěly - nevyužily možnosti dané jim § 239 o.s.ř. a nepodali v odvolacím řízení návrh na vyslovení přípustnosti dovolání s tvrzením, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Aniž by Ústavní soud předjímal, zda by právní závěry obecných soudů byly posouzeny jako závěry, týkající se otázek zásadního významu, byl nucen při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti v rovině ústavněprávní přihlédnout i k této skutečnosti. V daných souvislostech pak považuje Ústavní soud za nezbytné zdůraznit, že není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy, a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Pod tímto zorným úhlem je třeba posoudit právní závěry krajského soudu, týkající se oprávnění obecných soudů, rušit pravomocná individuální správní rozhodnutí. Nutno uvést, že Ústavní soud je neshledal nesprávnými a porušujícími ústavní práva stěžovatelů. Za dané situace se pak Ústavní soud nemohl blíže zabývat předmětnými individuálními správními akty co do jejich obsahu, když ze spisového materiálu zjistil, že obecné soudy v rámci skutkových zjištění je vzaly v úvahu, i když, vnímáno očima stěžovatelů, z jejich obsahu vyvodily pro stěžovatele závěry, které v konečných důsledcích vedly k tomu, že jejich žaloba na určení vlastnického práva jejich otce ke konfiskovanému majetku ke dni jeho smrti byla zamítnuta. Ve vztahu k posouzení, zda stěžovatelé nebyli kráceni na svém ústavně garantovaném právu na spravedlivý proces, nutno uvést, že obecné soudy akceptovaly, že jsou jako soudy obecné příslušné i mimorestitučně k řešení stěžovateli tvrzených majetkových nároků, což v podstatě koresponduje i názoru Ústavního soudu na to, že existence restitučních předpisů v podmínkách České republiky nevylučuje možnost konkrétních osob v individuálních věcech domáhat se řešení majetkového sporu podle obecného předpisu občanskoprávní cestou. Nutno zdůraznit, že v tomto směru obecné soudy neupřely stěžovatelům právo na soudní ochranu a jejich věc po obsahové stránce v řízení, které vykazuje znaky spravedlivého procesu, posoudily, byť pro stěžovatele s negativním výsledkem. Tato skutečnost však sama o sobě nemůže představovat nepřípustný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Ve vztahu k posuzování individuálních správních aktů z minulosti považuje Ústavní soud za vhodné poukázat na to, že specifické prostředí restitučních předpisů otevírá možnost nápravy majetkových křivd v jednotlivých konkrétních případech, a to i v případech existence pravomocných správních rozhodnutí, pokud spadá konkrétní případ do věcné působnosti tzv. restitučních předpisů. Podmínky pro případné posouzení obsahu konkrétních pravomocných individuálních správních rozhodnutí jsou v restitučním prostředí dány specifiky obsahu těchto právních předpisů, týkajících se restitucí. V případech majetkového sporu v obecné soukromoprávní rovině je však třeba vycházet z toho, že obecné soudy ve smyslu § 135 odst. 2 o.s.ř. z takových rozhodnutí vychází a názor vyslovený v ústavní stížností napadeném rozhodnutí o tom, že jejich změny nelze dosáhnout žalobou podle § 80 písm. c) o.s.ř., neshledal Ústavní soud za nesprávný. S ohledem na výše zdůrazněnou zásadu, že Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat závěry obecných soudů, není za dané situace namístě, aby se Ústavní soud vyjadřoval k názoru obecných soudů ohledně eventuálního vydržení vlastnického práva ze strany státu, neboť posouzení této otázky nebylo meritorním problémem v dané věci.

Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud neshledal v postupu ve věci dosud rozhodujících orgánů pochybení, a tvrzení stěžovatelů ohledně zásahu do jejich ústavně zaručených práv neshledal důvodným, a proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2000

JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 67/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies