IV. ÚS 121/99

10. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 121/99









Ústavní soud rozhodl v senátě složením z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti města K., zastoupené JUDr. I. P., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. 10 Co 863/98, a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. 8 C 201/97, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a obce Velké Karlovice, zastoupené JUDr. J. D., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení,

t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. 10 Co 863/98, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. 8 C 201/97, jímž byl zamítnut návrh obce K. na určení vlastnictví nemovitostí v obci a k.ú. K., a to pozemku p.č. 2771/2 ostatní plocha, pozemku p.č. 2773/1 ostatní plocha a pozemku p.č. 4502 les, vše v k.ú. K., a to proto, že je stěžovatel považuje za nezákonná a kolidující s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. Protiústavnost rozhodování obecných soudů je podle stěžovatele dána tím, že obecné soudy při rozhodování nerespektovaly kautely pro hodnocení důkazů v návaznosti na ustanovení § 132 o.s.ř., zcela se nevypořádaly s vyhodnocením navržených nebo provedených důkazů a dále v rozporu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. v odůvodnění rozsudků chybí návaznost mezi jednotlivými skutkovými zjištěními a úvahou při hodnocení důkazů, čímž obecné soudy zatížily svá rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale též vadami, v důsledku nichž došlo k porušení čl. 36 Listiny, a čl. 90 a 95 Ústavy ČR. V odůvodnění ústavní stížnosti pak podrobně uvádí, jaké důkazy jím byly v řízení před obecnými soudy navrženy a poukazuje na to, že obecné soudy se jimi nezabývaly, a proto se nelze podle jeho názoru ztotožnit s tím, že právní závěr o tom, že nebyly na straně stěžovatele splněny podmínky dané § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, je podložen dostačujícími důkazy, když naopak stěžovatel má za to, že podmínky splněny byly. V tomto směru stěžovatel odkazuje na právní závěr vyslovený v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV.ÚS 185/1996, co do procesních požadavků na rozhodování obecných soudů, podle něhož ze zásady vyjádřené v § 132 o.s.ř. vyplývá, že povinností soudů je důkazy, odporující důkazům jiným, hodnotit, tj. zdůvodnit, proč se odmítají, či pokládají za nevěrohodné, popřípadě musí vysvětlit, proč se některými důkazními návrhy odmítají zabývat vůbec. Jinak zatěžují řízení vážnou vadou a jednají tak v rozporu s povinnostmi, které vyplývají z čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, a porušují právo na řádný proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve vztahu k procesním pochybením obecných soudů v rovině ústavněprávní poukazuje stěžovatel dále na odůvodnění nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 84/94, kde je mimo jiné uvedeno, že procesněprávní rámec rozhodování obecných soudů představují především principy řádného a spravedlivého procesu, přičemž jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučující libovůli při rozhodování, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, že jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR a s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, k ní připojených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 8 C 201/97, Ústavní soud dospěl k závěru, že z otázek, které byly předmětem posuzování obecnými soudy v průběhu řízení, je třeba s ohledem na tvrzená porušení ústavně zaručených práv stěžovatele zaměřit pozornost na výhrady stěžovatele, které se týkají závěrů obecných soudů ohledně výkonu práva hospodaření s předmětným majetkem k 23. 11. 1990, a v souvislosti s tím na výhrady stěžovatele týkajících se procesního postupu obecných soudů.
Krajský soud, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta a uvádí, že zcela odkazuje na právní závěry uvedené v odůvodnění svého rozhodnutí napadeného ústavní stížností a dále na právní závěry obsažené v odůvodnění nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaném pod č. 131 ve svazku č. 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, z jehož závěrů krajský soud při svém rozhodování vycházel.
Obec Velké Karlovice, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti, přičemž na podporu tohoto návrhu uvádí následující argumenty. Z hlediska procesněprávního poukazuje na to, že podle jeho názoru stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv dává, neboť v soudním řízení před Krajským soudem v Ostravě nevyužil svého práva podat návrh na připuštění dovolání proti rozhodnutí krajského soudu, ač tuto možnost měl. Po stránce hmotněprávní poukazuje vedlejší účastník na to, že pojem " právo hospodaření" ve smyslu § 1 odst. 1 zákona ČNR č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, byl vyložen již dříve samotným Ústavním soudem, a to v odůvodnění nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 185/1996, přičemž z tohoto právního názoru vycházely při rozhodování předmětného sporu obecné soudy, a to jak soud I., tak soud II. stupně. V závěru svého vyjádření vedlejší účastník poukazuje i na podle jeho názoru morálněprávní aspekt sporné věci, a to ve vztahu k požadavku dobrých mravů. Vedlejší účastník uvádí, že v řízení před obecnými soudy na tuto skutečnost nepoukazoval, nicméně pro účely řízení o ústavní stížnosti považuje za nutné uvést, že nemovitosti, které byly předmětem dosavadních soudních sporů, jakož i další nemovitosti, tvoří historický majetek obce Velké Karlovice, nacházející se v k.ú. K., obec Velké Karlovice, případně obec Malé Karlovice (když později došlo k jejich sloučení).
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud, a to při respektování skutečnosti, že není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy, a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, považuje za nutné zdůraznit, že výhrady stěžovatele, směřující k hmotněprávním závěrům obecných soudů na straně jedné a výhrady, směřující k procesněprávním závěrům obecných soudů na straně druhé, nelze posuzovat izolovaně. Ve vztahu k interpretaci § 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, provedené obecnými soudy, nezbývá Ústavnímu soudu než uvést, že právní závěry v tomto směru učiněné neshledal nesprávnými, když stejně jako obecné soudy, tak i Ústavní soud, je toho názoru (a tento závěr byl vysloven i v nálezu, sp. zn. IV. ÚS 185/1996, jehož se jak obecné soudy, tak vedlejší účastník, dovolávají), že k naplnění pojmu "výkon práva hospodaření" podle cit. § 1 zákona č. 172/1991 Sb. je zapotřebí kumulativní splnění tří podmínek, totiž že musí jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. k 24. 5. 1991) hospodařil, tzn. že právo hospodaření bylo právním předchůdcem obce realizováno. Ani sám stěžovatel tuto interpretaci ust. § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nezpochybňuje. Jak je z obsahu ústavní stížnosti patrno, má však výhrady k tomu, že obecné soudy dostatečně nepřihlédly při svém rozhodování k důkazům, kterými sledoval doložit, že to byl právě on, kdo tyto tři kumulativně působící podmínky splňoval, v důsledku čehož došlo ve vztahu k němu k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu je třeba podle názoru Ústavního soudu uvést, aniž by byly rekapitulovány všechny skutečnosti obsažené ve spisovém materiálu obecných soudů, že z hlediska zjišťování podmínky existence práva hospodaření ke dni 23. 11. 1990 Místního národního výboru K., jako právního předchůdce stěžovatele, krajský soud zjistil, že na základě hospodářských smluv ze dne 1. 4. 1987, č. V.427/87 a V 429/87, došlo k převodu správy sporných pozemků (parc.č. 2771/2-ost.plocha, parc.č. 2773/1 - ostatní plocha a parc.č. 4502 - les, vše v k.ú. K. ) z tehdejšího Místního národního výboru Velké Karlovice na Místní národní výbor K.. Vzhledem k tomu, že předmětem těchto dispozic byl mimo jiné lesní nemovitý majetek ve vlastnictví tehdejšího státu, je třeba poukázat na to, že v těchto souvislostech se krajský soud nezabýval tím, že předmětné smlouvy byly uzavřeny v roce 1987 a sledovaly "převod správy" z jednoho národního výboru na druhý, mimo jiné k lesnímu nemovitému majetku ve vlastnictví státu, když podle § 11, ve spojení s přechodným ustanovením § 27 tehdy účinného zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, lesní majetek, který je ve státním vlastnictví (tzv. lesní národní majetek"), spravují, až na zákonem připuštěné výjimky, státní organizace lesního hospodářství. Z pozice ústavněprávní je třeba zdůraznit, že pokud by byl sporný majetek podřaditelný pod pojem lesního majetku ve vlastnictví státu, nebylo by možné ani konstatovat, že platně k tomuto majetku v roce 1987 vzniklo právo správy (dnešní terminologií právo hospodaření) jakémukoli místnímu národnímu výboru, tudíž že ve vztahu k národnímu lesnímu majetku nemohla být ke dni 23. 11. 1990 splněna ani podmínka "existence" práva hospodaření ve vztahu k místnímu národnímu výboru, natož podmínka realizace jeho obsahu. V tomto směru je třeba zdůraznit, že eventuální právní závěr o tom, že právnímu předchůdci stěžovatele (MNV K.) vůbec nemohlo k předmětným nemovitostem svědčit právo hospodaření k 23. 11. 1990, by bylo zjištěním v jeho neprospěch a oslabením jeho právní pozice při domáhání se určení vzniku vlastnického práva ex lege podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Ústavní soud je tak toho názoru, že ač ke způsobu interpretace podmínek, zakotvených v § 1 odst. 1 zák.č. 172/1991 Sb., ze strany obecných soudů bylo třeba Ústavním soudem vznést výše uvedené připomínky, nemění tyto nic na tom, že procesní postup a právní závěry soudů v tom směru, že stěžovatel s předmětnými nemovitostmi (i pokud by mu eventuálně právo hospodaření v roce 1987 k předmětným parcelám vzniklo) nehospodařil, lze z pozice kriterií, kterými je oprávněn rozhodovací činnost posuzovat Ústavní soud, akceptovat, a tudíž nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zák.č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako neopodstatněnou, a proto ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2000


JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 121/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies