II. ÚS 544/99 - K Ústavě odpovídajícímu výkladu pojmu "správní rozhodnutí procesní povahy" podle § 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu

10. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Extenzivní interpretací pojmu správního rozhodnutí procesní
povahy podle ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního
řádu bylo vyloučeno přezkoumání rozhodnutí, týkajícího se
základního práva domáhat se stanoveným postupem svého hmotného
práva u jiného orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 07.06.2000 sp. zn. II. ÚS 544/99)

Text judikátu

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě, ve věci
ústavní stížnosti stěžovatele P. H., na zrušení usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, č. j. 29 Ca 25/99-32, za účasti
Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Finančního
ředitelství v Brně jako vedlejšího účastníka řízení, za souhlasu
účastníků bez ústního jednání, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, č. j. 29
Ca 25/99-32, se zrušuje.


Odůvodnění

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním
soudem podáním ze dne 1. 12. 1999, které bylo doručeno Ústavnímu
soudu dne 2. 12. 1999.

V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní
soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, čj.
29 Ca 25/99-32, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele,
kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství
v Brně ze dne 30. 11. 1998, č. j. 5957/98/FŘ/150, jakož i jemu
předcházejícího rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov ze dne
22. 7. 1998, č. j. 99298/98/293940/2246. Krajský soud v Brně
řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že napadené správní
rozhodnutí je rozhodnutím procesním, které je ustanovením § 248
odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu z přezkumné činnosti
soudu vyloučeno. S tímto závěrem stěžovatel zásadně nesouhlasí
a tvrdí, že předmětné rozhodnutí správce daně (výzva k zaplacení
daňového nedoplatku ručitelem v náhradní lhůtě) se podle § 57
odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen
zákon o správě daní), dotýká přímo jeho práv a povinností. Tato
výzva je podle stěžovatele rozhodnutím v daňovém řízení podle §
32 zákona o správě daní a právě proto je proti ní přípustný
i řádný opravný prostředek, přestože obecně proti výzvám
v daňovém řízení řádný opravný prostředek možný není. Stěžovatel
ve všech opravných prostředcích vznesl. námitku, že není
ručitelem. Soud se tedy měl žalobou zabývat meritorně. Jestliže
tak neučinil, porušil jeho ústavně zaručené základní právo na
soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv
a svobod (dále jen Listina), ústavně zaručené právo nemoci být
nucen činit, co zákon neukládá podle čl. 2 odst. 3 Listiny a dále
ústavně zaručené právo na možnost ukládání povinností toliko na
základě zákona a v jeho mezích podle čl. 4 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem
formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na
obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníka
a vedlejších účastníků řízení.

Krajský soud v Brně jako účastník řízení ve svém vyjádření
ze dne 14. 1. 2000 uvedl, že k tvrzenému porušení ústavních práv
stěžovatele nedošlo, neboť soud se od zákonem stanoveného postupu
neodchýlil. Základem pro posouzení věci je ručitelský závazek,
jeho akcesorická podstata, nikoli primární daňová povinnost,
jejímž nositelem je daňový dlužník. V oblasti veřejného práva
(placení daní) je vztah ručení formulován v zákoně o správě daní
jako subjektivní povinnost ručitele zaplatit daňový nedoplatek
daňového dlužníka. Krajský soud v Brně má za to, že napadené
rozhodnutí je v tomto ohledu dostatečně odůvodněno, a proto na
velmi podrobné odůvodnění rozhodnutí zcela odkazuje. K tvrzenému
zásahu do ústavních práv stěžovatele krajský soud uvedl, že každý,
kdo se u soudu domáhá ochrany svého subjektivního práva, musí
respektovat zákonem stanovený způsob jeho ochrany, v tomto případě
zákonnou úpravu části páté, hlavy druhé občanského soudního řádu.
Z ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu
plyne, že z přezkumné pravomoci soudu jsou vyňata mimo jiné
rozhodnutí procesní povahy. Podle ustanovení § 250d odst. 3
občanského soudního řádu předseda senátu usnesením řízení zastaví,
jestliže žaloba směřuje proti rozhodnutí, jež nemůže být předmětem
přezkoumání soudem. Jsou-li rozhodnutí správních orgánů procesní
povahy vyloučena zákonem z přezkumné pravomoci soudu, nelze
zastavení řízení o žalobě v dané věci považovat za odepření soudní
ochrany ve smyslu ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto
krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně
neopodstatněná odmítnuta.

Finanční ředitelství v Brně jako vedlejší účastník ve svém
vyjádření ze dne 9. 2. 2000 uvedlo, že stěžovatel nesouhlasí
s názorem účastníka, že žalobou napadené rozhodnutí Finančního
úřadu Brno-venkov, jímž se žalovaný správní orgán nedotkl práv
stěžovatele, která přímo vyplývají z hmotného práva (právní stav,
který tu byl před vydáním výzvy správce daně se nemění), ale
zasáhl do práv daných pro vedení řízení, vedených správcem daně
podle části šesté zákona o správě daní, je z přezkumné činnosti
soudu ustanovením § 248 odst. 2 písm. e), občanského soudního
řádu, jako rozhodnutí správního orgánu procesní povahy, vyloučeno.
Podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona o správě daní jsou daňový
nedoplatek povinni zaplatit také ručitelé, pokud jim zákon
povinnost ručení ukládá a pokud jsou k plnění této platební
povinnosti správcem daně vyzváni. Proti této výzvě se může ručitel
odvolat. V odvolání může ručitel namítat pouze skutečnost, že není
ručitelem, nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem
stanoveném rozsahu, nebo že již bylo zaplaceno. Stěžovatel byl
vyzván k plnění platební povinnosti vyplývající z institutu
ručení. Vedlejší účastník se ztotožnil s právním závěrem správního
soudu, že ustanovení § 57 odst. 5 zákona o správě daní je
systematicky zařazeno v části šesté daňové procesní normy.
Rozhodnutí vydané podle citovaného ustanovení samo o sobě právní
vztah správce daně a ručitele nezakládá. Je rozhodnutím, které
neřeší ani neukládá hmotně právní povinnost platit daň, ale
stanoví povinnost ručitele uhradit daňový nedoplatek, za
předpokladu, že zákon povinnost ručení ukládá a ručitel je
k plnění této povinnosti vyzván. Povinnost ručení tedy ukládá
ručitelům zákon, v případě této ústavní stížnosti je to ustanovení
§ 106 obchodního zákoníku. Pokud stěžovatel poukazuje na porušení
jeho základního práva uvedeného v čl. 2 odst. 3 Listiny
rozhodnutím správního soudu, má vedlejší účastník za to, že
správní soud svým rozhodnutím, když usnesením zastavil řízení
o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, nenutil stěžovatele
činit něco, co zákon neukládá. Usnesení soudu pak není podle
názoru vedlejšího účastníka ani v rozporu s ustanovení čl. 4 odst.
1 Listiny, neboť soud svým rozhodnutím žádnou povinnost
stěžovateli neuložil. Na základě uvedených skutečností vedlejší
účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl.

Finanční úřad Brno-venkov jako vedlejší účastník se sdělením
ze dne 11. 1. 1999 svého postavení vedlejšího účastníka v souladu
s ustanovením § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů, vzdal.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud
se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od
tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že
citované usnesení lze vztáhnout na posouzení předmětné věci,
Ústavní soud si vyžádal od účastníků řízení vyjádření, zda
souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Souhlas s upuštěním od
soudního jednání vyjádřili podáním ze dne 13. 4. 2000 Krajský soud
v Brně a podáním ze dne 14. 4. 2000 stěžovatel. Proto Ústavní soud
od ústního jednání upustil.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska
tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl
k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud
vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných
právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný
v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci,
a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další
soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn
přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací
činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv
a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud
shledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry
Krajského soudu v Brně a vykonanými skutkovými zjištěními.

Podle ustanovení § 244 a dalších občanského soudního řádu
přezkoumávají soudy ve správním soudnictví zákonnost rozhodnutí
orgánů veřejné správy. Podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona
o správě daní se může ručitel odvolat proti výzvě k plnění
platební povinnosti. V odvolání může namítat pouze skutečnost, že
není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem
stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno. Stěžovatel ve svém
odvolání ze dne 7. 9. 1998 uvedl, že není ručitelem, uvedl tedy
zákonný důvod pro odvolání. Jak již bylo shora uvedeno, nadřízený
správní orgán odvolání zamítl a následně Krajský soud v Brně
k podané žalobě na přezkum tohoto rozhodnutí řízení zastavil.

V případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy
o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se
týkají i postavení osoby zúčastněné na řízení z hlediska
namítaného ručení (případně tvrzení, že ručitelem není).
Rozhodnutí o povolení přezkumu musí pečlivě zvážit dodržení
zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový stav v podobě existence
skutečností, které alespoň naznačují, že ten, kdo je označen za
ručitele, jím být nemusí. Pokud by instančně vyšší správce daně
nepřihlédl k porušení právního předpisu, tedy podstatné vadě
řízení, nebo k tomu, že skutkové okolnosti alespoň nasvědčují, že
ten, kdo je označen za ručitele, jím nemusí být, zůstal by při
extenzívním výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" stěžovatel
v tomto řízení bez soudní ochrany, která je mu Listinou v čl. 36
odst. 1 a 2 zaručena. Porušení základních práv a svobod takto
spočívalo v neposkytnutí soudní ochrany, když Krajský soud v Brně
se přidržel výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" v rozsahu, který
vedl k namítanému zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
Je věcí obecného soudu, aby zvážil, zda ke zkrácení práv skutečně
došlo a zda rozhodnutí instančně vyššího správce daně skutečně
odpovídá zákonu a zda skutečně zde nejsou okolnosti, které by je
vedly k nesprávnému označení ručitele.

V posuzované věci tak bylo extenzivní interpretací pojmu
správního rozhodnutí procesní povahy podle ustanovení § 248 odst.
2 písm. e) občanského soudního řádu vyloučeno přezkoumání
rozhodnutí, týkajícího se základního práva domáhat se stanoveným
postupem svého hmotného práva u jiného orgánu ve smyslu čl. 36
odst. 1 Listiny.

Za tohoto stavu věci proto Ústavnímu soudu nezbylo, než
napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, čj.
29 Ca 25/99-32, zrušit /§ 82 odst. 1,3 písm. a) zák. č. 182/1993
Sb./. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí
pro rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod, nezabýval se
již též tvrzeným rozporem tohoto rozhodnutí s čl. 2 odst. 3 a čl.
4 odst. 1 Listiny.


Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. května 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 544/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies