II. ÚS 247/99

10. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatelky S. K., zastoupené JUDr. R. J., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 1999, čj. 23 Co 326/98-45, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení,
t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl potvrzen, vyjma výroku o náhradě nákladů řízení státu, rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 5. 1998, č.j. 11 C 264/98-28, kterým bylo uloženo straně žalované vyklidit byt č. 138/01/15 v H. ulici č. 1089 v Havlíčkově Brodě, a to do 15 dnů poté, co jí bude přidělen náhradní byt. Stěžovatelka nesouhlasí s povinností zajistit žalované straně bytovou náhradu, neboť se na vzniku její složité bytové situace nepodílela. Tento nárok na bytovou náhradu soud odůvodnil souladem s ustanovením § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen OZ), o dobrých mravech. Dle názoru stěžovatelky se však tohoto ustanovení nemůže dovolávat osoba, která sama svým chováním dobré mravy porušuje, neboť po dobu několika let neplatila pronajímateli nájemné a úhradu za služby spojené s bydlením. Stěžovatelka se stala členkou družstva a nájemkyní družstevního bytu převodem členských práv a povinností, přičemž od převádějícího smluvně nepřevzala žádný závazek, spočívající byť i v odvozené povinnosti strpět ve svém bytě jinou osobu, užívající byt bez právního důvodu.

Zmíněné uložení povinnosti zajistit bytovou náhradu považuje stěžovatelka za rozhodnutí porušující její základní právo vlastnit a užívat majetek a je přesvědčena, že postupem soudů obou stupňů jí bylo odepřeno právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 23 Co 326/98 - 45, a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, čj. 11 C 264/98 - 28, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z přiložených rozhodnutí soudů obou stupňů bylo zjištěno, že se stěžovatelka stala nájemkyní družstevního bytu a družstevní garáže v Havlíčkově Brodě, H. ulici čp. 1089, a členem OSBD, Havlíčkův Brod na základě smlouvy o převodu členských práv a povinností ze dne 25. 2. 1998, uzavřené s tchánem žalované L. K., V. K. st., dosavadním výlučným nájemcem tohoto bytu a členem družstva. Smlouva o převodu členských práv a povinností byla 25. 2. 1998 v souladu s ustanovením § 230 obchodního zákoníku předložena OSBD, Havlíčkův Brod. Vlastníkem předmětného bytu je tedy nadále bytové družstvo, když z žádného z obou rozhodnutí nevyplynulo, že by došlo k převodu vlastnického práva na stěžovatelku.

Právo být vlastníkem je jako jedno ze základních lidských práv chráněno Listinou základních práv a svobod v čl. 11. Obdobně i Dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod chrání právo "pokojně užívat svůj majetek". Zmíněná ustanovení nemohou být interpretována tak, a nic jiného nevyplývá ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, že dopadají i na jiné, odvozené, majetkové vztahy, v tomto případě na právo nájmu bytu. Jak bylo výše uvedeno, stěžovatelka nabyla na základě smlouvy o převodu členských práv a povinností právo nájmu družstevního bytu. Proto se nemůže dovolávat ústavní ochrany práva vlastnit majetek, neboť tato ochrana je poskytována pouze vlastníku věci a nikoli jejímu uživateli (srov. I. ÚS 83/95) .

V souvislosti s výše uvedeným Ústavní soud dovodil, že nedošlo ani ke stěžovatelkou tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces. Jak z kontextu ústavní stížnosti vyplývá, stěžovatelka jej dává do souvislosti se samotným rozhodnutím soudů obou stupňů. Jiná procesní pochybení stěžovatelka v ústavní stížnosti nenamítá. Smyslem ustanovení čl. 36 Listiny zaručujícím právo na spravedlivý proces, je umožnit uplatnění svého zákonem zaručeného subjektivního práva. Toto ustanovení ale nelze vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení. Rozhodnutím obou soudů nebylo, a za daného stavu věcí ani nemohlo být, porušeno vlastnické právo stěžovatelky, nedošlo tak ani k porušení práva na spravedlivý proces.

Pro úplnost ještě lze dodat, že oba soudy odůvodnily své rozhodnutí o nároku žalované na náhradní byt odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 OZ, tedy souladem s dobrými mravy. Jak již Ústavní soud v několika svých rozhodnutích uvedl, použití zmíněného ustanovení § 3 odst. 1 OZ (odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy), přísluší v konkrétních případech výhradně obecným soudům a není ani v možnostech Ústavního soudu posuzovat tak subtilní vztahy mezi účastníky, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod. Proto v tomto případě není dána kompetence Ústavního soudu, neboť neplní funkci další přezkumné soudní instance, ale je výlučně ochráncem ústavnosti. V posuzování rozhodnutí obou soudů, jak bylo uvedeno výše, žádné porušení ústavnosti nezjistil.



Protože nedošlo k žádnému porušení ústavnosti v jednání a rozhodnutí obou soudů, bylo nutno ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, a to v obou bodech.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.



V Brně dne 10. května 2000 Vojtěch Cepl
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 247/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies