IV. ÚS 130/98

10. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 130/98













Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti E., zastoupené JUDr. L.H., proti rozsudkům Městského soudu v Praze, čj. 11 Co 197/97-47, ze dne 19. 11. 1997, a Obvodního soudu pro Prahu 9, čj. 19 C 184/96-18, ze dne 19. 12. 1996, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka řízení J.D., zastoupeného JUDr. Z.G., takto:


Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se svou ústavní stížností, s odvoláním na porušení svého vlastnického práva, domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimž z důvodů ve stížnosti rozvedených vytýká nesprávné skutkové zjištění a především pak nesprávné a protiprávní posouzení věci.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, i vedlejší účastník řízení J.D., navrhli zamítnutí ústavní stížnosti.

Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 19 C 184/96, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem uvedeného soudu, čj. 19 C 184/96-18, ze dne 19. 12. 1996, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby vedlejšímu účastníkovi řízení byla stanovena povinnost vyklidit byt v rozhodnutí přesně označený a vyklizený odevzdat stěžovateli, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Tento rozsudek soudu I. stupně byl pak rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným jako věcně správný potvrzen. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu, jak bylo dále z připojeného spisu zjištěno, podal stěžovatel dovolání, jímž se Nejvyšší soud ČR věcně zabýval a svým rozsudkem, čj. 28 Cdo 746/98-60, ze dne 16. 2. 2000, dovolání stěžovatele zamítl. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR však stěžovatel již ústavní stížnosti nenapadl, resp. svou ústavní stížnost po vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nerozšířil. Za této situace, aniž Ústavní soud mohl posuzovat závěry Nejvyšším soudem ČR v jeho rozhodnutí uvedené, nezbylo než ústavní stížnost odmítnout. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahů orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, jímž v daném případě bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Jestliže tedy stěžovatelka rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo zamítnuto její dovolání, ve lhůtě zákonem stanovené pro její podání ústavní stížností nenapadla a z přezkumu Ústavního soudu tak bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním opravném prostředku poskytovaném k ochraně práva, pak by rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozsudkům soudu I. a II. stupně, v projednávané věci mohlo vést k tomu, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zůstalo nedotčeno, což by však nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty (viz též usnesení Ústavního soudu, publikované pod č. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, r. 1997). Uvedené skutečnosti, byť procesní povahy, jsou podle názoru Ústavního soudu natolik evidentní a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti relevantní, že nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2000

JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 130/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies