II. ÚS 166/97

10. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky o ústavní stížnosti Městské části Praha, zastoupené advokátkou JUDr. E.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 1997, čj. 13 Co 35/97-1OO, 13 Co 36/97, 13 Co 37/97 a 13 Co 38/97 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 10. 1995, čj. 7 C 29/95-66, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 3. 1996, čj. 7 C 29/95-79, doplňujícího rozsudku ze dne 8. 11. 1996, čj. 7 C 29/95-89 a opravného usnesení ze dne 3. 12. 1996, čj. 7 C 29/95-92, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 5. 1997, se stěžovatelka, Městská část Praha, domáhá zrušení rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 1997, čj. 13 Co 35/97-100, 13 Co 36/97, 13 Co 37/97 a 13 Co 38/97 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 10. 1995, čj. 7 C 29/95-66, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 3. 1996, čj. 7 C 29/95-79, doplňujícího rozsudku ze dne 8. 11. 1996, čj. 7 C 29/95-89 a opravného usnesení ze dne 3. 12. 1996, čj. 7 C 29/95-92. Tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem. Jde, podle stěžovatelky, Městské části Praha, o práva zakotvená v článcích 11, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i v článku 1 Ústavy ČR. Domáhá se proto zrušení těchto rozhodnutí.

V podané stížnosti se zejména uvádí, že, podle rozhodnutí soudů obou stupňů, je stěžovatelka povinna uzavřít dohodu o vydání nemovitostí s oprávněnými osobami, a to ve smyslu ust. zákona č. 87/1991 Sb. (dále jen zákon) ve znění pozdějších předpisů, zejména též zákona č. 116/1994 Sb. Jde o nemovitosti, které ke dni 1. 4. 1991 vlastnil stát a držel Bytový podnik v P. Na P. (jako na obec ve smyslu zákona č.418/1990 Sb.) přešlo vlastnictví k nim podle zákona č. 172/1991 Sb., a sice dnem 24. 5.1991, kdy tento zákon nabyl účinnosti. Nemovitosti byly obcí "svěřeny" Městské části Praha, tedy stěžovatelce. Osobám, které se označují za oprávněné, mohl vzniknout nárok podle zákona teprve dnem účinnosti zákona 116/1994 Sb., tedy dnem 1. 7. 1994.

V rozhodnutích soudů obou stupňů, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost vydat nemovitosti, jež jsou vlastnictvím obce a jež jí byly svěřeny, spatřuje stěžovatelka porušení základních práv. K porušení těchto práv došlo, jak dále tvrdí, v důsledku "nesprávného právního posouzení" jak soudem 1. stupně, tak i soudem odvolacím. Soudy pochybily, jestliže rozhodly, že povinnost uzavřít dohodu o vydání věci ve smyslu zákona ve znění zákona č.116/1994 Sb. přešla na stěžovatelku s přechodem vlastnického práva ze státu na obec. Právě tím údajně porušily základní práva stěžovatelky.

Městská část Praha, stěžovatelka, namítá, že "nároku na vydání věci brání účinky zákona č. 172/1991 Sb." Podle stěžovatelky nelze souhlasit s názorem, že povinnost dle § 4 odst.1 zákona č.87/1991 Sb. k vydání věci přešla na obec, jako vlastníka, respektive na Městskou část Praha, když v daném případě povinnost vydat věc ke dni přechodu do vlastnictví obce, 24. 5. 1991, vůbec neexistovala. Výzva k vydání věci v té době nebyla podána, nárok žalobců byl založen až novelizací zákona zákonem č. 116/1994 Sb., po 24. 5. 1991.

Ústavní soud se zabýval námitkami uvedenými v odůvodnění včas podané ústavní stížnosti, zejména námitkou proti právnímu názoru, že povinnost k vydání věci přešla na obec zároveň s přechodem vlastnického práva na ni, námitkou, že zákon č. 116/1994 Sb. nerozšířil okruh povinných osob, a námitkou, že stěžovatelka věc nedržela k 1. 4. 1991.

Ústavní soud zjistil skutkový stav, zkoumal zevrubně právní názor stěžovatelky i právní posouzení věci obecnými soudy všech tří instancí, které ve věci rozhodovaly, byť Nejvyšší soud nikoli meritorně.

Ústavní soud dospěl k názoru, že pravomocná rozhodnutí obecných soudů (jednotlivě či ve svém souhrnu) nepředstavují zásah orgánu veřejné moci, jímž by bylo porušeno některé, byť i jen jediné ze základních práv a svobod stěžovatelky, Městské části Praha .

Ústavní soud v podstatě sdílí právní posouzení, k němuž soudy náležející do soustavy soudů dospěly. Zastává právní názor, že na obec s nabytím vlastnického práva k nemovitostem ke dni 24. 5. 1991 přešla nejen práva, nýbrž i povinnosti. Mezi povinnostmi i ta, o kterou stěžovatelce jde, totiž povinnost věc vydat, jestliže nastane právní skutečnost právním předpisem předvídaná. Přešla tedy na obec - po splnění předpokladů v zákoně č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů - i povinnost vydat nemovitost. Okolnost, zda nárok na vydání opírá oprávněná osoba (ve smyslu zákona 87/1991 Sb.) o znění zákona před novelizací zákonem č. 116/1994 Sb. nebo po ní, je bez právního významu. Ústavní soud dospěl běžnými interpretačními postupy k tomu, že legální definice povinné osoby jako "státu nebo právnické osoby", která věc drží ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., byla pozměněna. Stalo se tak v důsledku zákona č. 172/1991 Sb. Nutno dovodit, že dosah zákona o mimosoudních rehabilitacích - ať v původním znění či ve znění novelizovaném - nemůže být limitován tím, že vlastnictví k věci, jež by vydání podléhala, ex lege přechází ze státu na jiný subjekt. Právní nástupce státu ve vlastnictví věci má pak specifické postavení. Specifičnost spočívá v tom, že vlastnické právo může pozbýt též v důsledku povinnosti věc vydat oprávněné osobě řádně uplatnivší nárok restituční povahy. Rozhodnutí soudů nemůže za shora popsaných okolností znamenat porušení žádného ze základních práv stěžovatelky, tedy Městské části Praha, zaručených jí ústavním zákonem. Ústavní stížnosti tedy nelze přisvědčit.

Ústavní soud byl proto nucen mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Učinil tak podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších právních předpisů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.



V Brně dne 10. května 2000 Vojtěch Cepl
předseda senátu





Za správnost vyhotovení:

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 166/97, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies