III. ÚS 236/2000

11. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 236/2000


Ústavní soud rozhodl dne 11. 5. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2000, čj. 45 Ca 157/99-24, a rozhodnutí Okresního úřadu v Mělníku, okresního pozemkového úřadu ze dne 23. července 1999, čj. 99/PÚ/955-2945/III/B, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2000 (45 Ca 157/99-24) a spolu s ním též rozhodnutí Okresního úřadu v Mělníku, okresního pozemkového úřadu ze dne
23. července 1999 (99/PÚ/955-2945/III/B) a tvrdil, že oba orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod a také obdobně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že správní úřad neuznal v jeho restituční věci jeho vlastnické právo k (blíže označené a popsané) nemovitosti v kat. úz. M. Obecnému soudu rozhodujícímu v režimu správního soudnictví vytknul, že se jednak nezabýval jím vznesenými námitkami, jednak je zčásti posoudil povrchně, takže jeho rozhodnutí (odůvodnění) není ani v souladu se zákonem stanovenými podmínkami (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Aniž by "celou řadu relevantních námitek" opomenutých obecným soudem blíže rozvedl nebo je alespoň dostatečně označil, shrnul své výhrady vůči rozhodnutí tohoto soudu do tří bodů, dle nichž vyvlastnění (v údobí totalitního státu) bylo možné jen tehdy, nebylo-li možné dosíci jeho účelu jinak, vyvlastnění samo bylo provedeno bez ohledu na územní plán a nebralo zřetel na zákonem stanovený nezbytný rozsah a co nejmenší omezení práv třetích osob. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí orgánů veřejné moci ( viz vpředu) zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Odhlédnuto od toho, že stěžovatelovy námitky (pokud je rozvedl) směřují ve své podstatě proti věcné správnosti, příp. proti legalitě rozhodnutí především obecného soudu, a že takový přezkum je podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu z jeho jurisdikce vyloučen (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), jejich podstata je shodná s těmi, které rozvedl již v řízení před obecným soudem, a k nimž tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí zaujal stanovisko a vyložil, proč je věcně pokládá za nerozhodné.

Podle rozhodovacích důvodů obecného soudu, pojatých do odůvodnění jeho rozhodnutí, posuzovaná nemovitost (pozemek) je součástí vojenského areálu a zčásti na ní jako trvalá stavba stojí hlavní administrativní budova s ubytovnou a jako taková se nachází uvnitř oploceného areálu vojenského útvaru.

Již tato skutková zjištění, proti nimž ostatně ani v ústavní stížnosti stěžovatel námitky nevznáší, zahrnující též skutečnost, že takto jako "vojenský objekt" posuzovaný pozemek vojenským účelům slouží dodnes, sama o sobě činí z námitek stěžovatele tvrzení pro posouzení věci nerozhodná, zejména, jak podrobně obecný soud ve svém rozhodnutí vyložil, jestliže se stěžovateli v souvislosti s vyvlastněním jeho pozemku dostalo svého času finanční náhrady, která se pod zřeteli tehdy platných předpisů jeví jako zcela přiměřená.

Pro tvrzení stěžovatele, že posuzovanými rozhodnutími byl zasažen ve svých ústavně zaručených základních právech, proto není opory ani ve skutkovém základu věci ani v jejím právním posouzení, tím méně pak v ústavnosti republiky (jejím ústavním pořádku), výlučně k jejíž ochraně je Ústavní soud povolán (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).

Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 11. května 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 236/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies