IV. ÚS 520/99

12. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. G., zastoupeného JUDr. M.H., advokátem, proti rozhodnutí Katastrálního úřadu ve Zlíně ze dne 18. srpna 1999, sp. zn. 110-V11-6391/98,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 25. října 1999 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl rozhodnutí katastrálního úřadu o přerušení řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Katastrální úřad tak učinil z důvodu, že podílová spoluvlastnice nemovitosti podala žalobu na neplatnost kupní smlouvy.

V uvedeném postupu shledává stěžovatel zásah do jeho práva na spravedlivý proces, kdy jeho věc nebyla vyřízena v náležité lhůtě v souladu se zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), neboť katastrální úřad začal ve věci jednat teprve po téměř sedmi měsících od podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí. V takovém postupu shledává stěžovatel porušení práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále i v čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny. Současně je uvedený postup v rozporu s čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech.
Další pochybení shledává stěžovatel v důvodech, pro které bylo řízení katastrálním úřadem přerušeno.

K žádosti Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti za účastníka řízení - Katastrální úřad ve Zlíně, vyjádřil ředitel úřadu.
Nedodržení lhůty pro rozhodnutí odůvodňuje objektivními skutečnostmi, kdy je katastrální úřad od poloviny roku 1997 přetížen extrémním nápadem návrhů na vklad. Snaha o zrychlování řízení však nemůže být konána na úkor zanedbávání či opomíjení spolehlivého zjištění stavu věci. Stěžovatelovo podání by tak mohlo být vyřízeno v zákonem stanovené lhůtě jen na základě upřednostnění na úkor jiného, což by skutečně vedlo k porušení čl. 1 Listiny, a současně za předpokladu, že by se úřad spokojil s důkazy nepodloženými tvrzeními o uplatnění předkupního práva, čímž by porušil svou povinnost zjistit přesně a úplně stav věci. Přestože důvody, pro které nabyla dodržena lhůta, nemusí účastníka řízení zajímat, má katastrální úřad za to, že právě s ohledem na jejich povahu nelze překročení lhůty považovat za porušení práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud je nucen především konstatovat, že správní řád v dané situaci vylučuje odvolání do rozhodnutí katastrálního úřadu. S ohledem na procesní charakter tohoto rozhodnutí je též vyloučeno podání žaloby ve správním soudnictví dle hlavy páté o.s.ř. . Ústavní soud však nesdílí názor stěžovatele, že jediným prostředkem k ochraně jeho práv bylo podání ústavní stížnosti.

V řízení došlo k porušení práva stěžovatele na vyřízení jeho věci v zákonem předepsané lhůtě. Jak katastrální úřad správně poznamenává, účastníka řízení nemusejí zajímat důvody pro které nebyla lhůta dodržena a ani jejich objektivita nemůže ospravedlnit její překročení. Opírá-li však stěžovatel svou ústavní stížnost o tuto argumentaci, opomíjí současně, že mu příslušelo právo uplatnit vůči zdržovacímu postupu katastrálního úřadu postup stanovený v § 50 správního řádu, proti nečinnosti správního orgánu. Stěžovatel měl možnost obrátit se k příslušnému orgánu, v daném případě Zeměměřickému a katastrálnímu inspektorátu v Brně (§ 2 a § 4 zákona č. 359/1992 Sb., o zeměměřičských a katastrálních orgánech ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že tak neučinil před podáním ústavní stížnosti, nevyčerpal stěžovatel veškeré prostředky, které zákon k ochraně práv přiznává (§ 75 odst. 1 zákona) a ústavní stížnost by v této části mohla být odmítnuta dle ustanovení § 43 odst. 1 lit. e) zákona. Na tomto konstatování nic nemění skutečnost, že, jak vyplývá z dodatečného sdělení stěžovatele ze dne 10. 3. 2000, tuto stížnost podal po podání ústavní stížnosti.

Pokud se jedná o samotné rozhodnutí o přerušení řízení, jde o rozhodnutí mezitímní povahy, které, jakkoli jistě komplikuje situaci stěžovatele, je povahy procesní a nemá schopnost zasáhnout do ústavních práv stěžovatele. K takovému zásahu může dojít teprve rozhodnutím ve věci samé, tedy rozhodnutím obecného soudu o žalobě. Stěžovateli je tedy právo na soudní ochranu zaručeno. Za daného stavu proto nelze považovat ústavní stížnost za opodstatněný a adekvátní prostředek k ochraně stěžovatelových práv.

Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, což ovšem vyplývá spíše z naznačených souvislostí, nežli z petitu samotného, že současný systém správního soudnictví nedává právnickým ani fyzickým osobám dostatečnou ochranu proti nečinnosti správních orgánů, případně proti postupu, který bude meritorní rozhodnutí natolik oddalovat a komplikovat, že se ve své podstatě bude rovnat rozhodnutí negativnímu. Na tuto skutečnost Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích upozorňoval, avšak bezvýsledně.

Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítnout.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 12. 5. 2000









JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 520/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies