IV. ÚS 335/99

12. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV.ÚS 335/99









Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.Vladimíra Čermáka a soudců JUDr.Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 10 Ca 34/99, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka řízení Finančního ředitelství v Českých Budějovicích,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud výše uvedeným rozhodnutím nevyhověl žalobě, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 11. 1. 1999, čj.160/110/1999, jímž bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu ve Strakonicích ze dne 26. 2. 1998, o dodatečném vyměření daně z příjmů fyzických osob za rok 1995 tak, že dodatečně vyměřená daň byla snížena na částku 871.590,- Kč.

Z obsahu přiloženého soudního spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 34/99, a tvrzení obsažených v ústavní stížnosti Ústavní soud ověřil, že stěžovatel měl odebírat ve 4. čtvrtletí roku 1995 od společnosti F. T., spol.s r.o., naftu, a to na základě ústní dohody ohledně dodávky a ceny nafty, uzavřené s panem L. Š., plnomocníkem uvedené společnosti. Cenu za odebranou naftu měl platit hotově na základě tří faktur ze dne 23. 11. 1995, 13. 12. 1995 a 28. 12. 1995 přímo panu J. P., který byl jediným společníkem a jednatelem společnosti F. T., spol. s r.o., a tento převzetí finančních částek měl stvrzovat podpisem za slovy "přijal" na jednotlivých fakturách. (Způsob placení byl dohodnut přímo s panem J. P.)

Správce daně nepovažoval dvě z předložených faktur ze dne 13. 12. 1995 na 948.475,30 Kč a ze dne 28. 12. 1995 na 790.281,60 Kč za věrohodné důkazní prostředky ve smyslu § 31 odst. 4 zákona č.337/1992 Sb., neboť z těchto dokladů a z protokolu o ústním jednání, sepsaném se stěžovatelem dne 29. 8. 1997 (který je podle § 12 odst.1 zákona č. 337/1992 Sb. ve smyslu ust. § 134 o.s.ř. veřejnou listinou a dle § 31 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. důkazním prostředkem), vyplývá, že k převzetí finančních částky od stěžovatele mělo J. P. vždy dojít v provozovně společnosti na Smíchově, avšak dle sdělení Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Plzni, ze dne 22. 8. 1997, byl J. P. od 6. 12. 1995 ve vazbě, tudíž nemohl být ve dnech 13. 12. 1995 a 28. 12. 1995 u podpisu faktur a finanční hotovost nemohl proto převzít. Dle vlastní výpovědi stěžovatele, zachycené v uvedeném protokolu, jednal ve všech třech případech vždy se stejnou osobou, která mu převzetí hotovosti potvrzovala, její totožnost si nezjišťoval a předávání peněz nebyl nikdo další přítomen. Později, po zjištění, že J. P. je ve vazbě, doplnil, že k předání faktur, potvrzených podpisem o přijetí hotovosti, došlo za účasti L. Š. a že neviděl, kdo z přítomných osob doplňuje na fakturu údaje. Finanční orgány dále zjistily, že na rozdíl od faktury ze dne 23. 11. 1995 nebyly dvě poslední faktury opatřeny pokladním dokladem o hotové platbě a doloženy číslovanými plnícími lístky, obsahujícími údaje o dodavateli, o tom kdo je vyhotovil a způsobu dodávky, přičemž stěžovatel rozdíl mezi takto vyhotovenými plnícími lístky a lístky přiloženými k faktuře ze dne 23. 11. 1995 nevysvětlil. Správce daně dále konstatoval, že objem odebrané nafty značně převyšuje objem nafty, který mohl stěžovatel podle svého tvrzení a výkazu jízd dovézt. Správce daně na základě uvedených skutečností proto dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve smyslu ust. § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. a neprokázal, že uplatněný výdaj za nákup nafty je daňovým výdajem dle ust. § 24 zákona č. 586/1992 Sb.

V žalobě, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství, namítal nezákonnost rozhodnutí, neboť provedené důkazy byly hodnoceny nesprávně, z části nebyly hodnoceny vůbec, popřípadě byla popírána existence důkazu samého, věc byla hodnocena nesprávně i po právní stránce, a proto je rozhodnutí vadné.
Krajský soud, který přezkoumával rozhodnutí finančních orgánů z hlediska možností a povinností stanovených těmto orgánům při dokazování v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., dospěl k závěru, že skutková zjištění a provedené dokazování oprávnily finanční orgány k doměření daně, a s poukazem na rozpory ve výpovědi stěžovatele, zejména ohledně způsobu placení, tj. komu a za čí přítomnosti peníze předal (před zjištěním, že pan J. P. je ve vazbě, tvrdil že hotovost převzal J. P., později doplnil, že přítomen byl pan L. Š. a nevěděl, kdo byla osoba v provozovně se nacházející), a rozpory ve výpovědi ohledně dodávky nafty, tj. zda ji převážel sám, či prostřednictvím 3. osoby, návrhu nevyhověl. Krajský soud uvedl, že správce daně prokázal splnění podmínek ust. § 31 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., tj. existenci skutečností vyvracejících věrohodnost a průkaznost stěžovatelem předložených dokladů, a dále v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel v uvedených dvou případech neprokázal, že měl ve smyslu ustanovení § 24 zákona č. 586/1992 Sb. daňový výdaj, tj. výdaj vynaložený na dosažení zajištění a udržení zdanitelných příjmů, který se po zjištění základu daně odečte ve výši prokázané poplatníkem. Písemným potvrzením o převzetí peněz J. P. není daňový výdaj prokazován, protože uvedená osoba za společnost jednající peníze převzít nemohla, neboť byla ve vazbě, a jiný důkaz na podporu svých tvrzení stěžovatel nepředložil. Rovněž nebylo prokázáno, že by peníze byly předány jiné osobě.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že považuje rozhodnutí krajského soudu za nepřezkoumatelné a nemající oporu v provedeném dokazování. Tvrdí, že právní závěry vyvozené z libovolného a účelového hodnocení důkazů jsou vadné. Odmítá, s poukazem na značný časový odstup své výpovědi, závěry soudu ohledně nevěrohodnosti způsobu přepravy a množství čerpané nafty a pokazuje na nepravdivost tvrzení soudu o tom, že se v jeho účetnictví nepromítá výběr hotově placených částek. Zdůrazňuje, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá a výpovědí L. Š. je potvrzeno, že za odebranou naftu zaplatil, a to tím způsobem, že sporné faktury byly podepsány J. P., nevyplněné bianco formou, ještě když byl na svobodě a L. Š. jako oprávněná osoba v okamžiku účetní operace mu vyplnila fakturu jako doklad o zaplacení kupní ceny za dodanou naftu. Uvedl, že odebranou naftu dále prodal a příjem, který měl, řádně vykázal v účetnictví. Dle názoru stěžovatele jeho obchodním partnerem při nákupu nafty byla právnická osoba společnost F. T., spol. s r.o., a nikoli J. P. jako fyzická osoba. Z žádného právního předpisu nevyplývá, že by vzetím do vazby došlo k zániku oprávnění jednatele. Účetní doklad vystavený touto právnickou osobou je proto relevantní a okolnost osobní nesvobody jednatele nemá na platnost tohoto dokladu vliv. Stěžovatel je přesvědčen, že soud z důkazů a skutkových zjištění, které měl k dispozici, učinil nesprávný právní závěr, důkazy pak k jeho újmě hodnotil v rozporu § 6 a § 132 o.s.ř., tím porušil zásadu spravedlivého procesu dle čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR. Poukázal rovněž na obdobnou právní věc, kdy za týchž skutkových okolností rozhodl soud opačně, než v jeho případě.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí podle části páté o.s.ř. V souzené věci se zabýval tím, zda finanční orgán dodržel ust. § 2 odst. 3 daňového řádu, tedy zda zákonu odpovídajícím způsobem hodnotil důkazy, a z toho důvodu na důkazy obsažené v daňovém spise odkazoval. Dovolává-li se stěžovatel toho, že jeho obchodním partnerem byla právnická osoba, pak při převzetí úhrady za odebrané zboží nic nebránilo tomu, aby takovou úhradu převzal zaměstnanec právnické osoby. Na zjištění, že stěžovatel neprokázal uskutečnění daňového výdaje, nemůže změnit nic tvrzení, že snad mělo jít o bianco doklad, tím spíše s přihlédnutím k tomu, co sám stěžovatel uváděl v daňovém řízení a změnám v jeho vyjádření poté, co mu bylo sděleno, že J. P. byl v době fakturace ve vazbě. Neprokázal-li stěžovatel v daňovém řízení a následně řízení soudním, že měl konkrétní daňový výdaj, přičemž správce daně splnil podmínku danou ust. § 31 odst. 8 písm c) zákona č. 337/1992 Sb., nelze dovozovat, že mu v přezkumném řízení bylo odepřeno právo na spravedlivý proces. Pokud jde o odkaz stěžovatele na odlišné rozhodnutí soudu v obdobné věci, krajský soud uvedl, že v uvedené věci byla odchylná důkazní situace a lišily se účetní podklady, jakož i zjištění o možných dodávkách nafty.

Finanční ředitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázalo na své vyjádření k žalobě a uvedlo, že mu nepřísluší hodnotit rozhodování soudu jako nezávislého orgánu a navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem včetně podkladů v něm založených a dospěl k závěru, že není důvodná.

Ústavní soud předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s provedeným hodnocením a polemika s právními závěry, ke kterým na základě zjištěných skutkových okolností soud dospěl, přičemž stěžovatel převážně opakuje argumenty, se kterými se však soud odpovídajícím způsobem vypořádal.

Krajský soud dle § 249 odst. 2 o.s.ř přezkoumal napadené rozhodnutí finančního ředitelství z hlediska námitek, které byly uplatněny v žalobním návrhu stěžovatele na přezkoumání správního rozhodnutí a v těchto mezích danými žalobními důvody přezkoumal ústavní stížnost i Ústavní soud.

Podstatou sporu v předmětné věci bylo zjištění, zda na základě stěžovatelem předložených dokladů bylo možno uznat daňový výdaj, uplatněný v jeho daňovém přiznání, tj. zda konkrétní prostředky vůbec vydal a komu je zaplatil. Uplatněné výdaje, spočívající v ceně odebrané nafty, byly ve všech třech případech fakturovány fakturami, ve kterých byl jako dodavatel označena společnost F. T., spol. s r.o., odběratelem byl stěžovatel a faktury byly opatřeny razítkem vystavitele faktury, tj. firmy F. T., spol. s r.o, a podpisem jednatele pana J. P. U dvou sporných faktur (datovaných v době, kdy byl J. P. ve vazbě), bylo před podpis pana J. P. (umístěný pod razítkem) dopsáno hůlkovým písmem "peníze přijal". V případě faktury ze dne 23. 11. 1995 (která byla vystavena v době, kdy se J. P. nenacházel ve vazbě) však bylo převzetí peněz stvrzeno pokladním dokladem opatřeným razítkem společnosti F. T., spol. s r.o, s podpisem J. P., a nikoliv pouhým dopsáním slov " peníze přijal". Odebrané množství nafty potvrzovaly i další doklady - plnící lístky s odpovídajícími údaji. Stěžovatel rovněž protichůdně, a to i v ústavní stížnosti, uvádí, že peníze hradil ve všech třech případech do rukou stále stejné osoby, o níž se domníval, že je to J. P., která mu také v jeho přítomnosti vystavila a podpisem stvrdila příslušné doklady o platbě, tj. faktury a pokladní lístek (všechny doklady byly podepsány shodným podpisem J. P.), avšak současně uvádí, že hotovost převzal ve dvou sporných případech L. Š. za přítomnosti osoby, o níž se domníval, že je to J. P., a že stěžovatel neměl možnost sledovat, kdo z těchto osob údaje na fakturách doplnil. Za této situace a s ohledem na rozporná tvrzení stěžovatele v průběhu daňového řízení, nelze závěry soudu, který shodně jako správce daně dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve smyslu ust. § 31 odst. 9 zák č. 337/1992 Sb. a neprokázal, že v uvedených termínech došlo k předání hotovosti, považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, případně by z odůvodnění rozhodnutí nevyplývaly. Za daných okolností bylo na stěžovateli, aby věrohodným způsobem svá tvrzení o oprávněnosti daňových výdajů prokázal, neboť daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat - břemeno tvrzení, ale také své tvrzení doložit -břemeno důkazní (viz nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 38/95). Stěžovatel však nepředložil a nenavrhl další důkazy, které se za předpokladu pravdivosti jeho tvrzení, v případě platby placené v hotovosti do rukou existující fyzické osoby a následného zaúčtování vysokých částek, nabízely. Skutečnost, že tuto možnost ke svému prospěchu nevyužil, pak nelze vykládat k tíži soudu a spatřovat v ní porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud podotýká, že další tvrzení stěžovatele (nevztahující se přímo k předání finanční hotovosti ), uplatněná v žalobním návrhu a následně v ústavní stížnosti, by maximálně mohla podpořit jeho argumentaci ve prospěch jeho rovněž neprokázaného tvrzení o odebrání určitého množství nafty, ale neprokazují, že fakturovanou cenu za naftu skutečně zaplatil. Pokud jde o námitku, že vzetím jednatele společnosti do vazby nezaniká jeho oprávnění za společnost jednat a jím vystavené doklady jsou relevantní, Ústavní soud připomíná, že předmětem sporu v dané věci nebylo, jestli je jednatel oprávněn po vzetí do vazby jednat za společnost, ale prokázání toho, zda byl vynaložen uplatněný výdaj, když jeho uskutečnění měl prokazovat podpis osoby, která objektivně z důvodů vazby nemohla v uvedenou dobu předmětnou částku převzít, případně prokázání toho, že uvedenou částku ve prospěch společnosti převzala jiná oprávněná osoba, o čemž však vystavený doklad a výpověď stěžovatele nesvědčily.

S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí krajského soudu, jež je, jak je výše zdůrazněno, výrazem nezávislého rozhodování, ve kterém krajský soud došel k závěru, že v souzené věci nebylo prokázáno, že stěžovatel ve dnech 13. 12. 1995 a 28. 12. 1995 zaplatil předmětnou částku za motorovou naftu, a tím mu vznikl daňový výdaj ve smyslu § 24 odst.1 zákona č. 337/1992 Sb., a že nedošlo ani k porušení § 2 odst. 3, § 31 odst. 8 písm. c), odst. 9 a § 50 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., nelze hodnotit jako rozhodnutí vybočující z mezí ústavnosti. Poukazem stěžovatele na odlišné rozhodnutí soudu v obdobné věci se Ústavní soud nezabýval, neboť je oprávněn přezkoumávat otázku eventuálního porušení ústavně zaručených práv a svobod v konkrétní věci.

Za situace, kdy Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod a ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, přitom sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2000

JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 335/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies