I. ÚS 224/2000

17. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr.Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. S., zastoupeného JUDr. A.B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2000, sp. zn. 29 Ca 230/97 - 36,


takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


Stěžovatel ve svém návrhu ústavní stížnosti uvádí, že uzavřel dne
14. 11. 1995 smlouvu o koupi cenných papírů s obchodní společností M., s. r. o., na prodej 4 ks akcií získaných v rámci kupónové privatizace za dohodnutou kupní cenu celkem Kč 26 000 000,--. Úhrada ceny byla předmětnou smlouvou dohodnuta ve splátkách, a to Kč 8 000,-- do tří dnů po podpisu smlouvy na bankovní účet a dále Kč 11 000 000,-- do 31. 12. 1995 a Kč 14 992 000,-- do 31. 12. 1998, přičemž první dvě splátky, tj. celkem Kč
11 008 000,--, byly kupujícím do konce roku 1995 stěžovateli uhrazeny na základě výdajových pokladních dokladů č. 77 a č. 88 vystavených kupujícím dne 24. 11. 1995 a dne 28. 12. 1995. Z pohledu zákona o daních z příjmů se u stěžovatele jednalo podle ustanovení § 4 odst. 1 písm.w) citovaného zákona o příjem osvobozený od daně z příjmů, tedy o příjem, který se ve smyslu ustanovení § 38g odst. 1 citovaného zákona vůbec neuvádí do daňového přiznání.

Finanční úřad ve Zlíně dospěl zřejmě k jinému závěru, když stěžovatel odmítl výpověď ve věci předmětného příjmu z prodeje akcií, protože byl v té době trestně stíhán v souvislosti s firmou M, s. r. o., a měl na to, podle něho v rámci obecně platného principu zákazu sebeobvinění, právo. Po dalším řízení vydal tento finanční úřad dodatečný platební výměr č. 960014875, kterým byla stěžovateli vyměřena daň z příjmu ve výši Kč 4 642 842,-- za prodej akcií přijatých v roce 1995 ve výši Kč 11 008 000,--.

Stěžovatel setrval na svém názoru, že šlo o příjem z prodeje akcií od daně osvobozeného, což prokazoval smlouvou o koupi cenných papírů ze dne 14. 11. 1995, uzavřenou firmou M., s. r. o., a proti výměru se odvolal. Toto odvolání bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně zamítnuto jednak proto, že podmínky podle § 50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. byly řádně dodrženy, jednak proto, že podle zjištění správce daně byl převod akcií proveden bezúplatně. Se stejným odůvodněním byla zamítnuta i žaloba stěžovatele napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně.

Ve své ústavní stížnosti uvádí stěžovatel, že nesouhlasí se závěry Krajského soudu v Brně, který neshledal v postupu správců daně nezákonnost a navíc potvrdil i správnost aplikace § 50 odst. 5 zákona o správě daní. Podle jeho názoru byla porušena jeho ústavní práva podle čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a jeho ústavní práva vyplývající z Listiny základních práv a svobod, a to zejména z jejího čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 a 2, která zakotvují, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a že soudce je při rozhodování vázán zákonem. Stěžovatel byl údajně zkrácen i na svých dalších právech vtělených v souladu s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod, zejména do základních zásad daňového řízení obsažených v § 2 odst. 1, 3 a 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a dalších výše citovaných ustanoveních zákona o správě daní a zákona o daních z příjmů. Popsaným postupem Krajského soudu v Brně a správců daně prvního i druhého stupně byl zkrácen zejména na svých právech ohledně spravedlivého procesu, řádného zhodnocení důkazů a rovnosti před zákonem a bylo mu tak odepřeno právo na účinnou obranu proti rozhodnutí orgánu státní správy.

Ústavní soud k podanému návrhu ústavní stížnosti musel nejprve konstatovat, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani neposuzuje stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Namítaná porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR souvisejí nepochybně s právem na spravedlivý proces, ale přitom negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují jen principy činnosti soudů, přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 90 Ústavy ČR).

Stěžovatel v návrhu ústavní stížnosti polemizuje se závěry, výklady a právními názory správních orgánů a obecného soudu a vesměs opakuje argumentaci již v předchozím řízení uplatněnou. Postup v soudním či správním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních principů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů a zkoumání těchto otázek přesahuje přezkumnou působnost Ústavního soudu. Pokud jde o námitky, týkající se čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod, odvolává se stěžovatel, resp. cituje jen jejich znění, aniž však blíže zdůvodňuje, v čem jejich porušení konkrétně, nikoliv paušálně a globálně, spatřuje. Nicméně i jimi se Ústavní soud zabýval, ale jejich porušení nezjistil.

Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, a proto bylo nutno považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný.

Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.




V Brně dne 17. května 2000 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 224/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies