II. ÚS 215/99 - K souladu právních závěrů soudu se skutkovými zjištěními

17. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů, avšak
i ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně
v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces,
který musí vyloučit libovůli v rozhodování a musí také zajistit
právně účinnou soudní ochranu, jehož neodmyslitelnou součástí je
právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci.

Zásada, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování provedené
obecnými soudy, je prolomena tehdy, jestliže jsou právní závěry
obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými
zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění
soudního rozhodnutí nevyplývají.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 07.06.2000 sp. zn. II. ÚS 215/99)

Text judikátu

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě o ústavní
stížnosti M. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
22. 3. 1999, sp. zn. 6 To 90/99, za účasti Krajského soudu
v Ostravě jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního
jednání, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 1999, sp.
zn. 6 To 90/99, se zrušuje.


Odůvodnění

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním
soudem podáním ze dne 28. 4. 1999, které bylo doručeno Ústavnímu
soudu dne 29. 4. 1999.

V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní
soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3.
1999, sp. zn. 6 To 90/99, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto
jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne
21. 1. 1999, č. j. 2 T 74/98-110. Tímto rozsudkem byl stěžovatel
uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 224 odst.
1 a 2 trestního zákona, ohrožení pod vlivem návykové látky podle
§ 201 písm. d) trestního zákona a neposkytnutí pomoci podle § 208
trestního zákona a uložen mu nepodmíněný trest odnětí svobody
v trvání 20 měsíců se zařazením do věznice s dozorem a dále trest
zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu pěti let.
Rozsudek okresního soudu ze dne 21. 1. 1999, č. j. 2 T 74/98-110,
je již druhým rozsudkem ve věci, když první rozsudek byl
z podnětu odvolání stěžovatele zrušen pro formální vadu
- obhájkyně byla v době jednání soudu vyškrtnuta ze seznamu
advokátů a nebyla tudíž oprávněna stěžovatele hájit.

Na základě zjištění skutkového stavu soudem prvního stupně
byl stěžovatel odsouzen za sražení podnapilého chodce na místní
komunikaci při řízení motorového vozidla, přičemž krev stěžovatele
v době nehody obsahovala 2,70 promile alkoholu. Podle rozsudku
soudu prvního stupně, aniž by stěžovatel poskytl pomoc, z místa
nehody ujel a poškozený později v důsledku utrpěných zranění
zemřel. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že rozhodnutím obou
soudů došlo k porušení principu řádného a spravedlivého procesu,
jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen Listina), jakož i z čl. 1 Ústavy ČR. Tyto články
vylučují libovůli při rozhodování a zakotvují povinnost soudu svá
rozhodnutí odůvodnit v případě trestního řízení způsobem uvedeným
v ustanovení § 125 trestního řádu. Odůvodnění soudu prvního stupně
podle názoru stěžovatele nerespektuje ustanovení § 125 trestního
řádu, když tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí stručně
konstatoval, že tvrzení stěžovatele, že předmětné motorové vozidlo
neřídil a zejména nesrazil podnapilého chodce, se jeví jako
účelové. Stěžovatel rovněž namítl, že obecný soud se nevypořádal
s rozpory ve výpovědi svědků J. V. a jeho synů R. a Ro.na
a z odůvodnění napadeného rozsudku ani nevyplývá vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení provedených důkazů
na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.
Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak neobsahuje konkrétní
důkazy, které by stěžovatele usvědčovaly z vytýkaných trestných
činů, rozhodnutí soudu je pro nedostatek důkazů a pro
nesrozumitelnost nepřezkoumatelné a z tohoto důvodu jsou právní
závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle
v rozhodování. Přestože stěžovatel výrok o vině a tím i výrok
o trestu okresního soudu napadl svým odvoláním, odvolací soud,
aniž sám provedl jakýkoliv nový důkaz, odvolání usnesením ze dne
22. 3. 1999 zamítl, přičemž odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu
trpí stejnými vadami, jako odůvodnění rozsudku okresního soudu.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem
formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na
obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníka
a vedlejšího účastníka řízení a spis Okresního soudu ve Vsetíně,
sp. zn. 2 T 74/98.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
ze dne 10. 6. 1999 uvedl, že pokud jde o obsahovou stránku
rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, bylo posuzováno, zda soud
prvního stupně jasně a jednoznačně uvedl či neuvedl, o které
důkazy opřel skutková zjištění a zejména, jakými úvahami se řídil
při hodnocení provedených důkazů. Především bylo posuzováno, zda
stěžovatel v kritickou dobu předmětné motorové vozidlo řídil a zda
tedy může býti odpovědným za posuzovanou dopravní nehodu
a způsobené následky. Soud prvního stupně dospěl k závěru o vině
stěžovatele, především proto, že svědectví J. B. pokládal za
usvědčující spolu s výpovědí svědka M. V., z jehož výpovědi
vyplynulo, že na místě nehody, kde se dostavil na základě hlášení
s kolegou M., bylo zjištěno, že stěžovatel byl nalezen ve vozidle
tak, že měl pod volantem nohy a hlavu na sedadle spolujezdce. Na
bezprostřední dotaz uvedl, že jel z restaurace nebo od kamaráda,
a že narazil do nějaké pevné překážky. Dovozeno také bylo, že
v době nehody měl v krvi 2,70 promile alkoholu, a pokud ve věci
byly provedeny další důkazy, které měly sloužit ve prospěch
stěžovatele, okresní soud je hodnotil v jednotlivostech
i v souhrnu, přičemž bylo přihlédnuto ke všem důkazům, které jsou
uvedeny v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, a výrok o vině byl
tedy učiněn v souladu s výsledky dokazování a právního hodnocení,
odpovídajícího náležitému výkladu i zákonnému stavu. Pokud
odvolací soud potvrzuje závěry soudu nalézacího, že je údajně
usvědčován výpověďmi svědků B. a Ch., nemůže toto tvrzení obstát,
neboť svědci popisují okolnosti, za kterých byl nalezen ve vozidle
a nevypovídají k okolnostem, za kterých byl zraněný poškozený F.,
a ani nepotvrdili místo předpokládaného střetu poškozeného
s motorovým vozidlem, když v okamžiku jejich příjezdu byl
poškozený odvezen do nemocnice, a že na vozovce nebyly zjištěny
žádné stopy střetu motorového vozidla s poškozeným. Tyto námitky
platí také i o skutečnosti, že měl řídit motorové vozidlo pod
vlivem alkoholu, protože z odůvodnění údajného spáchání zmíněného
trestného činu rovněž nevyplývá náležitě odůvodněný vztah mezi
skutkovými zjištěními a dalšími úvahami. Krajský soud se
v učiněném rozhodnutí zaměřil na skutečnosti, které stěžovatel
uváděl v obsahu podaného odvolání a vyplynulo z něj, že nevznikly
pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a právních závěrů,
týkajících se obou trestných činů v jednočinném souběhu v bodě 1)
a v bodě 2) samostatného trestného činu neposkytnutí pomoci podle
§ 208 trestního zákona a má za to, že se náležitě vypořádal se
skutečnostmi zpochybňujícími postup soudu prvního stupně, a proto
také v podrobnostech odkazuje na písemné odůvodnění svého
rozhodnutí. V tomto rozhodnutí bylo také vysvětleno, proč je
výpověď stěžovatele pokládána za účelovou a bylo dovozeno, že
stěžovatel byl na místě, kde se nacházel poškozený, a že se žádným
způsobem neangažoval ve smyslu povinností, vyplývajících ze
skutkové podstaty trestného činu, pro který byl uznán v bodě 2)
rozsudku soudu prvního stupně. Nejsou shledány věcné důvody proto,
aby mohlo být přisvědčeno námitkám, uvedeným v ústavní stížnosti,
protože argumenty, uvedené v odvolání, byly hodnoceny odvolacím
soudem a ten dle svého názoru nemusel provádět nové dokazování či
doplňovat dokazování ve věci, jak je rovněž namítáno. Z obou
rozhodnutí je nepochybně patrno, že stěžovatel byl vzat k trestní
odpovědnosti zcela právem a že také bylo zajištěno jeho právo na
řádný a spravedlivý proces a že oba soudy svá rozhodnutí
odůvodnily v souladu s ustanovením § 125 trestního řádu. Pokud
odvolací soud neprováděl další dokazování a dospěl k závěru
o správnosti postupu soudu nalézacího, odůvodnění napadeného
usnesení odpovídá tomuto stavu a jsou proto tvrzení
o nesrozumitelnosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího
soudu nepodložená a nemohlo dojít k postupu, který stěžovatel
napadá. Proto krajský soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla
zamítnuta.

Vedlejší účastník řízení Krajské státní zastupitelství
v Ostravě se ve svém sdělení ze dne 24. 5. 1999 podle ustanovení
§ 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů, vzdalo svého postavení vedlejšího účastníka
řízení.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska
tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl
k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.



Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadeným
usnesením Krajský soud v Ostravě porušil jeho základní práva
zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny a dovolává se i čl. 1 Ústavy
ČR.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny každý se může domáhat
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu
a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Podle čl. 1 Ústavy ČR Česká republika je svrchovaný,
jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům
a svobodám člověka a občana.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může
uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených
zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména
respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že
není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani
nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi
prováděné. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit,
zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva
nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo
v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy a v rámci toho
uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Zásada,
že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými
soudy, je však prolomena tehdy, jestliže jsou právní závěry
obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými
zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění
soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu sp.
zn. III. ÚS 84/94, publ. ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu pod č. 34, C. H. Beck, Praha).

Na základě těchto principů postupoval Ústavní soud
i v souzené věci.

Ze spisu Okresního soudu ve V., sp. zn. 2 T 74/98,
vyplynulo, že provedeným dokazováním bylo bezpečně zjištěno, že
stěžovatel se po nehodě v blízkosti místa nehody pohyboval a že
tam bylo nalezeno jeho vozidlo. Z provedeného dokazování však
bezpečně nevyplývá zjištění, že stěžovatel v době nehody své
osobní auto řídil a skutečně bez jakékoliv pochybnosti srazil
poškozeného, že to byl právě on, kdo se dopustil žalovaných
trestných činů. Závěry obecných soudů vyjádřené v odůvodnění
jejich rozhodnutí nejsou přesvědčivé, jeví se jako formální
a v podstatě jsou vybudovány na domněnce. Soud prvního stupně se
ani podrobně nezabýval zjevnými rozpory ve výpovědích svědků R.,
Ro. a J. V., Z. F. a M. F., a přestože zde nebyl důkaz přímý
o konkrétním střetu vozidla stěžovatele s poškozeným, rozhodl
o vině stěžovatele. Ústavní soud nemůže s argumentací obecných
soudů obou stupňů souhlasit. Rozpory mezi provedeným dokazováním
a závěry z něj vyvozenými jsou ve výrazném nesouladu a za těchto
okolností Ústavní soud dospěl k závěru, že provedené důkazy
nemohou ani samostatně ani ve vzájemné spojitosti vést k názoru,
nevyvolávajícímu závažné pochyby, že stěžovatel se skutečně
dopustil trestných činů ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1
a 2 trestního zákona, ohrožení pod vlivem návykové látky podle §
201 písm. d) trestního zákona a neposkytnutí pomoci podle § 208
trestního zákona. Ústavní soud respektuje nezávislost obecných
soudů, avšak i ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale
prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na
spravedlivý proces, který musí vyloučit libovůli v rozhodování
a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu, jehož
neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající
projednání každé věci. V tomto směru je na místě poukázat na již
ustálenou judikaturu Ústavního soudu, ve které vyslovil nutnost
respektování zásadních principů konkretizujících právě onen
spravedlivý proces. Takovým je zákaz deformace provedeného důkazu,
otázka důkazů neprávem opomenutých, zcela zásadní důraz na soulad
skutkových zjištění a z nich soudy vyvozených právních závěrů,
nutnost reagování soudů na uplatněné námitky (vysvětlení jejich
případného odmítnutí) a nakonec i respektování staletími prověřené
zásady, že případně vzniklé pochybnosti je nutno vykládat ve
prospěch obviněného. Rozhodnutím odvolacího soudu tak došlo
z důvodů již vyložených k porušení práva na spravedlivý proces
tak, jak je vyjádřen v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Právní závěr obecných soudů o tom, že stěžovatel je vinen,
že řídil pod vlivem alkoholických nápojů, v důsledku čehož srazil
podnapilého chodce a jako účastník dopravní nehody z místa nehody
bezdůvodně odjel, aniž zraněnému poskytl potřebnou pomoc či učinil
jiné opatření k jejímu zajištění, je v extrémním rozporu se
skutkovými zjištěními provedenými těmito soudy, čímž se vymyká
z mezí § 2 odst. 6 trestního řádu a je současně i v rozporu se
zásadou in dubio pro reo. Proto Ústavní soud dovozuje, že
napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 1999,
sp. zn. 6 To 90/99, byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny.

Za tohoto stavu věci proto Ústavnímu soudu nezbylo, než
napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 1999,
sp. zn. 6 To 90/99, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve
V. ze dne 21. 1. 1999, č. j. 2 T 74/98-110, zrušit (§ 82 odst. 1,
odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů). Tím však Ústavní soud nicméně
nepředjímá budoucí rozhodnutí obecných soudů ve věci samé.

Vzhledem k vyslovenému souhlasu účastníků s tím, aby
Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 odst. 2
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů), bylo takto rozhodnuto mimo ústní jednání.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. 5. 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies