II. ÚS 368/98

17. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 368/98





ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti R., zastoupené advokátem JUDr. P.K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 1997, č. j. 13 Co 434/96-24, ve spojení s usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 6. 1996, č. j. E 1487/96-9, a proti rozhodnutí ministra pro hospodářskou soutěž ze dne 5. 9. 1995, č.j. R 25/94, R 31/94, za účasti Krajského soudu v Plzni, Okresního soudu Plzeň-město a Ú., jako účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění :
Dne 18. 8. 1998 podala stěžovatelka k poštovní přepravě ústavní stížnost, kterou bylo napadeno usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 1997, č. j. 13 Co 434/96-24, ve spojení s usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 6. 1996, č. j. E 1487/96-9, a současně rozhodnutí ministra pro hospodářskou soutěž ze dne 5. 9. 1995, č.j. R 25/94, R 31 /94.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh, z vyžádaného soudního spisu E 1487/96, který je veden u Okresního soudu Plzeň-město, a správního spisu S 50/94, vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Ministerstvo pro hospodářskou soutěž uložilo rozhodnutím ze dne 29. 9. 1994, č.j. 2785/94-220/915, společnosti S., a současně i stěžovatelce pokutu ve výši 100.000,- Kč. Obě společnosti proti tomu podaly rozklad. Dne 6. 9. 1995 obdržela stěžovatelka rozhodnutí ministra pro hospodářskou soutěž ze dne 5. 9. 1995, č.j. R 25/94, R 31/94, ve kterém bylo ve výroku uvedeno: "Rozklad společnosti S., ze dne 4. 11. 1994, proti rozhodnutí Ministerstva pro hospodářskou soutěž, č.j. 2785/94-220/915, ze dne 29. 9. 1994, zamítám a napadené rozhodnutí potvrzuji". Dne 9. 9. 1995 obdržela stěžovatelka dopis Ministerstva pro hospodářskou soutěž, ve kterém s poukazem na písařské chyby jí bylo rozhodnutí zasláno znovu po jejich odstranění. Protože ani v jedné z verzí nebylo ve výroku o rozkladu stěžovatelky rozhodnuto, tato předpokládala, že v řízení o jejím rozkladu se dále pokračuje a nepodnikala proto další kroky proti doručenému rozhodnutí. Dne 11. 9. 1995 tak mělo toto rozhodnutí nabýt právní moci a dne
1

II. ÚS 368/98
26. 9. 1995 se mělo stát vykonatelným. Dne 17. 11. 1995 však bylo stěžovatelce doručeno vyrozumění o opravě dle § 47 odst.- 6 správního řádu, ve kterém ministr uvádí, že ve výše uvedených rozhodnutích "opravil zřejmou nesprávnost, a to tak, že ve výroku se za slova "Rozklad společnosti S., ze dne 4. 11. 1994, proti rozhodnutí Ministerstva pro hospodářskou soutěž, č.j. 2785/94-220/915, ze dne 29. 9. 1994, vsunou slova "a rozklad společnosti R., ze dne 12. října 1994". Protože rozšíření účinnosti výroku na další subjekt nelze považovat za opravu zřejmé nesprávnosti, setrvala stěžovatelka v přesvědčení, že uvedené rozhodnutí vůči němu nemůže být pravomocné a vykonatelné. Protože obdržel vyrozumění o opravě až po více než dvou měsících, byl tak připraven o možnost podat žalobu na přezkum správního rozhodnutí k soudu.
Ministerstvo následně podalo návrh na výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky. Okresní soud Plzeň-město tomuto návrhu vyhověl. Proti tomu se stěžovatelka odvolala s tvrzením, že vůči ní nejde o pravomocné a vykonatelné rozhodnutí. Krajský soud v Plzni však prvostupňové usnesení potvrdil a teprve tehdy stěžovatelka podle svého tvrzení zjistila, že přes uvedené nesprávnosti je správní rozhodnutí vůči ní považováno za pravomocné a vykonatelné a výkon rozhodnutí byl proveden. Stěžovatelka proto podala dne 19. 2. 1998 žalobu proti rozhodnutí o rozkladu. Vrchní soud v Olomouci však svým usnesením ze dne 8. 4. 1998, č. j. 2 A 3/98, řízení zastavil, protože návrh nebyl podán v zákonné lhůtě.
Následně byl na základě rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město o nařízení výkonu rozhodnutí správního orgánu proveden výkon rozhodnutí odepsáním částky 100.000,- Kč z účtu stěžovatelky, aniž byla splněna zákonná podmínka, že jde o pravomocné a vykonatelné rozhodnutí. Krajský soud v Plzni se touto námitkou stěžovatele vůbec nezabýval.
Stěžovatelka proto tvrdí, že postupem správních orgánů a následně soudů došlo k porušení jejího práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a rozhodnutí o rozkladu a usnesení o výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky napadá ústavní stížností.
Ústavní soud si vyžádal stanovisko účastníků řízení. Za Krajský soud v Plzni se vyjádřila JUDr. J.V., která pouze odkázala na obsah rozhodnutí. Za Okresní soud Plzeň-město se vyjádřil předseda senátu JUDr. J.K., podle kterého došlo v postupu všech soudů k pochybení, protože rozhodnutí ministra pro hospodářskou soutěž dosud nenabylo právní moci, neboť stěžovatelka nemohla být doplněna do výroku formou opravy chyby nebo jiné zřejmé nesprávnosti podle § 47 odst. 6 správního řádu. Za Ú., se vyjádřil jeho předseda Ing. S.B. Plně se ztotožnil se závěry obou soudů, stejně jako Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 1998, č.j. 2 A 3/9826. Rozhodnutí posledně uvedeného soudu o přezkoumání rozhodnutí ministra pro hospodářskou soutěž ze dne 5. 9. 1995, č.j. R 25/94, R 31/94 vyznělo tak, že Vrchní soud v Olomouci řízení zastavil. Toto usnesení nabylo právní moci 19. 6. 1998, tímto dnem počala běžet lhůta pro podání ústavní stížnosti. Ta však byla podána dne 17. 9. 1998, tedy měsíc po uplynutí této lhůty. Proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal podmínky k projednání ústavní stížnosti. Stěžovatelka byla řádně zastoupena ve smyslu § 30 odst. 1 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Proto následně přezkoumal, zda stížnost byla podána včas oprávněným navrhovatelem. Ze soudního spisu E 1487/96 bylo zjištěno, že usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 1997, č. j. 13 Co 434/96-24, nabylo právní moci dne 2. 12. 1997. Lhůta k podání ústavní stížnosti proto uplynula dnem 31. 1. 1998, stížnost však byla podána k
2

II. ÚS 368/98
poštovní přepravě teprve 18. 8. 1998, tedy po zákonem stanovené lhůtě. V takovém případě je vyloučeno, aby se Ústavní soud jakkoli meritorně ústavní stížností zabýval.
Pokud jde o rozhodnutí o rozkladu, rovněž stížností napadené, Ústavní soud ve své již ustálené judikatuře zastává názor, že v případě vyčerpání všech opravných prostředků není možné napadnout ústavní stížností pouze rozhodnutí předcházející rozhodnutí o konečném procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V daném případě, tj. v případě stížnosti proti rozhodnutí ministra pro hospodářskou soutěž ze dne 5. 9. 1995, č.j. R 25/94, R
31/94, tímto prostředkem byla správní žaloba. Konečným rozhodnutím tak je rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 1998, č. j. 2 A 3/98, a to bez ohledu na jeho výsledek a okolnosti, za kterých Vrchní soud v Olomouci rozhodoval. Toto rozhodnutí však stěžovatelka svou ústavní stížností nenapadá ani v petitu, ani v odůvodnění ústavní stížnosti. Ústavní soud byl proto nucen v této části posoudit ústavní stížnost jako nepřípustnou.
Bez ohledu na stížní důvody směřující k právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí správního orgánu ze dne 29. 9. 1994, č.j. 2785/94-220/915, je třeba zdůraznit, že ústavní stížnost je prostředek právní ochrany subsidiární povahy. Její použití je možné pouze v případě, že již byly vyčerpány všechny ostatní procesní prostředky, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě, i kdyby byly oprávněné námitky stěžovatelky k právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu - což však Ústavní soud za dané situace nemůže hodnotit - byl zde ještě prostředek, jak se domoci ochrany. Podle § 268 odst. 1 písm. a) o.s.ř. se předvídá zastavení řízení na návrh i bez návrhu, pokud se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným. Náš právní řád proto i pro právní vady exekučních titulů, kterých se dovolává stěžovatelka, výslovně uvádí zákonný procesní prostředek. V případě, že ani tento prostředek nevedl k poskytnutí ochrany právům, bylo povinností stěžovatelky podat ve stanovené lhůtě ústavní stížnost. To se však ale stalo až po stanovené lhůtě.
Proto je Ústavní soud nucen konstatovat, že podání stěžovatelky:
jednak nesplňuje podmínky ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
jednal: bylo podáno, pokud jde o nařízení výkonu rozhodnutí, proti poslednímu opravnému prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, po stanovené lhůtě uvedené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.,
a proto byl nucen podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou a podle písm. b) téhož ustanovení .ji odmítl jako podanou po lhůtě stanovené tímto zákonem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
soudce ústavního soudu
V Brně dne 17. 5. 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 368/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies