II. ÚS 206/98

17. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 206/98

ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. V.J., zastoupeného advokátkou Mgr. J.P., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 1997, č.j. 30 Ca 298/96-19, ve spojení s rozhodnutím FŘ ze dne 13. 6. 1996, č.j. 5695/111/1996, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, t a k t o :
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 4. 5. 1998, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 1997, č.j. 30 Ca 298/96-19, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele proti rozhodnutí FŘ ze dne 13. 6. 1996, č.j. 5695/111/1996. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti exekučnímu příkazu F.ú., ze dne 23. 2. 1996, č. 24/1996 č.j. CD/3566/970/96/E, na přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u KB, a.s., a to daňový nedoplatek na dani z přidané hodnoty vykázaný ke dni 22. 5. 1995 v celkové výši 13.089.967,- Kč z účtu daňového dlužníka J.
Podle stěžovatele došlo k porušení jeho práva podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když orgány veřejné správy rozhodovaly o jeho majetku a on měl proto v tomto řízení postavení účastníka podle obecné definice v § 14 odst. 1 správního řádu. Již to by bylo důvodem ke zrušení správního rozhodnutí. Toto mu navíc nebylo doručeno, takže se jedná o akt nulitní. Přitom byl vůči němu nařízen výkon rozhodnutí odepsáním pohledávky z jeho účtu. Takový postup je v rozporu s § 256 o.s.ř., který se použije přiměřeně na výkon daňové exekuce (§ 73 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků). Bylo tak zasaženo do jeho vlastnického práva v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny a krajský soud mu neposkytl ochranu. Proto navrhl zrušení výše uvedeného usnesení krajského soudu.
Z ústavní stížnosti, vyžádaného soudního spisu, sp. zn. 30 Ca 298/96, a daňového spisu společnosti J., vyplývá následující skutková a právní stránka ústavní stížnosti. Stěžovatel má u KB, dva běžné účty. Výše uvedeným rozhodnutím F.ú. bylo KB jako poddlužníkovi uloženo odepsat daňový nedoplatek daňového dlužníka, kterým nebyl stěžovatel, nýbrž
1

II. ÚS 206/98
společnost J. K námitce, že stěžovatel nevede účet daňového dlužníka odvolací orgán finanční správy nepřihlédl. Vyzval stěžovatele, aby mu upřesnil, zda má jeho podání považovat za návrh na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí podle § 267 o.s.ř. a dále, aby mu sdělil, kdy a jakým způsobem byly peněžní prostředky sdružení (členy sdružení za účelem nákupu a prodeje ropných produktů byli V.J., V.J., společnost J., a JUDr. V.J., který byl současně jednatelem společnosti J.) odděleny od majetku stěžovatele a kdy a jakým způsobem byla tato skutečnost sdělena dalším účastníkům sdružení podle § 832 a § 833 o.z. Následně stěžovatel uvedl (daňový spis společnosti J., čl. 14), že prostředky na uvedeném účtu jsou prostředky sdružení a jejich vlastníkem není ani částečně uvedená společnost J.
O žalobě proti jeho pravomocnému rozhodnutí rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že řízení zastavil s odůvodněním, že stěžovatel je v daném řízení osobou neoprávněnou. Odůvodnil to tím, že stěžovatel v předchozím správním řízení nevystupoval jako fyzická osoba, nýbrž jako zástupce výše uvedené obchodní společnosti. Ani v opačném případě však podle Krajského soudu v Plzni nebyla dána aktivní legitimace stěžovatele pro případ, že by s ním správce daně jako s účastníkem nejednal, ač tak s ním jednat měl. Stěžovatel nemohl v předchozím řízení vystupovat jako povinný, neboť nebyl daňovým dlužníkem a nebyly mu ukládány žádné povinnosti. Proto bylo řízení podle § 250d odst. 3 o.s.ř. zastaveno.
Ústavní soud si dále vyžádal stanoviska účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Krajský soud v Plzni se vyjádřil JUDr. Z.P. Uvedl, že podle názoru soudu k porušení stěžovatelova práva garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny nedošlo. Právní řád k ochraně vlastnického práva stanoví řadu prostředků. Pro každý jsou stanoveny konkrétní podmínky jednak hmotněprávní povahy, jednak procesní podmínky, za nichž se vůbec může o žádosti jednat. Krajský soud při zkoumání procesních podmínek podle § 246c a § 103 o.s.ř. dospěl k závěru, že žalobu podala osoba neoprávněná. Navíc uvedl, že z obsahu opatřených kopií faktur, ve spisu správního orgánu založených, bylo zřejmé, že s peněžními prostředky nakládala právě společnost J., tedy daňový dlužník, což odůvodňovalo závěr, že ač majitel účtu není daňovým dlužníkem, nacházejí se na tomto účtu peněžní prostředky daňového dlužníka. Stěžovatel navíc není vyloučen z ochrany vlastnického práva, které se může domoci u obecného soudu právními prostředky podle šesté části o.s.ř. Za FŘ se vyjádřil jeho ředitel Mgr. L.V., který uvedl, že tvrzení stěžovatele je v rozporu se skutkovým zjištěním. Obě rozhodnutí daňových orgánů mu byla řádně doručena a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník řízení se svého postavení vzdal.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel byl řádně zastoupen. Splnění dalších náležitostí nutných k meritornímu posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud posoudil následujícím způsobem.
Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil jako fyzická osoba, která se dovolává ochrany před zásahem do jejího vlastnického práva. Z vyžádaného daňového spisu společnosti J., však vyplývá, že se na účtu neukládaly soukromé prostředky stěžovatele jako fyzické osoby, nýbrž prostředky sdružení vytvořeného za účelem nákupu a prodeje ropných produktů byli V.J., V.J., společnost J., JUDr. V.J., který byl současně jednatelem společnosti J. Výnos se měl dělit mezi účastníky rovným dílem po uzavření každé dodávky. Smlouva o zřízení a vedení běžného účtu v Kč KB, a.s., rovněž nebyla uzavřena mezi stěžovatelem jako fyzickou osobou, nýbrž jako podnikatelem. To však není pro posouzení věci z hlediska rozhodování Ústavního soudu směrodatné.
2

II. ÚS 206/98
Stěžovatel nevystupoval v předchozím správním řízení jako účastník. Poukaz na porušení § 14 odst. 1 správního řádu nepřichází do úvahy, neboť použití správního řádu je pro účely zákona o správě daní a poplatků (§ 99) výslovně vyloučeno. V daném správním řízení se přitom řešil daňový nedoplatek společnosti J., která byla podle smlouvy o sdružení z 22. 12. 1995 pověřena nákupen a prodejem ropných produktů, měla vést evidenci a zajišťovat daňové náležitosti. Stěžovatel jako fyzická osoba proto nemohl být účastníkem daňového řízení a z tohoto hlediska je třeba jeho ústavní stížnost hodnotit jako návrh podaný někým, kdo je zjevně neoprávněný k jejímu podání, neboť účastníkem řízení ve smyslu daňových předpisů i uzavřené smlouvy o sdružení byla společnost J. Ve správním řízení byly řešeny veřejnoprávní otázky daňové povahy, zatímco se stěžovatel domáhá ochrany vlastnického práva, kde v konečné instanci je dána příslušnost obecných soudů.
Pokud jde o námitku zásahu do vlastnického práva stěžovatele, je třeba uvést, že ústavní stížnost je prostředek právní ochrany subsidiární povahy. Její použití je vložné pouze v případě, že již byly vyčerpány všechny ostatní procesní prostředky, které stěžovateli zákon
k ochraně jeho práva poskytuje, jak to vyžaduje § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. V daném případě, i kdyby byly oprávněné námitky stěžovatele - což však Ústavní soud za dané situace nemůže hodnotit, byl zde ještě prostředek, jak se domoci ochrany. Stěžovatel měl podle § 708 a následujících ustanovení obchodního zákoníku uzavřenou smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu v Kč KB, obligační vztah, kde případné nedodržení smluvních závazků zakládá příslušnost obecných soudů podle § 7 odst. 1 a § 9 o.s.ř. Stěžovatel však nijak nedoložil, že by vyčerpal procesní prostředky, které mu zákon (obchodní zákoník a občanský soudní řád) k ochraně jeho práva poskytuje.
Na základě těchto skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 1997, č.j. 30 Ca 298/96-19, podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 17. května 2000

Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 206/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies