III. ÚS 307/99 - K otázce potlačení vlastnického práva

18. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta


Základní aspekt právního posouzení, dle něhož ústavní předpis
sám o sobě (čl. 8 odst. 2 úst. zák. č. 100/1960 Sb.) vede
k zániku (potlačení) vlastnického práva, je neudržitelný, a to
dokonce i ve světle právního režimu totalitního státu z doby před
rokem 1989.

Ústavní předpis sám o sobě není s to zasáhnout do konkrétních
individuelních vlastnických vztahů, ale jako takový představuje
toliko (ústavní) podklad pro následné (správní) rozhodnutí, jímž
by v intencích prováděcího zákona vlastnické vztahy k následně
zavodněným pozemkům jako individuálním správním aktem mohly být
změněny


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 18.05.2000 sp. zn. III. ÚS 307/99)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl dne 18. 5. 2000 v ústním jednání
a v senátě ve věci stěžovatelů J., E. a Ja. Křížkových, proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. března 1999,
sp. zn. 22 Co 756/98, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze
dne 9. října 1998, sp. zn. 17 C 167/98, týkající se ochrany
vlastnického práva, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. března
1999 (22 Co 756/98-59) a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze
dne 9. října 1998 (17 C 167/98-45) se zrušují.


Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za
podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1
písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 16. března 1999 (22 Co 756/98-59),
jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne
9. října 1998 (17 C 167/98-45), zamítající jejich návrh, dle něhož
by vedlejší účastník (S. m. s. se sídlem v Brně, H - v řízení před
obecnými soudy žalovaná) byl povinen zdržet se užívání
nemovitostí, ve výroku rozhodnutí blíže popsaných a označených
(zapsaných na LV č. 70 u Katastrálního úřadu v P. pro obec a k. ú.
S.), a tvrdili, že označenými rozhodnutími obecné soudy jako
orgány veřejné moci porušily jejich "ústavně zaručené právo na
majetek" dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť
"vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve
veřejném zájmu a na základě zákona a za náhradu"; stěžovatelé
proto navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí odvolacího
soudu (viz vpředu) zrušil.

Krajský soud v Hradci Králové, proti jehož rozsudku ústavní
stížnost směřovala, se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4
zákona) vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož ústavní
stížností napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona), a to
tak, že v celém rozsahu odkázal na odůvodnění ústavní stížností
napadeného rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Okresní soud v Pardubicích, který rozhodoval o žalobním
návrhu stěžovatelů jako obecný soud prvého stupně, se k obdobné
výzvě vyjádřil podáním samosoudce, který ve věci rozhodl; také on
odkázal v celém rozsahu na odůvodnění svého rozsudku a navrhl, aby
ústavní stížnost byla zamítnuta.

Ústavní stížnost je důvodná.

Podle odůvodnění stěžovatelem napadeného rozhodnutí byl návrh
stěžovatelů (v řízení před obecnými soudy žalobců) zamítnut proto,
že nemovitosti, jejichž užívání bylo předmětem sporu, a též na
označených parcelách se nacházející rybník s hrází, přijetím
Ústavy ČSSR z roku 1960 (úst. zákon č. 100/1960 Sb.) přešly ze
zákona do vlastnictví státu jako vodní toky (§ 31 odst. 1 zák. č.
138/1973 Sb. - vodní zákon); v důsledku tohoto právního názoru pak
obecné soudy v obou stupních odmítly zamítnutím žaloby (potvrzením
zamítavého rozsudku) poskytnout stěžovatelům soudní ochranu jejich
právu jako právu ohroženému zásahem jiných osob.

Ústavní soud, necítě se vázán skutkovými zjištěními učiněnými
v předchozích řízeních (§ 81 zákona), sám provedl dokazování,
a takto zjistil:

Ze spisu Okresního soudu v Pardubicích (17 C 167/98), že
stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky k pozemkovým parcelám
č. 97/3 a č. 97/4, zapsaným na LV č. 70 v katastru nemovitostí
Katastrálního úřadu v P. jako "pozemky ve zjednodušené evidenci
- parcely původ pozemkový katastr (PK)", že na těchto pozemcích se
nachází zavodněná plocha (rybník), že stěžovatelé jsou také
podílovými spoluvlastníky pozemkových parcel č. 124 a č. 125,
vedených na témže LV jako pastvina, resp. orná půda, a že na
těchto pozemkových parcelách se nachází vodní plocha - potok.
Podle těchto listin stěžovatelé k těmto nemovitostem vlastnictví
nepozbyli, přesto je však od doby nabytí (kupní smlouvou ze dne
6. října 1970, případně rozhodnutím někdejšího Státního notářství
v Pardubicích ze dne 30. května 1990 - D 21 68/89) do doby podání
žaloby neužívali (stejně tak jejich právní předchůdci), neboť byly
užívány jinými organizacemi, původně zřejmě Jednotným zemědělským
družstvem M., a posléze až dosud vedlejším účastníkem.

Z téhož spisu (č. l. 34 až 38) vyplynulo, že někdejším
Odborem zemědělského a lesního hospodaření ONV v H. byl dne 30.
května 1959 schválen záměr bývalého JZD P. ve S. obnovit na
parcelách č. 97/3 a 97/4 obce a kat. úz. S. (tj. na parcelách
náležejících vlastnicky právním předchůdcům stěžovatelů) rybník,
že o podrobnostech realizace tohoto záměru bylo opakovaně jednáno
(č. l. 35 a 36), vždy však bez vědomí a bez přítomnosti vlastníků
záměrem dotčených pozemků (č. l. 37, 39), až posléze rozhodnutím
téhož správního orgánu ze dne 2. prosince 1959 bylo zavodnění
těchto parcel se stavbou vodní nádrže povoleno; ze spisu není
patrno, že by vlastníci zavodněných pozemků byli účastníky
vodosprávního či jiného správního řízení, případně že by pro účely
stavby vodní nádrže byly jejich pozemky vyvlastněny nebo jinak,
i ve smyslu tehdejšího právního režimu platně jako cizí
vlastnictví, zatíženy.

Stavba vodní nádrže byla ukončena a uživatelem (JZD ve S.)
převzata zřejmě dne 1. června 1962 (č. l. 39).

Vycházeje z těchto důkazů [listin, stran nichž, co do jejich
pravosti a správnosti, nebyly vzneseny účastníky řízení (vedlejším
účastníkem) námitky], lze dokazování co do skutkové stránky
uzavřít zjištěním, že vlastníci vodním dílem dotčených pozemků
nejen nebyli o zamýšlené stavbě uvědoměni, ale nebyli účastníky
(správního) řízení, v němž by mohli své zájmy, plynoucí z jejich
vlastnictví k dotčeným pozemkům, uplatnit, že jim vlastnictví
k zavodněným pozemkům nebylo (vyvlastněním) odňato a že tak vodní
dílo samo bylo na jejich pozemcích vystavěno bez jejich souhlasu
a tedy svémocně a protiprávně.

Jestliže za těchto okolností obecné soudy obou stupňů
zamítnutím žaloby (potvrzením zamítavého rozsudku I. stupně)
odepřely stěžovatelům ochranu jejich jinak zcela nesporného
vlastnického práva, rozhodly způsobem, který se až na další jeví
jako nesouladný především se zásadami plynoucími z občanského
soudního řádu (§ 1, § 2, §100, § 132, § 153 odst. 1, § 157 odst.
2) a v důsledku toho, ve smyslu ustálené rozhodovací praxe
Ústavního soudu, také ústavně nesouladný; obecným soudům obou
stupňů z naznačených hledisek nutno vytknout:

Obecnému soudu I. stupně nedostatečně zjištěný skutkový
základ posuzované věci, a to především pro důsledky plynoucí
z opomenutých (ač provedených) důkazů; podle protokolu o jednání
ze dne 7. října 1998 (č. l. 42) byl listinami již dříve zmíněnými
(č. l. 38 a 39) proveden důkaz, přesto však ten v odůvodnění
rozhodnutí jak obecného soudu I. stupně, tak také soudu odvolacího
byl ponechán bez povšimnutí.

Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již dříve
a opakovaně vyložil, jakou povahu takto opomenuté důkazy mají
a jaké z nich plynou procesní důsledky (k tomu srov. např. nález
ve věci III. ÚS 95/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka
nálezů a usnesení - svazek 8., č. 76, Praha 1998, a další),
a proto pro odůvodnění tohoto nálezu zcela postačí na tyto zásady
již dříve vyložené odkázat, aniž by se jevila potřeba k závěrům
v nich učiněným cokoli podstatného dodávat.

Krajský soud jako soud odvolací nejenže neodstranil procesní
vady ovlivnivší rozhodnutí obecného soudu I. stupně, ale nadto sám
ponechal zcela bez povšimnutí podstatné námitky stěžovatelů pojaté
do jejich odvolání (č. l. 51, 52), a tak dospěl k rozsudku, který
není přezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť zejména vývody
stěžovatelů sub. II jejich odvolání (č. l. 51v) jsou z hlediska
následného právního posouzení věci natolik podstatné, že je
opomenout nelze, nehledě již ani k tomu, že konstatování
odvolacího soudu, dle něhož "obecný soud dostatečně zjistil
skutkový stav věci", je ve zřetelném rozporu s obsahem spisu
(č. l. 34 až 38).

Odhlédnuto od těchto procesních vad, které jako porušení
ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (porušením stanoveného
postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod)
by již samy o sobě byly dostatečným důvodem ke zrušení ústavní
stížností napadeného rozhodnutí, základní aspekt právního
posouzení věci stěžovatelů, dle něhož ústavní předpis sám o sobě
(čl. 8 odst. 2 úst. zák. č. 100/1960 Sb.) vede k zániku
(potlačení) vlastnického práva stěžovatelů k uvažovaným
nemovitostem, je podle přesvědčení Ústavního soudu neudržitelný,
a to dokonce i ve světle právního režimu totalitního státu z doby
před rokem 1989.

Jakkoli vlastnictví vůbec a soukromé vlastnictví zvláště bylo
v minulém režimu institutem ne právě žádoucím a jeho ochrana pro
svou formálnost byla méně či více problematická, postup správních
orgánů zjištěný v této věci pro naprosté opomíjení právních
předchůdců stěžovatelů jako vlastníků socialistickými právními
subjekty užitých nemovitostí (pozemků) a pro opomenutí jejich práv
z tohoto vlastnictví plynoucích je výrazem zlovolného zásahu
tehdejších mocenských orgánů při výkonu veřejné moci, ostatně
zcela odpovídajícího doktríně o třídním boji, která, jak známo, na
(socialistickou) zákonnost příliš velký ohled nebrala (k tomu
srov. zák. č. 480/1991 Sb., o době nesvobody); důvodně proto
stěžovatelé tvrdí, že i případné vyvlastnění pozemků v intencích
zákona (zprvu č. 206/1948 Sb., o zalesňování, zřizování ochranných
lesních pásů a zakládání (obnově) rybníků, později č. 11/1955 Sb.,
o vodním hospodářství) bylo vázáno zákonem stanovenými podmínkami,
stejně jako bylo zákonem upraveno řízení, které expropriačnímu
rozhodnutí muselo předcházet (zák. č. 42/1947 Sb., o některých
opatřeních ve stavebnictví souvisících s dvouletým hospodářským
plánem); ať již jakékoli důvody vedly k tomu, že ve věci
stěžovatelů k vyvlastnění pozemků nedošlo, za dosud zjištěného
stavu jejich vlastnictví k nim právně existuje a pokud
v následném řízení nebude zjištěn opak, jako takové také spadá pod
ochranu zákona (§ 126 odst. 1 o. z.) a důsledně také pod ochranu
ústavní (čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).

I když odkaz obecných soudů na již zmíněný ústavní předpis je
správný, nelze přehlédnout, že tento, byť ústavní předpis sám
o sobě není s to zasáhnout do konkrétních individuelních
vlastnických vztahů, ale jako takový představuje toliko (ústavní)
podklad pro následné (správní) rozhodnutí, jímž by v intencích
prováděcího zákona vlastnické vztahy k následně zavodněným
pozemkům jako individuálním správním aktem mohly být změněny.

V tomto smyslu právním předchůdcům stěžovatelů příslušela
ochrana i v době před započetím výstavby vodního díla, ať by již
šlo o dílo nové nebo jen o rekonstrukci díla starého.

Jestliže v posuzované věci k vydání individuálního rozhodnutí
nedošlo, a jestliže stěžovatelé svého vlastnictví k posuzovaným
pozemkům nepozbyli jinak, a jestliže vlastnické právo nepodléhá
režimu promlčení (§ 100 odst. 2 al. 1 o. z.), je zřejmé, že jsou
stěžovatelé stále jejich vlastníky a že jejich vlastnictví
přísluší také přiměřená ochrana, kterou jim za daného skutkového
i právního stavu nelze odepřít.

Obecné soudy obou stupňů v důsledku ústavně nesouladného
právního názoru zatížily svá řízení ve stanoveném postupu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod) procesními vadami, které
posléze spolupřivodily ústavně nesouladné rozhodnutí i v meritu
věci; protože takovými vadami jsou zatížena rozhodnutí obecných
soudů obou stupňů, stejně jako řízení, které jejich vydání
předcházelo, Ústavní soud přihlédnuv současně k hlediskům procesní
ekonomie - nad rámec stížnostního žádání, zrušil jak rozsudek
soudu I. stupně, tak i rozsudek obecného soudu II. stupně, jak ze
znělky tohoto nálezu je patrno[§ 82 odst. 3 písm. a) zákona].



Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat
(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 18. května 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 307/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies