IV. ÚS 188/99

23. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV.ÚS 188/99













Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Stavebního podniku K., a.s., zastoupeného Mgr. Ing. L. J., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 2. 1999, sp. zn. 37 Ca 15/98, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, a Okresního úřadu v Klatovech, okresního pozemkového úřadu, jako vedlejšího účastníka řízení,

t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:


Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 2. 1999, sp. zn. 37 Ca 15/98, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v K., okresního pozemkového úřadu, ze dne 3. 10. 1997, čj. PÚ 341/92 D, a to ve výroku č. 1, jímž bylo určeno, že se do vlastnictví oprávněných osob J. W. a T. W. vydávají pozemkové parcely 970/3 díl "a" a 968/4 díl "b", vše v k.ú. S. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že podle jeho názoru Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") při rozhodování o opravném prostředku, směřujícím proti shora uvedenému rozhodnutí Okresního úřadu v K., okresního pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad"), porušil jeho ústavní právo na spravedlivý proces, protože ze strany krajského soudu došlo k mylnému hodnocení provedených důkazů a k vadnému posouzení věci, jmenovitě ve vztahu k posouzení neexistence překážky vydání pozemků podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a navrhuje proto, aby se hodnocením důkazů zabýval Ústavní soud. Dále uvádí, že k pochybení ze strany orgánů veřejné moci ve věci dosud rozhodujících došlo tím, že jim při řešení předmětné restituční věci nebylo respektováno ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, v němž je uvedeno, že zákon o půdě se vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném zákonem o půdě i na půdu, která tvoří lesní půdní fond. Konečně stěžovatel poukazuje na to, že předmětné nemovitosti ke dni účinnosti zákona o půdě nedržel, neboť je získal v souladu s příslušnými ustanovení zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na základě privatizačního projektu č. 42, který byl schválen dne 16. 4. 1992, čj. SŘK 97-92. Proto je třeba vycházet z toho, že ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu došlo k porušení jeho práva na ochranu vlastnického práva zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen"Listiny"). Výše uvedeným postupem tedy podle tvrzení stěžovatele došlo i k zásahu do stěžovatelova ústavně garantovaného práva, které spočívá v tom, že soud je ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy při svém rozhodování vázán zákonem.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě, vyjádření vedlejších účastníků a připojil spisy Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 37 Ca 15/98, a Okresního pozemkového úřadu v Klatovech , čj. PÚ 341/92 D.

Krajský soud ve svém vyjádření se vyjadřuje ke všem námitkám stěžovatele se závěrem, že soud v dané věci postupoval ve smyslu čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny, a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Pozemkový úřad jako vedlejší účastník ve svém vyjádření rekapituluje skutečnosti, z nichž při rozhodování o restituci oprávněných osob vycházel, se závěrem, aby byla ústavní stížnost stěžovatelů zamítnuta.

J. W., T. W., Pozemkový fond ČR a Stavební podnik K., s.p. v likvidaci, se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdaly.

K výhradám stěžovatele, které se týkají právních závěrů orgánů veřejné moci ohledně věcné působnosti zákona o půdě podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě a ohledně závěrů o nenaplnění zákonných podmínek § 11 odst. 1 písm.c) zákona o půdě o překážce vydání ve vztahu k předmětným nemovitostem, považuje Ústavní soud za nezbytné uvést, že po seznámení s obsahem spisového materiálu dospěl k závěru, že orgány veřejné moci věnovaly posouzení těchto otázek dostatečnou pozornost, a právní závěry jimi učiněné, viděno z pozic ústavněprávních, nevykazují znaky, které by opodstatňovaly závěr o tom, že v důsledku nich došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Naopak, zcela akceptovatelný je právní závěr orgánů veřejné moci, dovozený ze vztahu § 1 odst. 1 písm. a) a § 30 zákona o půdě, podle něhož je zjevné, že předmětné nemovitosti spadají do věcné působnosti zákona o půdě. Rovněž tak způsob, jakým orgány veřejné moci dospěly ke zjištění, že předmětné pozemky nejsou tzv. pozemky překážkovými podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neshledal Ústavní soud za vybočující z ústavně právních mezí.

Samostatnou pozornost pak věnoval Ústavní soud tvrzení stěžovatele, že tento ke dni účinnosti zákona o půdě nemovitosti, o které se jedná, nedržel a získal je do svého vlastnictví až privatizací podle zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud z obsahu připojených spisů zjistil, že ve vztahu k označení tzv. povinných osob podle § 5 zákona půdě trpí rozhodnutí ve věci dosud rozhodujících orgánů veřejné moci určitými nepřesnostmi. Jmenovitě je třeba poukázat na obsah odůvodnění rozsudku krajského soudu, totiž že s ohledem na výpis z katastru nemovitostí, list vlastnictví č. 4243 pro k.ú. S. nad Otavou ze dne 9. 2. 1998 a doklad o schválení privatizačního projektu Stavebního podniku K., státního podniku, se sídlem v K., má postavení povinné osoby k pozemkové parcele č. 968/4 díl "b" Stavební podnik K., a.s., se sídlem v K., a k pozemkové parcele 970/3 díl "a" přísluší stejné postavení Stavebnímu podniku K., s.p. v likvidaci, se sídlem v K. Současně je ve vztahu k této otázce třeba přihlédnout i k závěru krajského soudu v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, podle něhož se stěžovatel na základě privatizačního projektu nestal vlastníkem předmětných pozemků, protože tomu bránilo blokační ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, s přihlédnutím k § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že podle § 9 odst. 8 zákona o půdě jsou účastníky řízení podle § 9 oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, povinná osoba a pozemkový fond. Z připojeného spisu pozemkového úřadu Ústavní soud zjistil, že v řízení bylo jako s účastníky řízení jednáno jak se Stavebním podnikem K., a.s., tak se Stavebním podnikem K., s.p. v likvidaci, byť tomuto bylo předmětné rozhodnutí doručeno pozemkovým úřadem až dodatečně (viz č.l. 70 připojeného spisu pozemkového úřadu), a ostatním účastníkům řízení bylo sděleno, že předmětné rozhodnutí bylo Stavebnímu podniku, s.p., v likvidaci, jako povinné osobě doručeno až dodatečně. Rovněž tak krajský soud v řízení o opravném prostředku jednal s oběma těmito subjekty jako s účastníky řízení (byť z připojeného soudního spisu plyne, že Stavebnímu podniku v K., s.p. v likvidaci, nebyl doručován přípis se žádostí o stanovisko k neveřejnému projednání o opravném prostředku. Ve vztahu k těmto nesrovnalostem je však třeba uvést, že předmětem řízení o ústavní stížnosti není posouzení eventuálních právních důsledků tohoto postupu pro Stavební podnik K., s.p. v likvidaci, který k výzvě Ústavního soudu ve svém vyjádření k ústavní stížnosti sdělil, že nepovažuje za nutné se k ústavní stížnosti Stavebního podniku K., a.s., vyjadřovat, a že se vzdává možnosti využít svého postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení. Za významné ve vztahu ke stěžovateli - Stavebnímu podniku v K., a.s., pak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že podle jeho ustálené judikatury lze přisvědčit tomu názoru vyslovenému ve věci dosud rozhodujícími orgány veřejné moci, podle něhož jsou restituční nároky s ohledem na § 5 odst. 3 zákona o půdě ve vztahu k jiným majetkoprávním procesům, a tedy i privatizačním (ve vztahu k velké privatizaci navíc s ohledem na ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.), nároky primárními (srov. např. nález, sp. zn. IV.ÚS 195/1997, svazek 9, č. 161 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž vyslovil Ústavní soud právní názor, podle něhož je třeba restituční nároky považovat za primární nároky, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů). Z hlediska ústavně právního pak neobstojí tvrzení stěžovatele, že orgány veřejné moci nebyla poskytnuta dostatečná ochrana vlastnickému právu, založenému v návaznosti na privatizační proces podle zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když - jak bylo uvedeno již výše - restituční zákonné nároky oprávněných osob, o nichž bylo rozhodnuto v řízení podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, jsou ve vztahu k nárokům privatizačním nároky prioritními, ledaže by se jednalo o případ spadající pod § 14a zákona o půdě, který však na danou věc nedopadá. Ve vztahu k naplnění znaků povinné osoby na straně stěžovatele Ústavní soud ve shodě se stěžovatelem konstatuje, že tento nesplňuje znaky povinné osoby podle § 5 odst. 1 zákona o půdě, neboť ke dni účinnosti zákona o půdě předmětné nemovitosti nedržel. Z hlediska výhrad stěžovatele k porušení práva na spravedlivý proces je však třeba zdůraznit, že přes tuto skutečnost s ním bylo v řízení o restituci podle § 9 zákona o půdě jednáno jako s účastníkem řízení, a nelze proto přisvědčit tvrzení stěžovatele, že ve vztahu k němu došlo k porušení práva na spravedlivý proces, když orgány veřejné moci v jeho konkrétním případě interpretovaly obsah § 9 odst. 8 zákona o půdě o účastnících řízení v jeho prospěch, a to způsobem extenzivním ve srovnání s ustálenou aplikační praxí.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle § 43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.







Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2000




JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 188/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies