II. ÚS 30/2000 - K interpretaci pojmu tíseň

24. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Ústavní soud k interpretací pojmu "tíseň", znovu zaujal
toto stanovisko. Nemůže se jednat o interpretaci běžně užívanou
v občanskoprávním nebo ve správním řízení. Restituční zákony,
hodnotící dobu totality, vyžadují interpretaci odpovídající této
době. Vyslovil právní názor, že pojem tísně je třeba interpretovat
v širších souvislostech a tedy i v souvislosti s politickým
nátlakem let 1948 - 1989. Tento politický nátlak nebyl zde chápán
jako jednorázový akt, ale jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem
bylo to, že fyzická osoba, jako vlastník věci, učinila ve vztahu
k ní právní úkon, který by v právním státě neučinila.

Takto objektivně nazíranou "tíseň" nutno doplnit
o determinované postavení prodávající osoby, t. j. o její vřazení
do totalitní třídní struktury, které již samo o sobě může
představovat naprostou nerovnost účastníků kupního aktu.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 24.05.2000 sp. zn. II. ÚS 30/2000)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti O.
M., za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Brně a vedl.
účastníka Okresního úřadu v Rychnově n. Kněžnou, okresního
pozemkového úřadu, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
19. 10. 1999, č. j. 29 Ca 187/97-42, a rozhodnutí Okresního úřadu
v Rychnově n. Kněžnou, okresního pozemkového úřadu ze dne 19. 12.
1996, č. j. PÚ 5226/96-3541 RU (2412/00/2), takto :

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 1999, č. j.
29 Ca 187/97-42, a rozhodnutí Okresního úřadu v Rychnově n.
Kněžnou, pozemkového úřadu ze dne 19. 12. 1996, č. j. PÚ
5226/96-3541 RU (2412/00/2), se zrušují.


Odůvodnění
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne
17. 1. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení v enunciátu
uvedených rozhodnutí. Oběma rozhodnutím vytýká, že zcela
manifestačně přehlížejí interpretační pravidlo pojmu "tíseň",
které podle jejího názoru s odvoláním na nález Ústavního soudu
nutno interpretovat v širších souvislostech a tedy
i v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím r.
1948-1989, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba učinila ve
vztahu k věci právní úkon, který by v právním státě jinak
neučinila.

Dále uvádí, že její právní předchůdce jako soudce jednal
z obavy před krácením jeho penze dle § 4 vl. nař. 22/1953 Sb.
a § 2 odst. 4 vyhlášky č. 119/1953 Ú.l., když prodal zemědělskou
usedlost č. p. 56 v kat. území R.Jednotnému zemědělskému družstvu
R., a to ještě po předcházejících intervencích ze strany družstva.
Tuto skutečnost uváděla stěžovatelka v obou předchozích řízeních.
Rozsudek přezkumného soudu se s touto okolností nijak nevypořádal
a podle názoru stěžovatelky se pouze omezil na zavádějící
zjištění, že podnět k prodeji vyšel od prodávajícího.

Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka spatřuje porušení
svých základních práv v tom, že jestliže v rozhodnutí zakládajícím
překážku věci rozsouzené zůstaly některé okolnosti, významné pro
rozhodnutí, zcela nepovšimnuty, došlo k porušení postupu soudu dle
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod.

Protože ústavní stížnost byla podána řádně a včas a Ústavní
soud neshledal žádné překážky, které by bránily jejímu projednání,
vyžádal si spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 187/97 a spis
Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v R., týkající se
řízení o restitučních nárocích stěžovatelky, uplatněných dle
zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Současně
požádal Krajský soud v Brně předsedu senátu 29 Ca o vyjádření
k podané ústavní stížnosti.

Ve svém vyjádření ze dne 4. 4. 2000 konstatoval předseda
senátu, že stěžovatelka ryze právní posouzení věci podle § 6 odst.
1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
přesouvá do oblasti porušení práva na přístup k soudu dle čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva
na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod. Uvedené porušení práva je tvrzeno v obecné rovině
a neodůvodněno. Soud zdůrazňuje, že v řízení podle § 250l a násl.
o. s. ř. projednal opravný prostředek v mezích vytyčených
stěžovatelkou a poté rozhodl v mezích zákonem stanovených. Jinak
zcela odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Navrhl podanou ústavní stížnost zcela zamítnout.



Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí
přezkumného soudu vyplývá, že pojem "tíseň" kvalifikuje soud
s odvoláním na ustálenou soudní praxi tak, že se tísní rozumí
objektivní hospodářský nebo sociální, případně i psychický stav,
který takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu
uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování tak, že
učiní úkon, který by jinak neučinila. Tíseň musí spočívat
v objektivně existujícím a působícím stavu, musí být pro ni
objektivní důvod, přičemž se současně musí stát pohnutkou pro
projev vůle jednající osoby tak, že tato jedná ke svému
neprospěchu. Tíseň se posuzuje v příčinné souvislosti s daným
jednáním a musí být zohledněna i míra bezprostřednosti, která se
k předmětnému jednání váže. Nápadně nevýhodné podmínky se pak
posuzují vždy konkrétně podle okolností daného případu. Musí se
jednat o takové podmínky, které by se zřetelně odlišovaly od
podmínek, za nichž by uzavírala podobnou smlouvu kterákoli jiná
osoba a které by tak byly specifické jen ve vztahu
k prodávajícímu, a to k jeho neprospěchu. O obou shora uvedených
podmínek citovaného zákonného ustanovení platí, že důkazní břemeno
spočívá na osobě uplatňující restituční nárok.

Vzhledem k tomu, že správní orgán nepochybil, jestliže
z provedených důkazů nedovodil existenční tíseň při uplatnění
restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo již podle přezkumného
soudu nadbytečné zjišťovat, zda kupní smlouva byla uzavřena za
podmínek nápadně nevýhodných a zda sjednaná kupní cena, na které
se prodávající s kupujícím dohodl, byla cenou odpovídající tehdy
platným cenovým předpisům.

Ze spisu Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v R
Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila řádně a včas nárok
na vydání zemědělské nemovitosti v kat. území R, blíže
specifikované v rozhodnutí ze dne 19. 12. 1996, č. j. PÚ
5226/96-3541 RU (2412/00/2).

Vlastníkem těchto nemovitostí byl JUDr. L. B., a to na
základě rozhodnutí státního notářství v R., č. j. D 607/67 ze dne
30. 11. 1967. Tyto nemovitosti JUDr. B. převedl kupní smlouvou ze
dne 2.9. 1968, č. j. N 625/68, NZ 683/68 na kupující JZD R. za
kupní cenu ve výši 10.000,- Kčs. JUDr. L. B. sám přistoupil
k této kupní smlouvě až podle notářského zápisu ze dne 25. 2.
1969, č.j. 3 N 26/69, 3 NZ 31/69. Jelikož zemřel dne 3. 2. 1975,
uplatnila po něm restituční nárok stěžovatelka jako jeho dcera.
Druhá dcera zesnulého M. Š. se uplatnění restitučního nároku
zřekla.

O budovy statku projevilo zájem JZD R., jak o tom svědčí
dopis ze dne 1. března 1967, č. j. P/133/17, které je potřebovalo
pro rozšíření svých dílen. JUDr. B., jako důchodce, neměl žádné
finanční možnosti budovy udržovat. Požadoval po JZD částku
20.000,- Kčs. S touto nabídkou kupující nesouhlasil a nabídl
10.000,- Kčs. Pro případ nesouhlasu byl JUDr. B. Jednotným
zemědělským družstvem upozorněn, že může prodat celý objekt jinému
zájemci, ovšem jako zemědělskou usedlost, včetně celé výměry
zemědělské půdy, kterou družstvo obhospodařovalo. Současně byl
v tomto dopise JZD ze dne 17. ledna 1968 JUDr. B. upozorněn, že
v případě, pokud nedojde k dohodě o koupi, bude JZD nuceno požádat
MNV o přikázání celé usedlosti do jeho užívání podle vládního
nařízení č. 50/1955 Sb.

Předmětné nemovitosti byly ve vlastnictví rodiny B., t. j.
jeho právních předchůdců od r. 1854, JUDr. B. se zde narodil
a celá rodina se do R. pravidelně sjížděla. Již bezprostřední
právní předchůdkyně JUDr. B., jak vyplývá z přiložených dopisů,
byla označována za "kulačku"a byla vybízena k prodeji nemovitostí.
Kupce vzhledem k výlučně zemědělskému charakteru nemovitostí
nemohla žádného sehnat, zvláště když jejich pojistná cena dle
pojistky č. 88-537/434023, uzavřená dne 5. ledna 1956 činila
95.100,-Kčs, jak vyplývá ze sdělení Státní pojišťovny
- inspektorátu v R. ze dne 12. 8. 1967 zn. OPMO-Hu.

Restituční nárok byl uplatněn stěžovatelkou podle ustanovení
§ 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, neboť podle jejího názoru došlo k přechodu nemovitostí
na jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy, uzavřené
v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Pro úspěšné uplatnění
nároku je nutno splnit zde oba obsažené požadavky.

Ústavní soud nemůže souhlasit s interpretací pojmu "tíseň",
jak to učinil přezkumný soud i rozhodující správní orgán. Jedná se
o interpretaci v občanskoprávním nebo ve správním řízení.
Restituční zákony, hodnotící dobu totality, vyžadují interpretaci
odpovídající této době, jak to již opakovaně učinil ve svých
rozhodnutích Ústavní soud. Vyslovil právní názor, že pojem tísně
je třeba interpretovat v širších souvislostech a tedy
i v souvislosti s politickým nátlakem let 1948 - 1989. Tento
politický nátlak nebyl zde chápán jako jednorázový akt, ale jako
dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako
vlastník věci, učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by
v právním státě neučinila.

Takto objektivně nazíranou "tíseň" nutno doplnit
o determinované postavení prodávající osoby, t. j. o její vřazení
do totalitní třídní struktury, které již samo o sobě může
představovat naprostou nerovnost účastníků kupního aktu.

V případě JUDr. B. se jedná o bývalého příslušníka čs. legií,
bojujícího i proti bolševikům. V době prvorepublikové i v letech
1945 - 1948 zastával nejvyšší soudcovské funkce. Ve spojení
s třídním původem byl tedy jako příslušník třídy osobou, proti
které byl zaměřen třídní boj. Nelze pochybovat o tom, že by nikdy
neprodal rodový majetek, kdyby jej mohl udržovat. Byl však zbaven
jak finančních prostředků, tak i prakticky možnosti disponovat
s atributy vlastnického práva, když pozemky obhospodařovalo bývalé
JZD. Prodej nemovitosti neuskutečnil tedy svobodně, ale v tísni.

Je zvlášť zarážející, že po odmítnutí splnění požadavku
"tísně" se již přezkumný soud vůbec nezabýval požadavkem "nápadně
nevýhodných podmínek". K prodeji předmětných nemovitostí došlo
proti návrhu prodávajícího za částku 10.000,- Kčs. Znaleckým
posudkem soudního znalce M. H., vyžádaným správním orgánem v této
restituční věci, byla cena těchto nemovitostí stanovena částkou
16.227,- Kčs. Zde je nápadná nevýhodnost kupních podmínek zcela
jistě dána.

Nelze souhlasit ani s tvrzením krajského soudu, že
stěžovatelka posouvá ryze právní posouzení věci podle § 6 odst.
1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb. do oblasti práva na přístup
k soudu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces neznamená
pouhý přístup k soudu, nýbrž právo na celkové jednání u tohoto
soudu, kdy je třeba řádně zvážit a projednat veškeré návrhy
a tvrzení účastníků. Pro tento rozsah přezkumu byl soudu dán
dostatečný prostor. Již sama skutečnost, že přezkumný soud
ignoroval ustálený a opakovaně judikovaný právní názor Ústavního
soudu na výklad pojmu "tíseň" a nevzal vůbec v úvahu pro účel
tohoto řízení provedený znalecký posudek, došlo v řízení soudu
i správního orgánu k porušování ústavnosti, a to porušením
základního práva účastníka stanoveného v citovaných ústavních
právních předpisech.

Proto byl nucen Ústavní soud zrušit podle ustanovení § 82
odst. 1, odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, v enunciátu uvedená rozhodnutí.


Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. května 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 30/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies