II. ÚS 571/99 - K privatizaci majetku, na nějž byl před schválením privatizačního projektu uplatněn restituční nárok

24. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta


Novelizace zákona č. 229/1991 Sb. neupřednostnily privatizace
před restitucemi při zachování nároku na finanční náhradu obecně,
tedy v celém rozsahu, ale pouze ve vztahu k novém okruhu
oprávněných osob, konstituovanému novelizacemi (zákon č. 116/1994
Sb., a zákon č. 30/1996 Sb.).

Není možné tedy obecně upřednostňovat privatizace před
restitucemi se zachováním nároku oprávněné osoby na finanční
náhradu s odkazem na to, že účelem zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, je nikoli odstranění, nýbrž zmírnění
některých majetkových křivd, ke kterým došlo vůči vlastníkům
zemědělského a lesního majetku.

Nemovitosti, na něž byl uplatněn restituční nárok a o jehož
oprávněnosti nebylo do doby schváleného privatizačního projektu
rozhodnuto, nesmí být převedeny do vlastnictví jiných subjektů.
V případě, že se tak stane, jsou všechny takovéto úkony právně
neplatné.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 24.05.2000 sp. zn. II. ÚS 571/99)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti J.
R-ové, za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Ostravě
a vedl. účastníků 1) Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu
Vsetín, 2) Lesů ČR, st. p. Hradec Králové, proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 1999, č. j. 22 Ca
521/98-25, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 1999, č. j.
22 Ca 521/98-25, se zrušuje.


Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu
dne 17. 12. 1999, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 1999, č. j. 22 Ca
521/98-25, a to pro porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst.
2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").



Rozhodnutím Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu ve
Vsetíně ze dne 30. 10. 1998, č. j. PÚ 328-1/92-201, bylo určeno,
že stěžovatelka není vlastníkem pozemků p. č. 535 a 553 o výměře
15 212 m2 v k. ú. D. B. s odůvodněním, že k přechodu vlastnictví
na stát došlo ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. k) zák. č.
229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a pokud jde o posouzení
případné existence překážky bránící jejich vydání, odkázal
pozemkový úřad na vázanost názorem Krajského soudu v Ostravě,
který shledal překážku pro jejich vydání ve smyslu ust. § 11 odst.
1 písm. c) a § 14a cit. zákona.

Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 16. 9. 1999,
č. j. 22 Ca 521/98-25, tak, že rozhodnutí Okresního úřadu,
okresního pozemkového úřadu ve Vsetíně ze dne 30. 10. 1998, č. j.
PÚ 328-1/92-201, kterým bylo určeno, že stěžovatelka není
vlastníkem pozemků p. č. 535 a 553 o výměře 15 212 m2 v k. ú. D.
B., se potvrzuje.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že orgány
veřejné moci upřely její právo na ochranu, neboť její věc
neprojednávaly bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě. Obecný
soud neakceptoval stěžovatelčin názor, že pokud šlo o privatizaci,
jednalo se o rozpor s ust. § 5 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka dále odkazuje na rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 1997, č. j. 15 Ca
427/97, a na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.
4. 1999, č. j. 30 Ca 220, 221, 222/98. Stěžovatelka dále uvádí, že
zásahem veřejné moci došlo k porušení jejího práva domáhat se
navrácení majetku, který jí podle restitučních předpisů náleží.
Uvádí dále, že její požadavek je v souladu s dobrými mravy, když
teprve po té, co svůj restituční nárok řádně uplatnila u správního
orgánu a povinnou osobu vyzvala k vydání věcí, dochází
k privatizaci a k enormnímu zastavování pozemků. Dále stěžovatelka
vyvrací ve své stížnosti argumentaci Krajského soudu v Ostravě, ve
které soud poukazuje na nález Ústavního soudu uveřejněný pod. č.
281/98 Sb.

Stěžovatelka dále ve své stížnosti uvádí, že v současné době
je postaveno v okolí hlavní budovy 45 ks chatek, zjištění
pozemkového úřadu, že se jedná o 42 ks chatek je nepřesné. Navíc
stavba sociálního zařízení umístěná na konci areálu je postavena
bez příslušného stavebního povolení a ze 2/3 se nachází na jejím
pozemku, který stěžovatelce již byl vrácen. Protože chatky jsou
podle stěžovatelky stavby jednoduché a montované, je možné je
odstranit a příslušnou část pozemku vrátit. Stěžovatelka má
v okolí své pozemky, které lesnicky využívá a v případě, že bude
její ústavní stížnosti vyhověno a další pozemky jí budou vráceny,
bude je rovněž lesnicky využívat.



Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě JUDr. E. C-ová ve
svém vyjádření uvádí, že tvrzení stěžovatelky, podle kterého
zásahem veřejné moci došlo k porušení jejího práva domáhat se
vrácení majetku s odkazem na čl. 11 Listiny a podle kterého její
požadavek na vydání pozemků je v souladu s dobrými mravy,
nepovažuje za důvodné.
Ústavní soud si vyžádal od Okresního úřadu, okresního
pozemkového úřadu ve Vsetíně spis č. j. PÚ 328-1/92-201, jakož
i vyjádření tohoto úřadu k projednávané věci. Ve svém vyjádření
pozemkový úřad, vázán právním názorem Krajského soudu v Ostravě,
uvedl, že paní Jitka Rambousková není vlastníkem pozemků zapsaných
u Katastrálního úřadu Vsetín, pracoviště Valašské Meziříčí, na
listu vlastnictví č. 849 pro obec a katastrální území D. B.
Předmětné nemovitosti nelze oprávněné osobě vydat z důvodů
uvedených v ust. § 11 odst. 1 písm. c) a ust. § 14a zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Oprávněná osoba má
nárok na náhradu ve smyslu ust. § 11 odst. 2 a ust. §§ 14 a 16
cit. zákona.

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud
k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.



Ve smyslu nálezu pléna Ústavní soudu ze dne 24. 5. 1994, sp.
zn. Pl. ÚS 16/93 je restituce odstraněním protiprávnosti při
převodu vlastnického práva, a to obnovením původních právních
vztahů.
Překážkou bránící vydání předmětných nemovitostí shledaly
pozemkový úřad jakož i Krajský soud v Ostravě v ustanovení § 11
odst. 1 písm. c) a § 14a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů.

Ústavní soud po přezkoumání celé věci dospěl k závěru, že
Krajský soud v Ostravě se dostatečně nezabýval otázkou charakteru
předmětných nemovitostí - přesněji p. č. 535 v k. ú. D. B., resp.
otázkou charakteru celého areálu. Nezkoumal ani otázku, co brání
vydání nemovitosti v nezbytném rozsahu, zda lze stávající chaty
demontovat, nebo zda stavby brání zemědělskému využití pozemku.

Bylo podle Ústavního soudu povinností krajského soudu
zhodnotit, zda předmětný pozemek je skutečně takového charakteru,
že ho nelze vydat. Z provedených důkazů vyplývá, že soud se
spokojil se znaleckým posudkem Ing. B. T. ze dne 28. 5. 1996, sp.
zn. 12 C 257/94. Tento znalecký posudek však shledává Ústavní soud
nedostatečným.

Krajský soud byl povinen zkoumat, zda alespoň v některých
případech nejde o pozemky, které bezprostředně souvisejí se
stavbami, bylo povinností soudu v tomto směru provést dokazování,
jak mu to umožňuje ustanovení § 250q odst. 1 o. s. ř. Právě
s ohledem na tuto skutečnost bylo povinností soudu, aby se
s ohledem na ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny
zabýval skutkovými okolnostmi daleko podrobněji.

V odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 68/94
vyslovil Ústavní soud právní názor, že pokud zásadní spornou
otázkou v soudním řízení bylo to, zda existuje či neexistuje
překážka bránící ve vydání pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c)
zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemůže se
soud spokojit s tvrzením povinné strany o nemožnosti vydání
pozemků, aniž by toto tvrzení podrobil ověření. Takový postup je
v rozporu se zásadami spravedlivého procesu podle Listiny (zejména
čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2), jakož i v rozporu s čl. 6
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedený právní
názor Ústavního soudu lze analogicky vztáhnout i na projednávanou
věc.

Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého rozsudku ze dne
16. 9. 1999, č. j. 22 Ca 521/98-25, odkazuje na nález Ústavního
soudu publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 281/1998 Sb. Právní
názor v odůvodnění tohoto nálezu byl však Krajským soudem
v Ostravě nesprávně vyložen. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění
výše uvedeného rozsudku uvedl: "V souvislosti s posouzením vztahu
mezi restitucemi a privatizací je nutno poukázat na nález
Ústavního soudu ze dne 22. 9. 1998 publikovaný pod č. 281/1998 Sb.

K tomu je třeba uvést, že výše uvedeným nálezem zamítl
Ústavní soud návrh stěžovatelů na zrušení části ustanovení čl. II
bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších
předpisů, a to slov "nebo byl-li schválen ohledně takové věci
privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci".
Zákon č. 116/1994 Sb. rozšířil okruh osob oprávněných ze zákona
o mimosoudních rehabilitacích. Tímto zákonem došlo k rozšíření
nároků v době, kdy se s majetkem, který byl dodatečně zahrnut do
restitucí, mohlo již dříve nakládat . Protože došlo k nové změně
vlastnických poměrů, musel zákon č. 116/1994 Sb. tuto situaci
řešit tak, aby nezaložil ve svých důsledcích nové majetkové křivdy
v nově konstituovaných vlastnických vztazích.

Analogicky byl novelizován i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů.

Tyto novelizace tedy neupřednostnily privatizace před
restitucemi při zachování nároku na finanční náhradu obecně, tedy
v celém rozsahu, ale pouze ve vztahu k novém okruhu oprávněných
osob, konstituovanému novelizacemi (zákon č. 116/1994 Sb., a zákon
č. 30/1996 Sb.).

Není možné tedy obecně upřednostňovat privatizace před
restitucemi se zachováním nároku oprávněné osoby na finanční
náhradu s odkazem na to, že účelem zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, je nikoli odstranění, nýbrž zmírnění
některých majetkových křivd, ke kterým došlo vůči vlastníkům
zemědělského a lesního majetku.

Ze spisu Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu ve
Vsetíně a Krajského soudu v Ostravě. sp. zn. 22 Ca 521/98, Ústavní
soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila včas, tedy ve lhůtě
stanovené zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
nárok na vydání předmětných nemovitostí u Okresního pozemkového
úřadu ve Vsetíně, a to po marné výzvě k vydání ze dne 18. 2.
1992, jimž se domáhala svého nároku u povinné osoby
- Jihomoravských státních lesů, Brno, závodu Bystřice p. Hostýnem.

Krátce poté schválila vláda ČR usnesením č. 380 ze dne 20.
května 1992 privatizační projekt ve smyslu zák. č. 92/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, na jehož základě rozhodl ministr
zemědělství ČR o převedení části majetku dosavadního státního
podniku Jihomoravské státní lesy na Fond národního majetku.
K tomuto právnímu úkonu došlo přesto, že § 5 odst. 3 zák. č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přikazuje povinné
osobě nakládat s nemovitostmi, na něž byl uplatněn restituční
nárok, až do jejich vydání s péčí řádného hospodáře. Současně však
zakazuje ode dne účinnosti zákona o půdě převést takovéto věci,
jejich součásti a příslušenství, do vlastnictví jiného pod sankcí
neplatnosti těchto právních úkonů. Z citovaného ustanovení zákona
je tedy zřejmé, že nemovitosti na něž byl uplatněn restituční
nárok a o jehož oprávněnosti nebylo do doby schváleného
privatizačního projektu rozhodnuto, neměl být převeden do
vlastnictví jiných subjektů. V případě, že se tak stalo, byly
všechny takovéto úkony právně neplatné. Neobstojí tedy tvrzení
Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu ve Vsetíně, jakož
i Krajského soudu v Ostravě, že předmětné nemovitosti nelze vydat,
neboť na ně byl schválen privatizační projekt či bylo rozhodnuto
o jejich privatizaci.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy
a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných
soudů. Rovněž Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší "přehodnocovat"
hodnocení obecných soudů a nahrazovat je vlastním hodnocením.
Ústavnímu soudu však nepochybně přísluší posoudit, zda řízení před
obecným soudem bylo spravedlivé a zda jeho rozhodnutím nebyly
porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo
mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Do rozhodovací činnosti
obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy,
byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní
práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní
smlouvou podle čl. 10 Ústavy.


Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl
k závěru, že ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 11
Listiny, zakotvující právo vlastnit majetek, čl. 36 odst. 1, podle
kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech
u jiného orgánu, a čl. 38 odst. 2 Listiny, který zakotvuje právo
každého na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez
zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke
všem prováděným důkazům.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podle §
82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, ústavní stížnosti zcela vyhověl a stížností
napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 1999, č.
j. 22 Ca 521/98-25, zrušil.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. května 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 571/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies