IV. ÚS 45/2000

25. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Hnutí D., zastoupené JUDr. M. E., advokátem, proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 1999, spi. zn.. 7 A 82/99, ve spojení s rozhodnutím ministra životního prostředí ze dne 9. dubna 1999, č.j. M/10013G/99/SRK/184/R-819/99 a ve spojení s rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 21. července 1998, č. j. 5811/98-OOP/2373/98L388,

takto:
Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 21. ledna 2000 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), kterou hnutí namítalo porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož se měl dopustit vrchní soud.

Zásah do svých práv shledává zejména ve skutečnosti, že vrchní soud zastavil řízení při rozhodování o správní žalobě proti rozhodnutí ministra, kterým bylo potvrzení rozhodnutí ministerstva, které neudělilo Správě národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava (dále jen "Správa"), výjimku za zákazů dle § 49 a § 50 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně přírody"), dle ustanovení § 56 zákona o ochraně přírody, v řízení, kterého bylo hnutí účastníkem, a to z toho důvodu, že žaloba směřovala proti rozhodnutí, jež nemůže být předmětem soudního přezkumu. Vrchní soud při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 247 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), podle nějž je předpokladem zasažení sféry subjektivních práv žalobce a zkrácení žalobce na jeho subjektivním právu plynoucím z právního předpisu. K takovému zásahu dle tvrzení vrchního soudu nemohlo dojít, neboť' správní orgán rozhodoval o udělení výjimky z podmínek ochrany zvláště chráněných rostlin a živočichů Správě. V odůvodnění prvoinstančního správního rozhodnutí byla jako důvod neudělení výjimky uvedena skutečnost, že v dané věci mělo probíhat řízení podle § 22 odst. 1 zákona o ochraně přírody, který stanoví, že pro zásah v lesích v NP lze ustanovení o zásazích proti škůdcům použít jen se souhlasem orgánu ochrany přírody, a dále, že v uvedeném případě je příslušným orgánem ochrany přírody dle § 75 odst. 1 lit. c) zákona o ochraně přírody právě Správa. Za situace, kdy na udělení výjimky nebyl právní nárok, nebylo rozhodnutím ministerstva zasaženo do práv Správy. Nebyl-li tedy právní nárok na straně Správy, tím méně byl na straně Hnutí, které bylo účastníkem správního řízení dle § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody. Z tohoto důvodu tedy zde nebylo subjektivní právo a Hnutí nemohlo být na takovém neexistujícím právu zkráceno. Z toho důvodu tedy nemohlo splnit podmínku aktivní legitimace pro soudní přezkum správních rozhodnutí dle § 247 odst. 1 o.s.ř. Žaloba směřovala proti rozhodnutí, které nemohlo být předmětem soudního přezkumu. Proto bylo řízení zastaveno dle ustanovení § 250d odst. 3 o.s.ř.
Uvedené závěry vrchního soudu považuje Hnutí za odporující platné právní úpravě soudního přezkumu správních rozhodnutí a domnívá se, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Hnutí se po vyčerpání řádných opravných prostředků v souladu s § 247 o.s.ř. obrátilo na soud, aby přezkoumal zákonnost vydaného rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele vrchní soud tíhl, že se správní žalobou odmítl zabývat po věcné stránce a řízení zastavil, porušil jeho shora uvedená ústavně zaručená práva. Stěžovatel považuje postup vrchního soudu ve svých důsledcích za odepření spravedlnosti a navrhl proto Ústavnímu soudu, aby napadené rozhodnutí vrchního soudu zrušil.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti za Vrchní soud v Praze, které si Ústavní soud vyžádal, uvedla předsedkyně senátu JUDr. V. Š., že právní názor, z něhož soud při rozhodování o žalobě vycházel, je zřejmý z odůvodnění usnesení, na které plně odkazuje. Dále opakuje, že rozhodnutím o nepovolení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody nebylo rozhodováno o subjektivním právu žadatele, tj. Správy národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava ani žalobce, neboť' právo na její povolení za stanovených předpokladů zákon neupravuje. Rozhodnutí o nepovolení výjimky tak není rozhodnutím, kterým by byl účastník řízení zkrácen na svých právech a takové rozhodnutí tudíž nemůže být předmětem soudního přezkumu. Vrchní soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, resp. zamítnuta.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis vedený u vrchního soudu pod sp. zn. 7 A 82/99. Ze správní žaloby obsažené v tomto spise je zřejmé, že již napadením prvoinstančního správního rozhodnutí Hnutím nebylo napadeno rozhodnutí samé, ale pouze důvod rozhodnutí. V této rétorice pak Hnutí pokračovalo i při podání správní žaloby, kdy navíc došlo k zaměňování práv procesního charakteru a práv hmotných. Správní žalobou je možné napadnout správní rozhodnutí toliko z důvodu porušení práv účastníka správního řízení. V daném případě však účastníkovi vznikla toliko procesní práva. Argumentace správní žaloby spočívá v poukazování na hmotná práva, která ovšem vzhledem k neexistenci právního nároku na vydání rozhodnutí vůbec nevznikla. Ze správní žaloby je dále zřejmé, že Hnutí souhlasí s rozhodnutím správního orgánu do té míry, že výjimka nebyla povolena, avšak nesouhlasí již z důvodem nepovolení výjimky, neboť správní orgán není příslušný o věci rozhodovat a rozhodnutí o výjimce přísluší samotnému správnímu orgánu, který o udělení výjimky požádal, tedy Správě.
Ústavní soud není další instancí v systému správního soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Pokud jde o věcné posouzení, případně o provádění důkazů a jejich hodnocení, opomíjí Hnutí skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena právě soudům především k tonu, aby ony zákonem stanovenými způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1).
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu bylo Hnutí zkráceno na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v Listině zaručeno a jak bylo toto právo Ústavních soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře

IV. ÚS 45/2000
vyloženo. Tvrdí- li Hnutí v ústavní stížnosti, že bylo zkráceno na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecný soud v jeho věci dospěl k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův, a neuvádí-li Hnutí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jen jako pouhou polemiku s právními závěry vrchního soudu a v důsledku toho odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu, zaručeného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2000
JUDr. Vladimír Čermák předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 45/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies