IV. ÚS 167/2000

25. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 167/2000










Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. M. K., PhD., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 1999, čj. 1 T 51/98-717, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 1999, čj. 11 To 120/99-776,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo zejména k porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 trestního řádu, když podle jeho názoru tyto orgány shromažďovaly důkazy neobjektivním způsobem a hodnotily důkazy v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu. Tímto postupem bylo v konečném důsledku zkráceno stěžovatelovo právo na obhajobu zaručované rovněž v odst. 2 a 3 čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Orgány činné v trestním řízení se držely pouze jedné vyšetřovací verze, zatímco ostatní vyšetřovací verze prověřovaly povrchně bez hlubší analýzy. Zejména šlo o vyšetřovací verzi, která byla nasnadě, a to že toto vloupání bylo provedeno tzv. na zakázku bývalé vedoucí této pošty svědkyně Č. Policejní orgány rovněž řádně neobjasnily důvod stěžovatelova zadržení, jakož i důvod provádění prohlídky jeho obydlí a osobního motorového vozidla. Postupem vyšetřovatele Krajského úřadu vyšetřování v Českých Budějovicích byl zmařen důkaz prostřednictvím videozáznamu, který mohl svědčit o tom, že stěžovatel se svým osobním motorovým vozidlem se na benzínové čerpací stanici v P. nacházel dne 1. 10. 1997 v časných ranních hodinách, tedy mezi 4. - 5. hodinou ranní. Když totiž tento videozáznam žádný státní orgán nevyžádá ve lhůtě 1 měsíce od jeho pořízení, pak je tento zničen. Soud měl také provést důkaz výslechem M. H., který pracoval jako obsluha předmětné čerpací stanice. Svědkové, kteří se vyjadřovali ke dni 1. 10. 1997, chápali tento den jako běžný průměrný den, a proto jejich svědecké výpovědi již nemohly být zcela konkrétní, což bylo vyhodnoceno ve stěžovatelův neprospěch. Popsanou činností orgánů činných v trestním řízení došlo tedy k porušení čl. 40 odst. 2, 3, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny, a z těchto důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu 1 T 51/98 Krajského soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 28. 6. 1999, čj. 1 T 51/98-717, byli stěžovatel, R. O. a A. K. uznáni vinnými, že společně po vzájemné domluvě poté, co se zmocnili v Českých Budějovicích na parkovišti v L. ulici osobního automobilu VAZ 2101, přijeli dne 1. 10. 1997 do Černé v Pošumaví, okres Český Krumlov, kde v 09,10 hodin vnikli do budovy České pošty, s. p., pobočka Černá v Pošumaví, maskováni kuklami a za použití pohrůžky vůči pracovnicím pobočky krátkými střelnými zbraněmi nezjištěné značky z přepážkové místnosti poštovního úřadu se zmocnili částky ve výši 251 700,-- Kč ke škodě České pošty, čímž spáchali trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 trestního zákona. Za to byli odsouzeni podle § 234 odst. 2 trestního zákona, a to stěžovatel k trestu odnětí svobody na dobu 5 let, R. O. podle § 35 odst. 2 trestního zákona i za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d) trestního zákona, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 8. 1998, čj. 2 T 129/98-35, k souhrnnému trestu odnětí svobody na dobu 5 let a obžalovaný A. K. k trestu odnětí svobody na dobu 5 let a 6 měsíců. V obsáhlém odůvodnění svého rozhodnutí poukázal krajský soud na vzájemné rozpory ve výpovědi obžalovaných, a pokud jde o stěžovatele, i na jeho snahu v době, kdy se nacházel ve vazbě, ovlivnit výpovědi svědků pomocí korespondence. To zjišťuje Krajský soud v Českých Budějovicích zejména z dopisu ze dne 14. 10. 1997 zaslaného stěžovatelem na adresu A. K., kde přesně popisuje, kdy mělo dojít k loupeži, ze které je obviněn, a současně uvádí, v kolik hodin se toho dne vrátil domů. V tomto dopise přímo vznáší žádost na adresátku, aby mu dosvědčila, že 1. 10. 1997 byl doma a zjistila případně i sousedy, kteří by tuto skutečnost dosvědčili. Pokud jde o důvody stěžovatelova zadržení, jakož i prohlídky jeho obydlí a osobního motorového vozidla, stěžovatel zde pouze opakuje námitky, s nimiž se vypořádal v napadeném rozhodnutí již vrchní soud, když, pokud jde o prohlídku, poukázal na ustanovení § 160 odst. 4 trestního řádu, jehož použití shledal zcela opodstatněným. Co je však v projednávané věci podstatné, je skutečnost, že své závěry opřely obecné soudy zejména o výpovědi svědků F. K. a J. P., kteří viděli před budovou pošty dva z obžalovaných, a to stěžovatele a A. K., když oba jmenované nejdříve popsali a při provádění rekognice je také identifikovali. Ve světle těchto důkazů pak zcela vybledává obrana stěžovatele týkající se údajného zachycení videozáznamem na benzínové čerpací stanici v P., je-li nepochybné, že stěžovatel byl v inkriminované době na místě činu.

Na základě těchto, jakož i dalších, důkazů krajský soud považoval za vyvrácenu obhajobu všech obžalovaných, že v kritické době v Černé v Pošumaví vůbec nebyli, když přitom všichni shodně tvrdili, že v této době byli stále spolu, že jeli do jižních Čech za účelem nákupu náhradních dílů a zamýšleli v Praze navštívit koncert rockové skupiny. Skutečnost, že byli kontrolováni policejní hlídkou z Obvodního oddělení Policie ČR Kostelec nad Černými lesy, nevylučuje obžalované jako pachatele loupeže na poště v Černé v Pošumaví, neboť i po této kontrole jim zůstal dostatečný časový prostor pro přesun k již uvedené poště. K odvolání všech obžalovaných, tedy i stěžovatele, rozhodl Vrchní soud v Praze již konstatovaným rozsudkem tak, že tato odvolání zamítl. Jak uvedl ve svém rozhodnutí vrchní soud, námitky obžalovaných proti údajnému zmanipulování rekognice nemají ve spise oporu, když o rekognici je ve spise založena nejen fotografická dokumentace, ale především existuje obrazový záznam na videokazetě, na níž je průběh celé rekognice od počátku do konce bez střihu zaznamenán. V poučení svědků ani v jejich instruktáži před provedením rekognice nebyly zjištěny žádné závady, naopak z fotodokumentace a zejména z videozáznamu všech poznávaných osob je patrno, že všechny tyto osoby jsou zhruba stejné fyzické konstituce, zhruba stejné výšky a odpovídajícího stáří. Ani tvrzení stěžovatele, jak konstatuje vrchní soud, že mezi poznávanými osobami byl "jediným blonďákem", neodpovídá skutečnosti, neboť další osobou se světlými vlasy byl též R. O., na kterého však žádný z poznávajících svědků neukázal. Rovněž třetí osoby vnímaly stěžovatele a R. O. jako osoby se světlými vlasy, což je doloženo záznamem na č. l. 312, kdy číšník v hotelu M. ve F. popisoval dva ze tří nocležníků jako osoby "špinavě blond vlasů", tedy shodně jako hlídka policie dne 30. 9. 1997 u obce V. Psychologicky přesvědčivé poznání obviněných svědky K. a K. je ostatně zachyceno na videozáznamu. Vrchní soud poukázal rovněž i na tu, podle jeho názoru významnou, skutečnost, že orgány činné v trestním řízení prověřovaly rovněž verzi případné participace bývalé vedoucí pošty L. Č., její možná účast však nebyla dostatečně doložena.

Ve světle uvedených zjištění a závěrů jeví se i Ústavnímu soudu provedené nepřímé důkazy představovat uzavřený a souladný celek, jenž je sotva možno zpochybniti pouze výpověďmi blízkých všech odsouzených, tedy i stěžovatele, a to navíc za situace, kdy stěžovatel tyto blízké inklinoval určitým způsobem instruovat. Obecné soudy tyto výpovědi hodnotily náležitým a přesvědčivým způsobem, takže zpochybňování celého procesu hodnocení důkazů ze strany Ústavního soudu by beze vší pochybnosti vedlo k porušení principu soudcovské nezávislosti zakotveného v čl. 82 Ústavy ČR. Tvrzení uvedená v ústavní stížnosti se jeví mít spíše účelovou povahu a neobstojí zejména ve srovnání s často až detailním způsobem zjišťovaným skutkovým dějem. Právě proto, že rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele a dalších odsouzených je založeno na nepřímých důkazech, byla pozornost, jakou obecné soudy věnovaly i zdánlivým detailům, zcela na místě, neboť současně umožnila komplexnost pohledu na celou projednávanou věc.

Ústavní soud tedy nezjistil nic, co by nasvědčovalo, že by v daném případě došlo k porušení některé ze základních zásad trestního řízení uvedených v § 2 trestního řádu. Tím méně pak může sdílet stěžovatelův názor, že rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení již konstatovaných článků Listiny. Všechny tyto skutečnosti a úvahy jsou natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 25. května 2000


JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 167/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies