IV. ÚS 132/2000

25. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. 4 Tz 192/99,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 3. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. 4 Tz 192/99, na straně 1 ve třetím odstavci slova "obviněného J.K.", na straně 1 ve čtvrtém odstavci slova "ohledně obviněného Š. B." a na straně 2 v prvním odstavci slova "§ 11 odst. 1 písm. f)" a slova "Š. B. a J. K.". Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněných Š. B. a J.K.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina") ve spojení s čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), čl.15 odst. 3 ve spojení s čl. 40 odst. 6 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V odůvodnění své stížnosti stěžovatel Nejvyššímu soudu ČR vytýká vadné právní posouzení věci, zejména však skutečnost, že odmítl v jeho prospěch uplatnit beneficium cohaesionis, když neakceptoval návrh obhájce obou obviněných, aby v daném případě uvedená zásada byla uplatněna ve prospěch stejným rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně odsouzených M. H. (stěžovatele) a J. G.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podstatná část námitek uvedených v ústavní stížnosti se týká otázek, na které již bylo dostatečně reagováno v odůvodnění napadeného rozsudku. Dále uvedl, že předmětná stížnost pro porušení zákona byla ministrem spravedlnosti podána pouze ve prospěch Š. B. a J. K., čímž ve smyslu § 266 odst. 3 tr. řádu došlo k omezení přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu ČR pouze na jejich osoby. Za této procesní situace se Nejvyšší soud ČR mohl zabývat osobami dalších obviněných pouze v případě, že by došel k závěru, že jsou zde podmínky obsažené v v ust. § 261 tr. řádu, neboť na jeho přiměřené užití odkazuje ust. § 269 tr. řádu. Tedy pouze a jedině v tom případě, pokud by stejný důvod, pro který došlo ke zrušení stížností pro porušení zákona napadených rozhodnutí ohledně Š. B. a J. K., prospíval též J. G. a stěžovateli. V daném případě bylo shledáno porušení zásady "ne bis in idem", ovšem tento důvod nebylo možno vztáhnout na osobu stěžovatele a J. G. Proto není namístě označovat za spornou otázku rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu ČR, jak to činí v ústavní stížnosti navrhovatel. Taktéž jeho poukaz na obsah ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. je zcela nepatřičný, neboť Nejvyšší soud ČR v řízení o stížnosti pro porušení zákona podle tohoto ustanovení nepostupuje, ale jeho přezkumná povinnost je omezena ustanovením § 267 tr. ř. Účastník vyjádřil nesouhlas i s dalšími argumenty stěžovatele. Tvrzení stěžovatele, že napadené rozhodnutí je pro něj nepříznivé, nepokládá za srozumitelné, neboť rozhodnutí se stěžovatele vůbec nedotýká.. Dále konstatoval, že stěžovatel nebyl a nemohl se stát účastníkem řízení před Nejvyšším soudem ČR, a napadeným rozsudkem nemohlo dojít k zásahu do jeho ústavních práv. Stěžovatel není k podání ústavní stížnosti legitimován, protože nesplňuje podmínky ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, případně zamítl.

Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), dospěl Ústavní soud k názoru, že se jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou (§ 43 odst. 1 písm. c) zákona). Ve smyslu ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona ústavní stížnost je oprávněna podat pouze ta fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo. V daném případě stěžovatel účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, a tudíž ani subjektem legitimovaným k podání ústavní stížnosti, nebyl.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. c) zákona odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.



Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 25. května 2000







JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 132/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies