III. ÚS 636/99 - K porušení práva na spravedlivý proces v důsledku postupu soudu, který se neseznámil s podáním účastníků řízení

25. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Po přezkoumání spisu Okresního soudu v Karlových Varech
Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal "stanovisko žalobců
k odvolání žalovaných", které podle prezenčního razítka soudu I.
stupně bylo tomuto soudu doručeno dne 18. 8. 1999, není však
opatřeno pořadovým číslem listu a zařazeno v časových
souvislostech v předmětném spisu. Z této skutečnosti a z toho, že
v odůvodnění rozhodnutí o odvolání se odvolací soud nezabýval
námitkami obsaženými v tomto podání, vyplývá, že odvolací soud se
v řízení o odvolání zřejmě tímto podáním navrhovatele ani
neseznámil a vlastně na něj ani nereagoval, což je ve svém
důsledku porušením práva navrhovatele na spravedlivý proces podle
čl. 36 Listiny.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 25.05.2000 sp. zn. III. ÚS 636/99)

Text judikátu

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci návrhu na zahájení
řízení o ústavní stížnosti JUDr. O. K., proti usnesení Krajského
soudu v Plzni, čj. 18 Co 680/99-63, ze dne 20. 10. 1999, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni, čj. 18 Co 680/99-63, ze dne
20. 10. 1999, se zrušuje.


Odůvodnění
Navrhovatel podal osobně dne 20. 12. 1999 návrh na zahájení
řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který směřoval
proti usnesení Krajského soudu v Plzni, čj. 18 Co 680/99-63, ze
dne 20. 10. 1999, jímž tento soud změnil ve výroku o nákladech
usnesení Okresního soudu v Karlových Varech, čj. 15 C 111/98-59,
ze dne 9. 6. 1999 tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudem I. stupně, když soud I. stupně rozhodl
tak, že navrhovatel má právo na náhradu nákladů ve výši 1.000,-
Kč. Napadeným usnesením bylo podle názoru navrhovatele porušeno
jeho základní právo zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina"), dále byla porušena ustanovení
čl. 90 a 96 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 15
C 111/98, vedený u Okresního soudu v Karlových Varech. Ze
spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal
u uvedeného soudu žalobu na vydání klíčů od garáže a umožnění
vstupu do garáže proti manželům J. a M. K., kteří měli předmětnou
garáž v nájmu na základě nájemní smlouvy uzavřené s matkou
navrhovatele, jež zemřela a předmětná garáž byla předmětem
projednávaného dědictví. Podaná žaloba byla odůvodněna tím, že
nájemní smlouva skončila, žalovaní užívají tuto garáž neoprávněně
a neumožňují její řádnou údržbu. Usnesením, čj. 2 D 376/96, ze dne
23. 9. 1998, ustanovil Okresní soud v Karlových Varech ve věci
dědictví po matce navrhovatele správce dědictví, a to L. T.
Usnesením, čj. 15 C 111/98-20, ze dne 23. 11. 1998, soud I. stupně
připustil, aby ustanovený správce dědictví vstoupil do řízení jako
další účastník na straně žalobce. Rozsudkem, čj. 15 C 111/98-24,
ze dne 6. 1. 1999, pak soud I. stupně rozhodl tak, že žalovaným
stanovil povinnost vydat klíče od specifikované garáže druhému
žalobci (správci dědictví) a umožnit mu vstup do garáže za účelem
oprav a údržby, přiznal navrhovateli jako prvnímu žalobci náhradu
nákladů řízení ve výši 1.000,- Kč a zamítl návrh na vydání
předběžného opatření. K odvolání žalovaných rozhodoval ve věci
Krajský soud v Plzni, který usnesením, čj. 18 Co 147/99-46, ze dne
15. 3. 1999, rozsudek soudu I. stupně pro procesní pochybení
zrušil v prvních třech výrocích a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.

Okresní soud v Karlových Varech pokračoval v řízení
a usnesením, čj. 15 C 111/98-59, ze dne 9. 6. 1999, řízení
zastavil a navrhovateli jako prvnímu žalobci přiznal náhradu
nákladů řízení. V odůvodnění pak uvedl, že žalobci se domáhali
vydání rozsudku, jímž by bylo žalovaným uloženo vydat správci
dědictví klíče od řadové garáže, která byla ve vlastnictví zemřelé
matky navrhovatele (prvního žalobce) a dědické řízení dosud nebylo
ukončeno. V průběhu řízení žalovaní vrátili klíče od předmětné
garáže soudu, žalobci poté vzali žalobu zpět. Výrok o nákladech
řízení byl odůvodněn § 146 odst. 2 věta druhá občanského soudního
řádu (dále jen "o.s.ř."). Byl-li pro chování odpůrce vzat zpět
návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení
odpůrce. Žaloba byla podána pro vydání klíčů, které teprve po
zahájení řízení byly žalovanými prostřednictvím soudu vráceny
a poté žalobci vzali žalobu zpět.



K odvolání žalovaných proti výroku o nákladech rozhodoval ve
věci Krajský soud v Plzni, který usnesení, čj. 18 Co 680/99-63, ze
dne 20. 10. 1999, změnil usnesení soudu I. stupně ve výroku
o nákladech tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Podle jeho názoru nebylo možno rozhodnout
o nákladech řízení podle § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. Podle
citovaného ustanovení se postupuje v případě, pro chování odpůrce
byl vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, náklady řízení je
povinen hradit odpůrce. Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí
návrhu, má se za to, že navrhovatel nezavinil zastavení řízení,
jestliže vzal zpět důvodně podaný návrh. Aby se mohlo uvažovat
o důvodně podaném návrhu z procesního hlediska, muselo by být
zřejmé, že žalovaní po zahájení řízení plně uspokojili prvního
žalobce. Tak tomu však v rozhodovaném případě nebylo. Žalovaní
předali klíče od garáže pracovníkům Okresního soudu v Karlových
Varech, teprve poté byly předány druhému žalobci, který byl
ustanoven správcem dědictví v dědickém řízení po zemřelé matce
prvního žalobce. Žalovaní tedy nevydali klíče přímo prvnímu
žalobci, protože i nadále zastávají stanovisko, že je třeba vyčkat
výsledku dědického řízení po matce prvního žalobce. Za toto stavu,
jak uzavřel odvolací soud, je nezbytné rozhodnout o nákladech
řízení podle § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho
výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Druhý žalobce
nepožadoval přiznání nákladů řízení před soudem I. stupně.

Proti usnesení Krajského soudu v Plzni podal navrhovatel
návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jeho
názoru byla napadeným rozhodnutím porušena jeho základní práva,
chráněná ústavním zákonem. Porušení svých základních práv
spatřoval navrhovatel v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu
nepřihlédlo k jeho dvěma stanoviskům, které odvolacímu soudu
doručil, ale odvolání žalovaných téměř celé konstatuje. Tímto
postupem soud porušil rovnost účastníků řízení podle čl. 3 odst.
1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čímž porušil čl. 90 a 96 Ústavy ČR.
Pokud by tak odvolací soud učinil, musel by z těchto podání
dovodit, že rozhodnutí soudu I. stupně odpovídalo dané procesní
situaci. Úplné přehlédnutí obsahu těchto podání odvolacím soudem
je hrubým porušením procesních práv žalobců a zatajenou likvidací
plnění důkazní povinnosti. Dále navrhovatel spatřuje porušení
svého práva v tom, že odvolací soud rozhodoval ve věci
v nepřítomnosti žalobců, bez jejich předvolání a bez jednání
s nimi, tedy neveřejně. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud
napadené rozhodnutí zrušil.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu Krajský soud
v Plzni jako účastník řízení. Ve vyjádření se Krajský soud
v Plzni plně odvolal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K věci
pak dále uvedl, že v předmětném případě nemohlo být o nákladech
řízení rozhodováno podle § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř., protože
žalovaní neodevzdali klíče od garáže stěžovateli, dědické řízení
po matce stěžovatele nebylo ke dni rozhodování odvolacího soudu
skončeno. Navrhl, aby Ústavní soud podaný návrh odmítl.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval,
že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto
právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do
rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn
zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím
v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní
práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní
smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel
se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině,
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu
předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je částečně
opodstatněný.

Jádrem návrhu je nesouhlas navrhovatele s právním názorem
odvolacího soudu na posouzení podstaty sporu pro rozhodnutí
o nákladech řízení před soudem I. stupně. Podle názoru Ústavního
soudu postupoval odvolací soud v mezích své pravomoci při
rozhodování, zda náhrada nákladů bude posuzována podle § 146 odst.
2 věta druhá o.s.ř. či podle § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pokud
jde o námitku, že odvolací soud nezohlednil vyjádření navrhovatele
k odvolání žalovaných ze dne 1. 3. 1999, lze uvést, že odvolací
soud zrušil rozsudek soudu I. stupně pro procesní pochybení, pro
jehož hodnocení nemělo ani odvolání žalovaných ani vyjádření
navrhovatele právní význam. Nelze rovněž souhlasit s názorem
navrhovatele, že porušení základního práva navrhovatele spočívalo
i v tom, že odvolací soud jednal v odvolacím řízení neveřejně bez
jednání. Podle § 214 odst. 1 písm. f) o.s.ř. není jednání třeba
nařizovat, pokud se odvolání týká toliko nákladů řízení, což bylo
v předmětné věci splněno, protože žalovaní se výslovně odvolali
pouze do výroku o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně.

Podstatnou je však námitka navrhovatele, týkající se
skutečnosti, že odvolací soud při rozhodování o podaném odvolání
žalovaných nepřihlédl k vyjádření navrhovatele k tomuto odvolání.
Podle názoru navrhovatele se jednalo o značné pochybení odvolacího
soudu vzhledem k tomu, že navrhovatel ve svém vyjádření uvedl
podstatné argumenty pro posouzení, podle kterého ustanovení
o.s.ř. má být rozhodováno o nákladech řízení. Po přezkoumání spisu
Okresního soudu v Karlových Varech Ústavní soud zjistil, že
navrhovatel podal "stanovisko žalobců k odvolání žalovaných",
které podle prezenčního razítka soudu I. stupně bylo tomuto soudu
doručeno dne 18. 8. 1999, není však opatřeno pořadovým číslem
listu a zařazeno v časových souvislostech v předmětném spisu.
Z této skutečnosti a z toho, že v odůvodnění rozhodnutí o odvolání
se odvolací soud nezabýval námitkami obsaženými v tomto podání,
vyplývá, že odvolací soud se v řízení o odvolání zřejmě tímto
podáním navrhovatele ani neseznámil a vlastně na něj ani
nereagoval, což je ve svém důsledku porušením práva navrhovatele
na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.



Na základě výše uvedených závěrů nezbylo Ústavnímu soudu než
rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.


Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 25. května 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 636/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies