IV. ÚS 522/99

29. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 522/99










Ústavní soud rozhodl dne 29. května 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti L. Z., zastoupeného JUDr. B. G., Csc., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 1999, čj. 6 To 319/99-85, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 5. 1999, čj. 6 T 160/98-71,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozhodnutím obecných soudů, kterými byl stěžovatel uznán vinným trestným činem neposkytnutí pomoci podle ustanovení § 208 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, stěžovatel tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho práv ústavně zaručených v článku 8 odst. 2, článku 10 odst. 2, 3 a článku 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatele obecné soudy použily při rozhodování o jeho vině důkazy opatřené v rozporu se zákonem, když připustily, aby jako listinný důkaz byl použit výpis hovorů z jeho mobilního telefonu, poskytnutý spol. s r. o. EuroTel Praha, a úřední záznam o podání vysvětlení, učiněný MUDr. K. J. Poskytnutí výpisu hovorů z mobilního telefonu stěžovatele za období od 26. 4. 1998 do 30. 4. 1998 s lustrací uživatelů telefonních stanic volaných bezprostředně po nehodě, stěžovatel považuje za porušení tajemství zpráv podávaných telefonem a poukazuje na to, že ustanovení § 88 trestního řádu upravující výslovně pouze povolený odposlech a záznam telekomunikačního provozu nelze vykládat tak, že dodatečné zjišťování účastníků uskutečněné telefonní komunikace je postupem a priori přípustným právě s ohledem na znění článku 13 Listiny. Na podporu svého tvrzení stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 62/95 (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4 nález č. 78), podle kterého "... při střetu dvou zájmů ústavně chráněnému tajemství dopravovaných zpráv je třeba dát přednost před účelem trestního řízení (§1 odst. 1 trestního řádu); důsledkem toho ovšem je, že jakýkoli záznam, dotýkající se ústavně chráněného tajemství, nesmí být prováděn nebo protokolárně podchycen (§ 88 odst. 4 trestního řádu), a to ani pouhým sdělením, že k ústavně chráněné komunikaci vůbec došlo." Co se týče úředního záznamu o podání vysvětlení, stěžovatel poukazuje na to, že z jeho obsahu je zřejmé, že vyslýchaný lékař, který stěžovatele po proběhlé dopravní nehodě ošetřil, byl vyslechnut k okolnostem tvořícím předmět lékařského tajemství. Stěžovatel však žádný souhlas ke zproštění mlčenlivosti lékaře nedal a z trestního spisu není patrno, že by k tomuto došlo způsobem uvedeným v ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, tedy nadřízeným orgánem v důležitém státním zájmu. Postupem vyšetřovatele Policie ČR se stěžovatel cítí dotčen ve svém právu být stíhán jen zákonným způsobem a v právu na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života, jakož i na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Přestože podle ustanovení § 158 odst. 4 trestního řádu nelze použít záznam o podání vysvětlení jako důkaz, soud prvého stupně jej v hlavním líčení přečetl a opřel o něj své rozhodnutí. Soud druhého stupně se s námitkami o nezákonnosti provedeného dokazování vznesenými stěžovatelem v odvolání vůbec nevypořádal, takže stěžovateli nezbývá než navrhnout, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, neboť byla vydána v rozporu s článkem 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článkem 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR a článkem 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud přikázal předsedovi senátu 6 T Obvodního soudu pro Prahu 2, aby v jeho trestní věci vedené pod sp. zn. 6 T 160/98 vyřadil a ve lhůtě 15 dnů od doručení nálezu zničil všechny písemné záznamy a zprávy o telefonické komunikaci stěžovatele s třetími osobami a všechny písemné záznamy o výslechu lékaře MUDr. K. J., týkající se okolností lékařského ošetření stěžovatele po dopravní nehodě ze dne 26. 4. 1998.

Ze spisů Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 6 T 138/98 a 6 T 160/98, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl obžalován pro trestný čin ublížení na zdraví a neposkytnutí pomoci ve společné trestní věci s obžalovanými J. B. a M. A. Po hlavním líčení dne 30. 9. 1998 Obvodní soud pro Prahu 2 vyloučil stěžovatelovu věc k samostatnému projednání a poté usnesením ze dne 14. 10. 1998, čj. 6 T 160/98-23, posoudil jednání stěžovatele popsané obžalobou ve skutkové větě nikoliv jako trestný čin ublížení na zdraví, ale jako přestupek a postoupil jej k projednání a rozhodnutí Obvodnímu dopravnímu inspektorátu v Praze 9. Rozsudkem ze dne 31. 5. 1999, čj. 6 T 160/98-71, rozhodl potom tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem neposkytnutí pomoci podle ustanovení § 208 trestního zákona a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že po vyhodnocení všech důkazů obvodní soud dospěl mimo jiné k závěru, že stěžovatel mohl poskytnout druhé osádce vozidla pomoc či přivolat lékařskou pomoc, neboť jeho zranění bylo lehkého rázu a navíc měl u sebe funkční mobilní telefon. Obvodní soud tak vyvodil z listinných důkazů, mimo jiné z úředního záznamu vyšetřovatele ze dne 22. 5. 1998 o podání vysvětlení, jež učinil MUDr. K. J., službu konající lékař kardiologického oddělení FN Královské Vinohrady ohledně ošetření stěžovatele po dopravní nehodě, sdělení obchodní společnosti EuroTel Praha, spol. s r.o., ze dne 28. 5. 1998 obsahujícího výpis hovorů z mobilního telefonu stěžovatele v období od 26 do 29. 4. 1998 a úřední záznam vyšetřovatele Policie ČR ze dne 26. 6. 1998, obsahujícího jméno a bydliště osob volaných z mobilního telefonu stěžovatele bezprostředně po dopravní nehodě. Odvolání stěžovatele, namítající nezákonné použití citovaných důkazních prostředků, Městský soud v Praze zamítl a skutková zjištění soudu prvé stupně potvrdil jako správná.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je kritika hodnocení důkazů získaných nebo provedených v rozporu se zákonem, konkrétně záznamu o podání vysvětlení MUDr. K. J., porušení lékařského tajemství, jakož i výpisu telefonních hovorů s identifikací účastníků telefonních stanic volaných z mobilního telefonu stěžovatele.

I když výtkám stěžovatele je třeba v těchto bodech přiznat jistou míru oprávnění, nelze na druhé straně pominout skutečnost, podle názoru Ústavního soudu v dané věci relevantní, že úřední záznam o podání vysvětlení a zpráva obchodní společnosti EuroTel Praha, s. r. o., nebyly zdaleka jedinými důkazy, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, soud dále vyhodnotil výpověď obžalovaného, poškozené J. R., výpověď svědka F. K., protokol o nehodě a znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví orthopedie - traumatologie, který je v části týkající se charakteru zranění poškozené zcela relevantní. Rovněž Městský soud v Praze vycházel mimo jiné ze svědectví svědka K. a znaleckého posudku charakteru zranění poškozené. Tyto důkazy, jakož i způsob jejich provedení, nebyly v projednávané věci stěžovatelem zpochybněny. Ústavní soud má tedy za to, že rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele z ústavně právního pohledu obstojí právě na základě těchto dalších nezpochybněných důkazů, když v souvislosti s jejich hodnocením se úvahy a závěry obecných soudů pohybují zcela v ústavních mezích. Jakkoli tedy Ústavní soud sdílí v již konstatovaných bodech stěžovatelovy výtky a je si vědom i toho, že postup obecných soudů v tomto směru vykazuje podstatné vady řízení, a to nejen v rovině protizákonné, ale i protiústavní, postrádá tato skutečnost vzhledem k nezpochybnitelnosti stěžovatelova odsouzení svoji právní funkci. Ústavní soud si je vědom názoru, který zaujal ve věci sp. zn. III. ÚS 471/99, nicméně má za to, že v daném případě jde o věc s odlišnými aspekty.

Po takto rozvedených důvodech a učiněných zjištěních Ústavní soud neshledal důvod ke zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.


V Brně dne 29. května 2000


JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 522/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies