II. ÚS 437/99

29. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti Ministerstva financí ČR, zastoupeného JUDr. A. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 1999, č. j. 6 A 7/99-39, t a k t o :


Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.


O d ů v o d n ě n í :



Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který v řízení o správní žalobě žalobce F. F., spol. s r. o., proti rozhodnutí stěžovatele ze dne 18. 11. 1998, č. j. 263/64104/1998, rozhodl pod bodem I. výroku tak, že řízení podle § 250h odst. 2 o. s. ř. ( § 250d odst. 3 o. s. ř.) zastavil, pod II. výroku rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a pod bodem III. výroku pak tento soud rozhodl o vrácení poloviny ze zaplaceného soudního poplatku, t. j. Kč 500,. žalobci.

Stěžovatel uvádí, že podává ústavní stížnost pouze do výroku uvedeného bod bodem II. usnesení, neboť takto rozhodl vrchní soud přesto, že stěžovatel (dříve žalovaný) měl ve věci plný úspěch. Odůvodnění napadeného usnesení je podle názoru stěžovatele v příkrém rozporu s čl. 37 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod, kde se uvádí, že každý má právo na právní pomoc v řízení od jeho počátku a že všichni účastníci řízení jsou si rovni.

V odůvodnění návrhu se uvádí, že nelze sankcionovat postup stěžovatele, pokud si jako účastník řízení ke svému zastupování zvolí kvalifikovanou právní pomoc v osobě advokáta a nikoli některého ze svých zaměstnanců, byť s právním vzděláním, když tito úředníci jsou sice odborníky v oblasti finančního práva a správních rozhodnutí, nejsou však již na téže vysoce fundované úrovni schopni zastupovat svého zaměstnavatele u obecných soudů.

V souvislosti s odůvodněním napadeného výroku o nákladech řízení stěžovatel rovněž poukazuje na skutečnost, že s ohledem na jednoinstančnost řízení v rámci tzv. správního soudnictví, je povinností žalobce nechat se zastupovat advokátem. U protistrany je však v procesně totožném řízení zastoupení advokátem vykládáno Vrchním soudem v Praze jako důvod hodný zvláštního zřetele, v jehož rámci nebyla straně úspěšné ve sporu přiznána náhrada nákladů řízení. Ve svých důsledcích by tento postoj mohl být podle názoru navrhovatele vykládán nejen jako porušení zásady rovnosti stran, ale i omezování advokátského stavu, neboť advokáti jsou tímto rozhodnutím de facto vylučováni z poskytování právních služeb státním orgánům v řízení před obecnými soudy.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze soudce zpravodaj zjistil, že tento soud v právní věci žalobce F. F., spol. s r. o., v žalobě proti rozhodnutí stěžovatele ze dne 18. 11. 1998, č. j. 263/64104/1998, pod bodem I. výroku řízení zastavil a pod bodem II. výroku vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Právě tuto část výroku o nákladech řízení stěžovatel napadl ústavní stížností. V odůvodnění napadeného usnesení vrchní soud zdůraznil, že právo na náhradu nákladů žádnému z účastníků nepřiznal, a to přesto, že advokát, zastupující stěžovatele vyčíslil náklady řízení částkou 3.225,- Kč. Soud v této situaci zdůraznil, že při rozhodování o nákladech řízení přihlédl k tomu, že stěžovatel je významným ústředním orgánem státní správy, který má několik set kvalifikovaných zaměstnanců, včetně právních útvarů a také úředníků, kteří se podíleli na koncipování napadeného rozhodnutí. Lze proto od něho právem očekávat, že v řízení o správní žalobě bude také své rozhodnutí schopna kvalifikovaně hájit na soudě, když tuto povinnost považuje soud za integrální součást konkrétního výkonu státní správy. V případě, že si stěžovatel v tomto řízení zjednal právní zastoupení advokátem, shledal soud důvody hodné zvláštního zřetele, postačující k tomu, aby náhrada nákladů řízení nebyla přiznána (§§ 150, 246c a 250h, odst. 2 o. s. ř.).

Ze spisu Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 7/99, soudce zpravodaj zjistil, že žalobce F. F., spol. s r. o., se cestou správní žaloby domáhala přezkoumání rozhodnutí stěžovatele ze dne 18. 11. 1998, č. j. 263/64104/1998, jímž tato jako odvolací orgán zamítla odvolání výše uvedené společnosti proti rozhodnutí Okresního úřadu, finančního referátu v Karviné ze dne 6. 5. 1998, č. j. FR-340/178/1998-Su, o zamítnutí žádosti této společnosti o povolení obnovy řízení ve věci vyměřeného poplatku ve smyslu zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Při jednání před Vrchním soudem v Praze dne 14. 6. 1999 v této právní věci navrhl zástupce žalobce zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby s odůvodněním, že ve věci samé, t. j. v řízení o vyměřeném poplatku za umístění veřejného prostranství - umístění prodejního zařízení, která byla podána u Krajského soudu v Ostravě, bylo jeho návrhu vyhověno.

Soudce zpravodaj, aniž by se zabýval meritem věci ve smyslu ústavní stížnosti, rozhodl o odmítnutí stížnosti s ohledem na právní závěr, vyslovený ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st.-9/99, ve kterém se uvádí, že správní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu, a to z toho důvodu, že definičním znakem pojmu ústavní stížnosti, dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jakož i § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Z toho tedy vyplývá, že aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti je pouze subjekt, jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod. Ministerstvo, v daném případě však vystupuje jako orgán veřejné moci a nedisponuje právní subjektivitou, neboť zastupuje v této věci stát, který jako subjekt veřejného práva či nositel veřejné moci není a nemůže být současně subjektem základních práv a svobod.

Ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, musela být tedy ústavní stížnost odmítnuta, neboť se jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu


V Brně dne 29. května 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 437/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies