I. ÚS 523/99

29. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 523/99


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti O. Z., zastoupeného advokátem Mgr. T. M., proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1999, č. j. 19 Co 201/99-50, č. j. 19 Co 202/99-52, a č. j. 19 Co 203/99-54, ve spojení s usneseními Obvodního soudu pro Prahu 6, č. j. 9 C 307/97-33, ze dne 24. 11. 1998, č. j. 9 C 307/97-37, ze dne 2. 2. 1999, a č. j. 307/97-38, ze dne 2. 2. 1999, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

Stěžovatel svou ústavní stížností napadl shora citovaná rozhodnutí obecných soudů. Uvedl, že podal návrh na zahájení občanskoprávního řízení o vyklizení bytu současně s návrhem na vydání předběžného opatření o zpřístupnění bytu, jehož je nájemcem. Městský soud v Praze potvrdil dne 30. 4. 1999 svým usnesením, č. j. 19 Co 201/99-50, usnesení Obvodního osudu pro Prahu 6 ze dne 24. 11. 1998, č. j. 9 C 307/97-33, kterým bylo přerušeno řízení o vyklizení bytu, který je v nájmu stěžovatele.

Stěžovatel namítal, že v uvedené věci nebyly dány podmínky pro přerušení řízení podle ust. § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť podal návrh na zahájení řízení dříve, než bylo zahájeno řízení ve věci vedené pod sp. zn. 17 C 56/98. Dále uvedl, že v rámci předmětného návrhu navrhoval i vydání předběžného opatření, o kterém nebylo ke dni podání ústavní stížnosti rozhodnuto. Z uvedeného má stěžovatel za to, že pokud mělo být nějaké řízení přerušeno, mělo by to být řízení později zahájené, ale především by mělo být dle názoru stěžovatele řízení spojeno do řízení společného.

Dne 30. 4. 1999 potvrdil dále Městský soud v Praze svým usnesením, č. j. 19 Co 202/99-52, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 2. 1999, č. j. 9 C 307/97-37, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření o zpřístupnění bytu, jehož je nájemcem, s odůvodněním, že stěžovatel neosvědčil naléhavý právní zájem na zatímní úpravě poměrů.

Konečně dne 30. 4. 1999 Městský soud v Praze svým usnesením, č. j. 19 Co 203/99-54, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 2. 1999, č. j. 9 C 307/97-38, kterým stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od placení soudních poplatků s odůvodněním, že stěžovatel má dostatek prostředků na placení právního zastoupení a že placení soudních poplatků nemůže snížit jeho životní úroveň.

Stěžovatel tvrdí, že shora uvedenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho základních práv a svobod chráněných Listinou základních práv a svobod, a to konkrétně k porušení práva na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 odst. 1 a k porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud po zvážení skutkové i právní stránky a rovněž na základě vyjádření obecných soudů v uvedené věci dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele je možno považovat za zjevně neopodstatněnou.

Odvolací soud z podnětu stěžovatelem včas podaného odvolání při posuzování napadeného usnesení prvoinstančního soudu, č. j. 9 C 307/97-33, postupoval v intencích ustanovení § 212 odst. 1 a 2 o. s. ř. S odkazem na ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nebylo ve věci zapotřebí nařizovat jednání. Důvodem přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. byla dle vyjádření obecných soudů zejména hospodárnost řízení a z tohoto pohledu nebyl okamžik zahájení jednotlivých řízení významným. Z vyjádření obecných soudů a rovněž ze spisového materiálu k uvedené věci vyplývá, že v daném případě byla podána městskou částí Praha 6 žaloba, sp. zn. 17 C 56/98, která směřuje jak proti stěžovateli, tak i proti P. M. (dále jen "vedlejší účastník"), a v řízení má být posouzen vztah obou účastníků ke spornému bytu. Obecné soudy tedy správně dospěly k závěru, že by bylo v rozporu s procesní ekonomikou řízení, aby k posouzení téže otázky běželo souběžně více řízení. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud přerušil řízení a odvolací soud rovněž bez jakéhokoliv pochybení věc posoudil tak, že napadené rozhodnutí dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

K námitkám stěžovatele, týkajícím se zamítnutí vydání předběžného opatření (k řízení u Městského soudu v Praze pod č. j. 19 Co 202/99-52), kterým se stěžovatel domáhal uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zpřístupnit předmětný byt, lze uzavřít, že obecné soudy věc správně posoudily tak, že stěžovatel neosvědčil své tvrzení, že je nájemcem sporného bytu. Z odůvodnění usnesení obecných soudů je patrné, že v uvedeném případě by se předběžným opatřením řešily navíc jak faktické, tak i právní vztahy a nejednalo by se o úpravu předběžnou, ale ve svých důsledcích konečnou, a proto nebyl dán právně relevantní důvod k nařízení předběžného opatření.

K argumentaci stěžovatele ohledně nepřiznání osvobození od soudních poplatků obecné soudy věc rozhodly tak, že u stěžovatele nejsou splněny podmínky ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. Obecné soudy se i touto okolností řádně zabývaly. V odůvodnění svých usnesení soudy uvedly, že základním zákonným hlediskem pro posouzení otázky osvobození od soudních poplatků jsou poměry účastníka, jakož i zjištění, že se v jeho případě nejedná o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatnění či bránění práva. Citované ustanovení o. s. ř. má zabránit zbytečné tvrdosti, kdy splnění poplatkové povinnosti by znamenalo podstatný zásah do finanční, event. majetkové sféry povinného účastníka. V daném případě věc obecné soudy bez pochybení zvážily tak, že zaplacení poplatku žádným podstatným způsobem nesnížilo životní úroveň stěžovatele.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud věc posoudil tak, že postupem obecných soudů nebylo porušeno nijaké ústavní právo či svoboda stěžovatele. Tvrzením o porušení práva na nedotknutelnost obydlí namítal stěžovatel zřejmě proti věcnému obsahu rozhodnutí obecných soudů. Jak již bylo uvedeno, obecné soudy se věcí řádně zabývaly, jakož i řádně odůvodnily svá rozhodnutí. Pokud se jedná o údajné porušení práva na spravedlivý proces, stěžovatel neuvedl, jakým konkrétním způsobem při postupu obecných soudů měl být na tomto právu zkrácen. Proto lze jen obecně shrnout, že ve věci bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., z něhož vyplývá, že předmětná právní úprava rozhodnout bez jednání, tedy i bez přítomnosti účastníků, umožňuje.

Ústavní soud dospěl proto k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, a proto jej ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu

V Brně 29. května 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 523/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies