I. ÚS 27/2000

30. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudci JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti V. M., zastoupeného advokátem JUDr. P. J., Ph.D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. 10 To 72/99, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 5. 1999, sp. zn. 6 T 115/98, uznal stěžovatele a spoluobžalovaného A. Č. vinnými trestným činem vydírání ve spolupachatelství dle ustanovení § 9 odst. 2 a § 235 odst. 1, 2 písm. a), c) odst. 3 trestního zákona. Tohoto trestného činu se údajně dopustili tím, že dne 16. 4. 1998 prostřednictvím jiné osoby vylákali podnikatele I. H. (dále jen "poškozený") do restaurace "M." u obce S., kde jej za pomoci dalších mužů při použití fyzického násilí a přes jeho odpor naložili do osobního automobilu a poté převezli do sklepení neznámého domu, kde mu vyhrožovali usmrcením jeho a jeho rodinných příslušníků, přikládali mu k hlavě pistoli a požadovali po něm nejprve vydání finanční hotovosti ve výši 10 mil. Kč. Následně mu určili, že dne 17. 4. 1998 musí pro ně ve svém vozidle na určené místo dodat finanční hotovost "pouze" ve výši 4 mil. Kč, přičemž v tento určený den byl po převzetí kufříku s požadovanými penězi zajištěn A. Č. Za tento trestný čin krajský soud odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a A. Č. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let.

V odůvodnění rozsudku krajský soud především poukázal na to, že se oba žalovaní dobře znali a že stěžovatel pro A. Č. zajišťoval pozvání do republiky. Stěžovatel prostřednictvím svědkyně R. vyzval poškozeného na schůzku, na níž byl poškozený přepaden a unesen na neznámé místo, kde byl podroben nátlaku. Celá akce byla velmi pečlivě naplánována a podílel se na ní větší počet osob. Stěžovatel prý druhý den po propuštění poškozeného telefonicky instruoval, jakým způsobem mu má předat peníze, přičemž znaleckým posudkem bylo prokázáno, že šlo právě o stěžovatele. Při přebírání peněz byl zadržen A. Č., který se na celé akci se stěžovatelem podílel.

Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze odvolání obou obžalovaných proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové zamítl.

V jeho odůvodnění v první řadě konstatoval, že v trestním řízení nedošlo k žádným pochybením a že se nalézací soud v citovaném rozsudku vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a se všemi argumenty obhajoby. Vina stěžovatele prý byla prokázána především výpovědí původně utajené svědkyně J. N. (ve skutečnosti J. R.), přičemž krajský soud nepochybil, když vycházel z její výpovědi v přípravném řízení trestním ze dne 17. 9. 1998 za přítomnosti obhájců obou obžalovaných. Tehdy uvedla, že ji stěžovatel skutečně požádal, aby s poškozeným dohodla předmětnou schůzku, instruoval ji o obsahu hovoru a vytočil číslo na svém mobilu, který jí poté i ponechal, aby se jí mohl poškozený později dovolat. J. R. stěžovatele poznala i v rámci rekognice a její výpověď koresponduje s výpovědí svědkyně D. B., sekretářky poškozeného. Je sice pravdou, že J. R. byla ještě před svým výslechem u soudu odtajněna advokátem stěžovatele, který do spisu založil její prohlášení, že k předchozí výpovědi byla donucena dvěma policisty, jež jí vyhrožovali, slova z výpovědi jí "vtiskli" do úst a stěžovatele identifikovala proto, že jeho fotografii jí již předtím policisté ukázali. Svědkyně R. nepopřela, že uskutečnila předmětné telefonáty, o něž ji prý požádal muž jménem V., kterého znala od vidění. U hlavního líčení J. R. sice potvrdila pravdivost svého prohlášení, nicméně po předestření své výpovědi z přípravného řízení sdělila, že není schopna se k věci vyjádřit, že má strach a nakonec odmítla vypovídat. Proto vrchní soud (stejně jako nalézací soud) - po vyslechnutí příslušných policistů (Š., K.) a údajného svědka S. a s přihlédnutím ke kontextu celé věci - dospěl k závěru, že pravdivou byla její výpověď z přípravného řízení a nikoliv později podepsané prohlášení, v němž tuto výpověď popřela.

Způsob života stěžovatele byl prý dokumentován i výpovědí svědka J. B., že od něho stěžovatel požadoval opatření zbraní, rozbušek a trhavin a že ho také požádal, aby za finanční odměnu pozval do ČR některé osoby z Ukrajiny, včetně A. Č. Z dalších výpovědí dále vyplynulo, že stěžovatel byl v kontaktu s osobami ukrajinské či ruské národnosti, jimž zprostředkovával pozvání do ČR a které pak používal k různým "akcím", jako bylo i vydírání poškozeného. Proto prý také krajský soud oprávněně odmítl tvrzení svědků S. B. a J. B. (stěžovatelových přátel), že stěžovatel byl v inkriminované době na Slovensku (v M.) a nepřipustil v tomto směru další dokazování.

Vrchní soud v Praze proto shledal pochybení Krajského soudu v Hradci Králové pouze v tom, že obžalovaným uložil příliš nízké tresty, neboť nepřihlédl k vysokému stupni společenské nebezpečnosti předmětného trestného činu.

Citované usnesení Vrchního soudu v Praze stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že výrok o jeho vině se opírá především o výpověď svědkyně R. (dříve utajené N.) a utajeného svědka (policisty), vypovídajícího pod jménem J. S. Svědkyně R. však později ve svém písemném prohlášení uvedla, že její výpověď z přípravného řízení byla nepravdivá, neboť k ní byla policisty přinucena a před hlavním líčením u Krajského soudu v Hradci Králové prý byla ještě před svojí výpovědí "náhodně odchycena" státním zástupcem a odvedena k soudci. Teprve potom, tzn. po působení soudce a státního zástupce, bylo na svědkyni údajně zřejmé, že má z něčeho skutečně strach, což však lze vysvětlit i tím, že se "postavila proti policejnímu aparátu". Proti výslechu utajeného svědka J. S. mimo jednací síň advokát stěžovatele vznesl námitku a požadoval jeho výslech přímo "z očí do očí", kterémužto požadavku však nebylo vyhověno. Navíc údajně bylo prokázáno, že tento svědek lhal, neboť mezi jeho výpovědí a výpovědí J. R. z přípravného řízení existují určité rozpory. Jediným usvědčujícím důkazem tak prý zůstala výpověď J. R. z přípravného řízení, kterou však při hlavním líčení popřela. Advokát stěžovatele sice navrhl výslech této svědkyně před odvolacím soudem - neboť se mezitím zlepšil její psychický stav - tato svědkyně se také do jednací síně odvolacího soudu dostavila, byla však soudem vykázána a její výpověď odmítnuta. O nekorektním postupu vyšetřovatelů prý svědčí i výpověď svědka K., z níž údajně vyplývá, že mu fotografii stěžovatele policisté ukazovali již při podání vysvětlení a že na něho činili "velmi rasantní nátlak". Stěžovatel dále tvrdí, že ani v přípravném řízení, ani před soudem prvního stupně nebylo zřejmé, které osoby byly (případnými) svědky útoku na poškozeného a teprve v usnesení odvolacího soudu se objevilo, že v bílém automobilu pick-up, nacházejícím se v rozhodné době v blízkosti místa činu, byl M. S. a Z. P. Tato skutečnost prý však nebyla nijak dokumentována a prokázána a při seznamování se spisem nebyla stěžovateli a jeho advokátovi známa. Proto nebylo možno, aby obhajoba navrhla provedení výslechu těchto osob, přestože se mohlo jednat o zásadní důkaz. Stěžovatel konečně namítá, že proti němu byl použit jako důkaz výslech utajeného svědka (S.), přestože pro něj nebyly dány zákonné podmínky (§ 55 odst. 2 trestního řádu). Důstojník Policie ČR, který se oficiálně zúčastňuje výslechů, prý totiž musí být schopen snášet určitý stupeň ohrožení své osoby a měl být proto připuštěn jeho přímý výslech. Tím byla porušena zásada rovnováhy mezi zájmy svědků a zájmy obhajoby, neboť k použití "utajeného svědka" je možné přistoupit pouze v nezbytném případě, což nebylo respektováno.

Ze všech uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že napadeným usnesením byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto navrhl, aby bylo napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušeno.

Ústavní soud si vyžádal příslušný soudní spis zn. 6 T 115/98. Stejnopisy ústavní stížnosti zaslal účastníku řízení - Vrchnímu soudu v Praze, vedlejšímu účastníku řízení - Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze a dále Krajskému soudu v Hradci Králové a Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové s možností se k ní vyjádřit. V těchto vyjádřeních však není uvedeno nic, co by nebylo zároveň obsaženo v předmětném soudním spisu.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že ústavní stížnost spočívá převážně v tvrzeních, zpochybňujících (toliko) provedené dokazování a závěry, které z něho obecné soudy vyvodily. Proto považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Právě v této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Proto se dále Ústavní soud soustředil na otázku, zda v souzené věci extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými existuje či nikoli.

Stěžovatel v první řadě zpochybňuje výpověď svědkyně J. R., když tvrdí, že její výpověď z přípravného řízení trestního byla nepravdivá a učiněná pod nátlakem policistů. K tomuto závěru dospěl především na základě jejího písemného prohlášení ze dne 1. 2. 1999 (č.l. 251), které při hlavním líčení před Krajským soudem v Hradci Králové potvrdila (č.l. 308 a 309), avšak odmítala dále na případné dotazy odpovídat, neboť situaci psychicky nezvládá (poznámka: krajský soud v odůvodnění citovaného rozsudku chybně uvedl, že svědkyně R. u hlavního líčení "nejprve uvedla, že by chtěla své prohlášení odvolat", neboť nic takového v protokolu z hlavního líčení není uvedeno). Z vyšetřovacího spisu vyplývá, že svědkyně R., která v přípravném řízení vypovídala ještě jako utajená svědkyně pod jménem J. N. (č.l. 118 a násl.), stěžovatele jednoznačně označila za hlavního pachatele předmětného trestného činu, a to za přítomnosti - mimo jiné - i jeho právního zástupce. Během tohoto výslechu také na přímou otázku právního zástupce stěžovatele výslovně uvedla, že stěžovatele podle fotografie rozhodně pozná a že v minulosti jí "nikdo fotografii p. M. nepředložil" (č.l. 121).

Je tedy zřejmé, že obecné soudy měly při svém rozhodování v této věci k dispozici dvě zcela protichůdné výpovědi svědkyně R., jednak její výpověď z přípravného řízení a jednak její písemné prohlášení ze dne 1. 2. 1999 (které krajskému soudu předal obhájce stěžovatele - č.l. 262), jež bylo potvrzeno v odvolacím líčení před krajským soudem. Ústavní soud neshledal jako protiústavní hodnocení důkazů, v rámci něhož obecné soudy - s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu a řídíce se zásadou volného hodnocení důkazů - zhodnotily jako pravdivou výpověď svědkyně R. z přípravného řízení, neboť v něm extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a právními závěry z toho vyvozenými spatřovat nelze. K porušení stěžovatelových práv proto nedošlo ani tím, že Vrchní soud v Praze odmítl svědkyni R. znovu vyslechnout. Pokud jde o údajné působení na svědkyni soudcem a státním zástupcem mimo jednací síň, Ústavní soud připomíná, že k tomu došlo teprve poté, co dne 3. 3. 1999 muselo být hlavní líčení před krajským soudem přerušeno právě proto, že se k němu nedostavila svědkyně R. (č.l. 305), a že ji státní zástupce až následně potkal v soudní budově a proto ji odvedl k předsedovi senátu (č.l. 352). Nelze rovněž přehlédnout, že bezprostředně po tom, co údajně na svědkyni soudce a státní zástupce působili, tato svědkyně potvrdila svoje písemné prohlášení, jímž předchozí výpověď (v neprospěch stěžovatele) z přípravného řízení odvolala. I věcně je tato námitka stěžovatele proto zjevně neopodstatněná a irelevantní a nelze se proto důvodně domnívat, že by mohla vést k domněnce, že předmětné trestní řízení jako celek nebylo spravedlivé. Jestliže se stěžovatel pokouší doložit nátlak policistů na svědkyni R. také tím, že k údajnému nátlaku došlo rovněž na svědka K., nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že z předmětného vyšetřovacího a soudního spisu žádné náznaky nátlaku na tohoto svědka nevyplývají. Svědek K. totiž pouze opakovaně uvedl, že fotografie stěžovatele a spoluobžalovaného Č. mu policisté předložili a že na nich "bezpečně poznal" oba jmenované (č.l. 102, 266).

Stěžovatel dále namítal, že výslech utajeného svědka J. S. měl během hlavního líčení proběhnout "z očí do očí" a protože se jednalo o důstojníka Policie ČR, který "musí být schopen snášet určitý stupeň ohrožení své osoby", neměl být vůbec jako utajený svědek vyslýchán, neboť pro to nebyly dány zákonné podmínky (§ 55 odst. 2 trestního řádu). K tomu Ústavní soud konstatuje, že problematikou utajených svědků se v minulosti již zabýval (nález č. 214/1994 Sb.); konstatoval, že instituce anonymních svědků omezuje právo obžalovaného na obhajobu, neboť je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu a s principem rovnosti účastníků a je proto v konkrétním případě vždy nutno hodnotit, zda důvody pro utajení svědka jsou skutečně dány. Jinak řečeno jde o to, zda v dané situaci nasvědčují zjištěné okolnosti tomu, že svědku nebo osobě blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv ve smyslu ustanovení § 55 odst. 2 trestního řádu. To znamená, že v konkrétním případě je nutno bedlivě posuzovat vyváženost dvou základních práv, která se mohou octnout v určitém rozporu, tedy práva na spravedlivý proces na straně jedné a práva na osobní nedotknutelnost (svědka) na straně druhé.

Ústavní soud v prvé řadě odmítnul paušální názor stěžovatele, že důstojník Policie ČR musí být schopen snášet určitý stupeň ohrožení své osoby a že jeho utajení proto nepřipadá v úvahu. Z možnosti utajení svědka totiž trestní řád nevylučuje žádnou profesní skupinu. Přestože některá profese s sebou z povahy věci přináší větší rizika ohrožení vlastní osoby než profese jiné, nelze dovozovat, že toto větší riziko je nutno chápat jako samozřejmé a přirozené v tom smyslu, že není namístě v konkrétním a odůvodněném případě jeho snížení, a to i formou utajené svědecké výpovědi. Jestliže se tedy v souzené věci jednalo o rozhodování o spáchání velmi závažné násilné trestné činnosti, které se podle pravomocného trestního rozsudku dopustila organizovaná skupina pachatelů (z nichž oba obžalovaní zjevně představovali toliko její část), neshledal Ústavní soud důvod - respektuje své vymezené postavení - zpochybňovat postup Krajského soudu v Hradci Králové, pokud k utajení svědka J. S. přistoupil. V tomto smyslu není rovněž podstatné, že jeho výslech během hlavního líčení neproběhl "z očí do očí", neboť pro respektování ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces je v daném případě rozhodující, že tento výslech byl prováděn bezprostředně (tzn. během hlavního líčení) a že tedy obhajoba měla právo svědkovi klást otázky, jehož ostatně i využila. Rovněž tato námitka stěžovatele je proto zjevně neopodstatněná.

Jako zjevně neopodstatněnou zhodnotil Ústavní soud i námitku, že se teprve v usnesení odvolacího soudu objevilo zjištění, že v bílém automobilu na místě činu byli M. S. a Z. P., takže obhajoba nemohla navrhnout jako důkaz provedení jejich výslechu. Jak totiž vyplývá z protokolu o podání vysvětlení ze dne 28. 4. 1998 (č.l. 206), M. S. uvedl, že v době, kdy z místa přepadení poškozeného H. odjel, se tam nepohybovaly žádné fyzické osoby ani žádná vozidla. Je prý sice možné, že při odjezdu na příjezdové cestě potkal bílé vozidlo typu tranzit, nicméně mu nevěnoval pozornost a není schopen je nijak popsat. Tento protokol byl součástí vyšetřovacího spisu, stěžovatel do něj proto mohl nahlédnout a nemůže tedy důvodně tvrdit, že výslovné uvedení jmen S. a P. v usnesení odvolacího soudu pro něj bylo být překvapivé. Ani tato skutečnost proto nemohla zpochybnit spravedlivost a tím i ústavnost tohoto procesu jako celku.

Pokud stěžovatel tvrdí, že ve výpovědích svědků R. (z přípravného řízení) a S. shledal určité rozpory (přestože zároveň tvrdí, že celá výpověď R. z přípravného řízení je nepravdivá) a z toho dovozuje, že svědek S. lhal, nezbývá Ústavnímu soudu než připomenout své ústavně právní vymezení, které mu v zásadě přehodnocovat důkazy, provedené obecnými soudy, neumožňuje.

Závěrem proto Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů považuje za přesvědčivá. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě jen pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy a s níž se obecné soudy dostatečným způsobem vypořádaly. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěry obecných soudů v tomto směru - z ústavně právního hlediska - neakceptoval.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. 5. 2000




JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 27/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies