I. ÚS 107/2000 - Povinnost nového majitele nemovitosti uhradit nedoplatek na dani z nemovitosti

30. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Správní orgány podle zákona o správě daní a poplatků jsou
zavázány postupovat v daňovém řízení v úzké součinnosti
s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností
v daňovém řízení volí jen takové prostředky, které daňové subjekty
nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení,
tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly kráceny daňové
příjmy.

Podle § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, lze v daňovém řízení ukládat povinnosti nebo přiznávat
práva jen rozhodnutím s předepsaným obsahem. Této povinnosti se
nemohl správní orgán zbavit tím, že se odvolal na to, že povinnost
uhradit nedoplatek na dani z nemovitosti přešla na nového
majitele, tedy ze zákona (§ 13 odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb.,
o dani z nemovitostí), protože daňová povinnost byla původnímu
poplatníkovi řádně vyměřena. Nebyla však vyměřena novému
poplatníku podle uvedeného zákona o správě daní a poplatků, čímž
došlo k porušení jeho práv podle čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5
Listiny základních práv a svobod.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 30.05.2000 sp. zn. I. ÚS 107/2000)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní
stížnosti ve věci stěžovatele Q - L., s. r. o., proti usnesení
Krajského soudu v Ú. ze dne 19. 1. 2000, čj. 16 Ca 296/99 - 22, za
vedlejší účasti Finančního ředitelství v Ú., takto:

Ústavní stížnosti se vyhovuje a usnesení Krajského soudu v Ú.
ze dne 19. 1. 2000, čj. 16 Ca 296/99 - 22, a rozhodnutí Finančního
ředitelství v Ú. ze dne 23. 6. 1999, čj.2833/150/99/G, se zrušují.


Odůvodnění

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním
soudem podáním ze dne 18. 2. 2000.

Ústavní stížností napadl výše uvedené usnesení Krajského
soudu v Ú., kterým bylo zastaveno řízení o jeho žalobě proti
rozhodnutí citovaného Finančního ředitelství ze dne 23. 6. 1999.
Stěžovatel je toho názoru, že mu bylo odňato právo na soudní
ochranu podle čl. 10 Ústavy ČR a dále porušeno jeho právo
vyplývající z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod
a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod.
Ústavní soud pokládal za nutné nejprve zdůraznit, že není
další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje
celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani provedených či
použitých důkazů a svou přezkumnou pravomoc vykonává především
tehdy, kdy napadeným rozhodnutím soudu či jiného orgánu veřejné
moci bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním
zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel
podle kupní smlouvy koupil obytný dům čp. 895 s pozemkem
v katastrálním území a obci Teplice dne 10. 12. 1997.

Finanční úřad v T. vydal dne 30. 12. 1998, pod čj.
117457/98/210960/1390, a doručil stěžovateli výzvu podle § 73
odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
k zaplacení konkrétně uvedených nedoplatků daně z nemovitostí
v náhradní lhůtě patnácti dnů ode dne doručení výzvy.

Stěžovatel podal proti uvedené výzvě dne 18. 1. 1999
odvolání, protože první tři ve výzvě uvedené položky jsou
požadovány neoprávněně a týkají se předchozího vlastníka uvedeného
domu v T. čp. 895 s přísl. a další čtyři položky byly na podkladě
platebních výměrů uhrazeny.

Finanční ředitelství v Ú svým rozhodnutím ze dne 23. 6.
1999, čj. 2833/150/99/G, odvolání stěžovatele zamítlo.
V odůvodnění uvedlo, že v tomto případě bylo postupováno podle §
13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění
pozdějších předpisů, který zní: "Došlo-li v průběhu zdaňovacího
období ke změně vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem,
přechází povinnost uhradit případný daňový nedoplatek počínaje 1.
lednem následujícího zdaňovacího období na nové poplatníky. Za
období od změny vlastnických nebo jiných práv k +nemovitostem do
1. ledna následujícího zdaňovacího období nový nabyvatel za daňový
poplatek ručí". K tomu Finanční ředitelství v Ú. vysvětlilo, že
stěžovatel byl skutečně ručitelem za nedoplatek v období od 10.
12. 1997 do 1. 1. 1998, po 1. 1. 1998 se společnost stala
poplatníkem s povinností uhradit daňový nedoplatek. Dále uvedlo,
že daňová povinnost za rok 1998 byla řádně zaplacena, ale podle
ustanovení § 59 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, byla platba použita na úhradu povinností dle pořadí
stanoveného zákonem; v tomto případě byly přednostně uhrazeny
nejstarší nedoplatky na dani, o nichž byla právě řeč, před běžnou
platbou daně pro zdaňovací období roku 1998.

Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků řízení
k předložené ústavní stížnosti. Finanční úřad v T. ve svém přípise
ze dne 20. 3. 2000 zdůraznil, že dojde-li v průběhu zdaňovacího
období ke změně vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem,
přechází povinnost uhradit případný daňový nedoplatek, počínaje
1. lednem následujícího zdaňovacího období, na nové poplatníky. Na
základě výše uvedeného ustanovení ZdzN byl na osobní daňový účet
stěžovatele předepsán nedoplatek, který se vztahuje k výše uvedené
převáděné nemovitosti. Protože se jedná již o daňový nedoplatek
(základ daně a daň byly řádně stanoveny předchozímu vlastníku
podle § 46 zákona o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen ZSDP), postupoval Finanční úřad v T. podle §
73 odst. 1 ZSDP a zaslal stěžovateli dne 30. 12. 1998 výzvu
k zaplacení nedoplatku, č.j. 117457/98/210960/1390.

Pokud stěžovatel uvádí, že neví, o jaké dluhy předchozího
vlastníka se mělo jednat, před uzavřením kupní smlouvy
s předchozím vlastníkem měl stěžovatel možnost vyžádat si od něj
výpis z osobního daňového účtu, aby si ověřil, zda na uvedené
nemovitosti nevázne daňový nedoplatek (ustanovení § 13b je v ZdzN
již s účinností od 1. 1. 1994) a mohl se tedy svobodně rozhodnout,
zda tuto nemovitost koupí. V této fázi, kdy je nedoplatek již
předepsán na účtě stěžovatele, měl možnost si vyžádat od
finančního úřadu potvrzení o stavu svého osobního účtu podle § 62
odst. 7 ZSDP. Dále měl možnost podle § 23 odst. 1 ZSDP nahlédnout
do spisu, týkajícího se jeho daňových povinností.

Pokud stěžovatel uvádí, že neobdržel platební výměry uvedené
pod položkami 001 až 003 výzvy Finančního úřadu v T. ze dne 30.
12. 1998, a proto je nemohl samostatně napadnout, platí, že ze
zákona přechází na nového vlastníka povinnost uhradit daňový
nedoplatek. Daň byla tedy již vyměřena předchozímu vlastníku.

Finanční ředitelství v Ú. ve svém přípise ze dne 17. 3. 2000
vysvětluje v zásadě stejným způsobem danou problematiku jako
Finanční úřad v T.. Věnuje se však ještě dalším dvěma otázkám.
Stěžovatel totiž také uvedl, že Finanční úřad v T. se jistě se
svými nároky přihlásil jako věřitel v konkursním řízení na
bývalého majitele a že jeho případné nároky budou v rámci rozvrhu
uspokojeny. Finanční ředitelství v Ú. konstatuje, že skutečnost,
zda byly nebo nebyly daňové nedoplatky přihlášeny v konkursním
řízení, nijak neruší povinnost úhrady případného daňového
nedoplatku ustanovením § 13b zákona o dani z nemovitostí. Také
kroky, které provádí správce daně u jiného daňového subjektu
ohledně přihlášení pohledávek v konkursu, nejsou předmětem tohoto
řízení.

Dále Finanční ředitelství v Ú. uvádí, že napadené rozhodnutí
je třeba hodnotit jako rozhodnutí procesní, vydané k řešení otázek
v průběhu řízení vedeného podle ustanovení § 73 odst. 1 ZSDP,
Domnívá se, že žalobou napadené rozhodnutí má svůj základ jen
v právu procesním a jeho vydáním nedochází k žádným změnám
z hlediska práva hmotného. I když připouští, že některá rozhodnutí
správce daně v průběhu daňového řízení mohou účastníky postihnout,
i nepřímo zasáhnout do jejich hmotných práv, nemění to nic na tom,
že zákonodárce taková rozhodnutí z přezkumné činnosti soudu
vyloučil a přezkum těchto rozhodnutí na základě žaloby v řízení
podle části páté, hlavy druhé o. s. ř., proto není možný. Žalobou
napadené správní rozhodnutí je údajně právě takovým rozhodnutím,
které je z přezkumné činnosti soudu vyloučeno, což i svým
usnesením potvrdil Krajský soud v Ú..

Krajský soud v Ú. ve svém přípise ze dne 13. 3. 2000 uvedl,
že předmětem žaloby byla výzva k zaplacení daňového nedoplatku
v náhradní lhůtě, Takové rozhodnutí považoval soud za procesní,
a tudíž z přezkumu soudu za vyloučené podle § 248 odst. 2 písm. e)
o. s. ř., a proto i řízení podle § 250d odst. 3 o. s. ř. zastavil.

Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, rozhodnutím
soudu i správních orgánů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je
důvodná.

Ústavní soud vyšel z tvrzení správních orgánů, že povinnost
úhrady daňového nedoplatku je upravena v § 13b odst. 2 zákona č.
338/1992 Sb., o dani z nemovitostí a že podle citovaného
ustanovení bylo postupováno. Ústavní soud však dospěl k závěru,
že tato právní úprava neruší ustanovení § 32 odst. 1 zákona č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, které výslovně stanoví, že
v daňovém řízení lze ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen
rozhodnutím. Této povinnosti se nemohl správní orgán zbavit ani
tím, že se odvolal na to, že podle něho povinnost uhradit
nedoplatek přešla na nového poplatníka, tudíž ze zákona, protože
daňová povinnost byla původnímu poplatníkovi řádně vyměřena.
Správní orgán v této souvislosti také pominul, že nový poplatník
o této své povinnosti ani nevěděl, resp. vědět nemusel. Správní
orgány si nebyly zřejmě vědomy svého pochybení, když mohly
konstatovat, že z uvedených důvodů se žádný další platební výměr
nevydává.



Správní orgány navíc nepochybně porušily i § 2 odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků, který zavazuje správce daně postupovat
v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při
vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volí jen
takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují
a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení
a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy. Přepsání
předmětného daňového nedoplatku z minulé doby, předchozím
vlastníkem způsobeného, na účet nového vlastníka nemovitosti
o takové součinnosti nepochybně nesvědčí.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovateli nebyla daňová
povinnost (úhrada nedoplatku) ukládána v souladu se zákonem
a v jeho mezích a došlo tak k porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11
odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

Tento nesprávný postup správních orgánů pak následně, ale
bezprostředně ovlivnil rozhodnutí krajského soudu, který tak mohl
dospět k závěru, že byly vytvořeny předpoklady pro +to, aby
zastavil řízení podle § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., což také
učinil. Tento protiprávní následek nastal proto, že krajský soud
opomenul řídit se ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, podle níž každý má právo na to,
aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě
projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který
rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích. Tento článek je
pro každý soud závazný, neboť celá Úmluva o ochraně lidských práv
a základních svobod je podle čl. 10 Ústavy ČR bezprostředně
závazná a její ustanovení mají přednost před zákonem.

Tím, že soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí
správního orgánu je jen rozhodnutím procesní povahy, ač měl podle
povahy věci nepochybně všechny atributy meritorního rozhodnutí
správního orgánu, vytvořil zastavením řízení situaci, že
stěžovateli byl znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému
soudu, když byla porušena jeho ústavní práva a navíc nebylo ani
uplatněno výše zmíněné ustanovení mezinárodní Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod.

Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud
k závěru, že napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Ú. ze dne
19. 1. 2000, sp. zn.16 Ca 296/99 - 22, a Finančního ředitelství
v Ú. ze dne 23. 6. 1999, čj. 2833/150/99/G, včetně výzvy
Finančního úřadu v T. ze dne 30. 12. 1998, čj.
117457/98/210960/1390, k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní
lhůtě, byla porušena ústavní práva stěžovatele, a proto tato
rozhodnutí zrušil; +pokud jde o rozhodnutí správních orgánů,
učinil tak současně z důvodů procesní ekonomie (§ 82 odst. 1,
odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů).



Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. května 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 107/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies