III. ÚS 621/99

30. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky B. D., zastoupené JUDr. Z. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 25 Cdo 1677/99-66, ze dne 16. 9. 1999 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, čj. 39 Co 213/98, 39 Co 214/98-39, ze dne 25. 5. 1998,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatelka podala dne 6. 12. 1999 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 13. 12. 1999. Návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 25 Cdo 1677/99-66, ze dne 16. 9. 1999 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, čj. 39 Co 213/98, 39 Co 214/98-39, ze dne 25. 5. 1998. Vzhledem k tomu, že podaný návrh nesplňoval náležitosti stanovené v zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyzval Ústavním soud přípisem ze dne 6. 1. 2000, doručeným dne 11. 1. 2000, navrhovatelku k odstranění vad podání. Navrhovatelka doplnila návrh dalším podáním ze dne 10. 2. 2000, doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 2. 2000. Z doplněného návrhu vyplynulo, že podle názoru navrhovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 a v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 13 C 64/97, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka podala u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem Státního notářství v Ostravě a v Topolčanech. Žaloba směřovala proti Ministerstvu spravedlnosti ČR a proti Ministerstvu spravedlnosti SR a byla vedena, pod sp. zn. 13 C 192/96. V řízení vedeném pod uvedenou sp. zn. pak Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením, čj. dříve 13 C 192/96 nyní 13 C 64/97, ze dne 24 7. 1997, řízení ve věci, pokud směřuje proti Ministerstvu spravedlnosti SR, vyloučil k samostatnému projednání a současně toto řízení zastavil s odůvodněním, že ve věci není dána příslušnost podle právního řádu platného v ČR a tudíž není dána ani pravomoc českých soudů. Uvedené usnesení bylo navrhovatelce doručeno dne 6. 8. 1997. Dále Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 založil nový spis, pod sp. zn. 13 C 64/97, jako realizaci výše uvedeného usnesení ze dne 24. 7. 1997 a navrhovatelce znovu toto usnesení zaslal, usnesení bylo navrhovatelce doručeno dne 29. 9. 1997.
Navrhovatelka podala dne 6. 10. 1997 proti uvedenému usnesení odvolání, které bylo doručeno Obvodnímu soudu dne 8. 10. 1997. Městský soud v Praze přípisem ze dne 23. 12. 1997 vrátil věc soudu I. stupně bez věcného vyřízení s tím, že v napadeném usnesení nebylo rozhodnuto o nákladech řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesení, čj. 13 C 64/97-33, ze dne 2. 3. 1998, doplnil původní usnesení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze poté usnesením, čj. 39 Co 213/98, 39 Co 214/98-39, ze dne 25. 5. 1998 odvolání odmítl s odůvodněním, že bylo podáno opožděně. Tento závěr odvolací soud opřel o skutečnost, že usnesení soudu I. stupně ze dne 24. 7. 1997 bylo navrhovatelce poprvé doručeno, a to dne 6. 8. 1997. Lhůta pro podání odvolání v délce 15 dnů navrhovatelce skončila dnem 21. 8. 1997. Odvolání navrhovatelky však bylo datováno až dnem 6. 10. 1997 a soudu doručeno dne 8. 10. 1997, tedy po marném uplynutí lhůty k podání odvolání, když navrhovatelka podala své odvolání až po druhém a tudíž nadbytečném doručení stejného usnesení.
Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podala navrhovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ust. § 237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a podala je z důvodu podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Navrhovatelka dovozovala, že vyloučením dané věci k samostatnému projednání jsou u soudu I. stupně vedena dvě samostatná řízení. Je proto logické, že v rámci každého z těchto řízení jí bylo soudem I. stupně doručováno obsahově shodné usnesení samostatně, a proto proti každému z takto doručených usnesení měla právo podat odvolání, čehož využila. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že dovolání bylo podáno včas a bylo přípustné podle § 238a odst. 1 písm. e) o.s.ř., avšak nebylo důvodné, a proto usnesením, čj. 25 Cdo 1677/99-66, ze dne 16. 9. 1999, toto dovolání zamítl. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud ČR uvedl, že jak vyplývá z obsahu spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 13 C 64/97, tedy v řízení, v němž navrhovatelka uplatnila nárok na náhradu škody proti Ministerstvu spravedlnosti SR, bylo usnesení tohoto soudu ze dne 24. 7. 1997 označeno sp. zn. "dříve 13 C 192/96, nyní 13 C 64/97", když doposud bylo vedeno řízení, pod sp. zn. 13 C 192/96 a proti Ministerstvu spravedlnosti SR bylo vyloučeno k samostatnému projednání v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 64/97. Citované usnesení bylo navrhovatelce doručeno do vlastních rukou dne 6. 8. 1997, na doručence byla sice uvedena původní sp. zn. 13 C 192/96, avšak tato skutečnost na posouzení věci z hlediska lhůty uvedené v § 204 odst. 1 o.s.ř. nemá vliv. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že v tomto směru byly námitky v dovolání nepodstatné, protože opětovné doručení téhož rozhodnutí nezakládá běh nové lhůty k podání odvolání proti rozhodnutí, které ve výroku o zastavení řízení nabylo právní moci již dne 22. 8. 1997. Konstatoval proto, že závěr odvolacího soudu o tom, že poslední den lhůty k podání odvolání připadl na den 21. 8. 1997 (čtvrtek), takže bylo-li odvolání datované dnem 6. 10. 1997 soudu doručeno dne 8. 10. 1997, stalo se tak po marném uplynutí zákonné lhůty, byl správný.
Proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze podala navrhovatelka návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jejího názoru byla těmito rozhodnutími porušena její základní práva, a to právo na spravedlivou právní ochranu podle čl. 36 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Porušení uvedených práv spatřovala navrhovatelka v tom, že i když bylo obsahově shodné usnesení doručováno v obou řízeních a měla právo odvolat se proti kterémukoliv zvlášť, odvolací soud podané odvolání odmítl pro jeho opožděnost a stejně rozhodl i Nejvyšší soud ČR. Dále navrhovatelka uvedla, že ve všech shora uvedených řízeních, která představují jen malou část řízení, jež v předmětné věci vedla, bylo porušováno a opomíjeno její právo zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny, a to právo na veřejné projednání věci v její přítomnosti a právo na možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud svým nálezem obě napadená usnesení zrušil.
K posouzení návrhu si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření Nejvyšší soudu ČR jako účastníka řízení. Ve vyjádření Nejvyšší soud ČR uvedl, že pro napadené usnesení NS ČR byl rozhodující závěr o správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, který vycházel ze zjištění, že rozhodnutí soudu I. stupně, proti němuž odvolání směřovala, bylo navrhovatelce doručeno dne 6. 8. 1997 a že odvolání datované dnem 6. 10. 1997 bylo doručeno dne 8. 10. 1997, zatímco lhůta k podání odvolání uplynula dnem 21. 8. 1997. Dovolací soud vycházel z právního názoru, že námitky navrhovatelky uplatněné v dovolání jsou nepodstatné, protože opětovné doručení téhož rozhodnutí soudu I. stupně nezakládá běh nové lhůty k podání odvolání proti rozhodnutí, které ve výroku o zastavení řízení nabylo právní moci již 22. 8. 1997. Nejvyšší soud ČR proto navrhl, aby návrh byl zamítnut.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled na rozhodovací pravomocí obecných soudů. Do rozhodovací pravomoci obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala právě ochrany základních práv, zakotvených v Listině, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí a řízení jim předcházejí a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Navrhovatelka namítala především porušení práva na spravedlivou soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, způsobené tím, že odvolací soud odmítl její odvolání pro opožděnost a dovolací soud pak dovolání zamítl pro nedůvodnost. Ústavní soud na základě přezkoumání spisového materiálu nemohl přisvědčit argumentaci navrhovatelky o tom, že má právo podat odvolání proti dvěma obsahově shodným usnesením samostatně. Rozhodující z hlediska opravných prostředků bylo usnesení označené "dříve 13 C 192/96 nyní 13 C 64/97" ze dne 24. 7. 1997, doručené dne 6. 8. 1997, kterým bylo rozhodnuto o vyloučení věci proti Ministerstvu spravedlnosti SR k samostatnému projednání a toto řízení bylo současně zastaveno. Ústavní soud se ztotožnil se závěry odvolacího i dovolacího soudu v tom, že lhůta pro podání odvolání uplynula dne 21. 8. 1997 a na této skutečnosti nemohlo nic změnit ani to, že uvedené usnesení bylo znovu doručeno v souvislosti s technickým založením nového spisu. Jestliže navrhovatelka prokazatelně podala odvolání až v měsíci říjnu 1997, což je ve spise jednoznačně patrno, nebylo možno než přisvědčit výše uvedeným závěrům obecných soudů. Odmítnutím odvolání a zamítnutím dovolání nebylo proto porušeno právo navrhovatelky na spravedlivou soudní ochranu podle čl. 36 Listiny.
Navrhovatelka dále namítala porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Napadenými rozhodnutími nemohlo být uvedené právo navrhovatelky porušeno, protože obecné soudy řešily otázky procesního charakteru a nezabývaly se řešením vlastnického práva navrhovatelky ke sporným nemovitostem. I v případě, pokud by obecné soudy meritorně rozhodovaly o podané žalobě, jednalo by se o náhradě škody a nikoliv o existenci či neexistenci vlastnického práva navrhovatelky. Ústavní soud proto konstatoval, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo navrhovatelky podle čl. 11 Listiny.
Navrhovatelka se dále dovolávala ochrany práva na veřejné projednání věci a možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Odvolací soud svým usnesení odmítl odvolání pro opožděnost podle § 218 odst. 1 o.s.ř., k tomuto rozhodnutí není třeba podle § 214 odst. 2 písm. a) o.s.ř. nařizovat jednání, stejně tak podle § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. není třeba nařizovat jednání, směřuje-li odvolání proti usnesení. Dovolací soud pak podle § 243a odst. 1 o.s.ř. rozhodne o dovolání bez jednání. Právo na veřejné projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům se jednoznačně vztahuje k jednání a rozhodování soudu ve věci samé, v předmětné věci však obecné soudy rozhodovaly o procesní otázce dodržení lhůty k odvolání. I tomto případě dospěl Ústavní soud k závěru, že uvedená základní práva navrhovatelky nebyla napadenými rozhodnutími porušena.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2000


JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 621/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies