II. ÚS 424/99

30. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti F. B., zastoupeného JUDr. J. T., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 7. 1999, sp. zn. 33 T 18/98, a usnesení Krajského státního zástupce v Plzni ze dne 1. 2. 1995, sp. zn. 2 KZv 11/95, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 347, § 348 a § 349 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í:

Stěžovatel se svou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, 3 a 4 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), domáhá zrušení výše uvedených usnesení krajského státního zástupce a krajského soudu, kterými bylo rozhodnuto o zajištění majetku stěžovatele a o zamítnutí návrhu na zrušení zajištění majetku. Stěžovatel současně podal i návrh na zrušení ustanovení § 347, § 348 a § 349 o trestním řízení soudním (dále i jen trestní řád), neboť je toho názoru, že citovaná ustanovení jsou v rozporu s čl. 11 odst. 4 a čl. 40 odst. 2 Listiny.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že proti stěžovateli bylo sdělením obvinění dne 23. 1. 1995 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 a 3 trestního zákona za použití ustanovení § 8 odst.1 trestního zákona a z tohoto trestného činu byl později i obžalován. Dne 1. 2. 1995 vydal krajský státní zástupce usnesení, sp. zn. 2 KZv 11/95, o zajištění majetku stěžovatele podle § 347 odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), neboť vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu a poměrům obviněného, lze v případě odsouzení předpokládat uložení trestu propadnutí majetku. Jak krajský státní zástupce dále uvedl, z okolností případu pak vzniká obava, že podstatná část majetku obviněného by mohla být prodejem či jiným úkonem zcizena a výkon tohoto trestu tím zmařen nebo ztížen. Proti tomuto usnesení obviněný podal stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením, sp. zn. 9 To 64/96, tak, že stížnost zamítl. Usnesení tak nabylo právní moci dne 14. 8. 1996. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost, která ovšem byla usnesením Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 173/99, odmítnuta jako návrh pozdě podaný. Stěžovatel dále podal ústavní stížnost i proti nečinnosti orgánů veřejné moci za situace, kdy nebylo vyřízeno několik jeho žádostí o zrušení zajištění majetku, které podal. I tato ústavní stížnost byla, pro nepříslušnost Ústavního soudu, odmítnuta.

Dne 26. 7. 1999 Krajský soud v Plzni usnesením zamítl žádost na zrušení zajištění majetku obžalovaného podle § 349 tr. ř., a contrario. V odůvodnění se poukazuje na to, že zrušit zajištění je možné, pomine-li důvod, pro který byl majetek zajištěn, přičemž taková okolnost nenastala.

Usnesení Krajského státního zástupce v Plzni ze dne 1. 2. 1995, sp. zn. KZv 11/95, jak je konečně patrno i z usnesení Ústavního soudu, IV. ÚS 173/99, kterým byla již jednou ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítnuta, nabylo právní moci dne 14. 8. 1996 po vyčerpání řádných opravných prostředků a od tohoto dne počala běžet 60denní zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti stanovená v ustanovení § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném do 9. 5. 1998. Jestliže tedy novou ústavní stížnost proti témuž rozhodnutí podal stěžovatel dne 27. 8. 1999, stalo se tak po uplynutí shora uvedené lhůty k jejímu podání, a proto musela být podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Stěžovatel se dále domáhá i zrušení usnesení KS v Plzni ze dne 26. 7. 1999, sp. zn. 33 T 18/97. Jak z výše uvedeného vyplývá, námitky stěžovatele směřují proti zajištění majetku a věcně se vztahují k usnesení o něm. Usnesením podle § 349 a contrario byla zamítnuta žádost stěžovatele o zrušení zajištění, a to proto, že dle názoru soudu nebyla splněna podmínka pro jeho zrušení, stanovená v § 349 trestního řádu, tedy nepominul důvod, pro který majetek byl zajištěn. Bylo-li tedy již pravomocně rozhodnuto o zajištění majetku a, jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud se tímto rozhodnutím již nemůže zabývat, není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat v řízení o ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí věcně zaměřenému nikoli na důvody zajištění, ale na otázku, zda tyto důvody odpadly, otázku samotného zajištění majetku.

Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení ustanovení § 347, § 348 a § 349 trestního řádu, jako obiter dictum považuje Ústavní soud závěrem za důležité upozornit, že dosavadní judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud) nepovažuje instituty, plnící obdobnou funkci jako zajištění trestu výkonu odnětí majetku, za jsoucí v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod, chránícím vlastnictví. Soud ve svém rozsudku ze dne 7. prosince 1976 ve věci Handyside konstatoval, že zmíněný čl. 1 Dodatkového protokolu umožňuje zajištění (provisional seizure) a následné zabavení a zničení věci. Nedospěl tedy k závěru, stejně jako v případě Agosi (rozsudek Soudu ze dne 24. října 1986), že by zajištění bylo v rozporu s čl. 1 tohoto Protokolu.

Vzhledem k tomu, že se důvody, o které se opírá stížnost, vztahují na usnesení, které Ústavní soud pro uplynutí zákonné lhůty k jejímu podání nemůže přezkoumávat, Ústavnímu soudu nezbylo, než odmítnout návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněný, stejně jako návrh na zrušení výše uvedených ustanovení trestního řádu dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) tohoto zákona, neboť je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.



V Brně dne 30. května 2000 Vojtěch Cepl
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 424/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies