I. ÚS 397/98 - K výkladu § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích

30. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta


Jestliže v restitučním případě bylo zjištěno, že v roce 1938
byla nemovitost vlastníkovi v M. L. zabrána ve prospěch Německé
říše jako tzv. židovský majetek a po návratu z koncentračního
tábora byla vrácena podle § 24 odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb. jako
majetek osob, které trpěly nacistickou perzekucí z rasových
důvodů, a byl obnoven zápis v pozemkové knize v původním znění
v roce 1946, nelze výměr ONV o konfiskaci tohoto majetku rovněž
z roku 1946 (údajně nabyl právní moci v roce 1947) a bez
odpovídajícího zdůvodnění, než pokládat za paakt. Byl jím
konfiskován postiženým osobám, o němž bylo již v souvislosti
s vrácením pozemku v roce 1945 nesporné, že šlo o osoby, které
trpěly pod nacistickým terorem. O odvolání proti výměru ONV
(paaktu) rozhodoval MNV a KNV až v roce 1962, takže zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, mělo být použito
k rozhodnutí tohoto restitučního případu.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 30.05.2000 sp. zn. I. ÚS 397/98)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě stěžovatelky S. A.
B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v P.a
Nejvyššího soudu ČR, jak jsou níže uvedeny, takto:

Rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 10. 1998, čj. 23 Cdo
1787/98 - 65, a Krajského soudu v P. ze dne 12. 5. 1998, čj. 11 Co
490/97 - 51, se zrušují.


Odůvodnění

Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti ze dne 14. 9.
1998, doplněné podáním ze dne 17. 12. 1998, napadá v záhlaví
uvedené rozsudky Krajského soudu v P. a Nejvyššího soudu ČR.
Navrhuje jejich zrušení s tím, že těmito rozhodnutími, jakož
i rozsudkem soudu prvního stupně, byla porušena její zaručená
práva na soudní ochranu a na ochranu vlastnického práva, uvedená
v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Má za
to, že soudy při svém rozhodování nesprávně považovaly výměr ONV
v M.ze dne 27. 9. 1946, čj. 17.597/46, za závazný pro své
rozhodování a nepřihlédly, případně nesprávně si vyložily
ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud není vázán
rozhodnutím správního orgánu. Soudy přehlédly, že žalobu na
uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. byla
nucena podat, aby tak získala legitimaci k žádosti o poskytnutí
finanční náhrady.

Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 12. 5. 1998, čj. 11 Co
490/97 - 51, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ch. ze dne 16.
4. 1997, čj. 8 C 223/95 - 33, kterým byla zamítnuta žaloba
stěžovatelky požadující, aby žalovaným I. S. a ing. I. V. byla
podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve
znění pozdějších předpisů, stanovena povinnost uzavřít s ní dohodu
o vydání domu čp. 383 se stavební parcelou č. 480, o výměře 226
m2, podzemní garáže s parcelou č. 540 o výměře 24 m2 a zahrady č.
770/28 o výměře 507 m2, zapsaných na LV č. 16 pro katastrální
území Ú. u Katastrálního úřadu Ch. a připustil proti svému
rozsudku dovolání se zřetelem k tomu, že otázku výkladu ustanovení
§ 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., totiž zda je lze vztáhnout i na
případ přechodu vlastnictví a nikoli jen převodu mezi živými,
považoval odvolací soud za otázku zásadního významu, když
v posuzovaném případě byl uplatněn nárok proti žalovaným jako
osobám blízkým osobě, která věc od státu nabyla a obě žalované
nabyly nemovitost od původního nabyvatele cestou dědictví po jeho
úmrtí. Odvolací soud ve svém rozhodnutí, stejně jako soud prvního
stupně, dospěl k názoru, že výměr ONV v M.ze dne 27. 9. 1946, jímž
byly sporné nemovitosti rodičům žalobkyně odňaty, byl aktem
politické perzekuce porušujícím uznávaná lidská práva ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) restitučního zákona č. 87/1991
Sb.; poněvadž však k tomuto aktu došlo před počátkem rozhodné doby
stanovené restitučním zákonem (před 25. 2. 1948), nemůže na něj,
dle odvolacího soudu, ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. dopadnout.

Nejvyšší soud ČR zamítl rozsudkem ze dne 6. 10. 1998, čj. 23
Cdo 1787/98 - 65, dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského
soudu v P. dle § 243b odst. 1 o. s. ř., aniž by se zabýval
odvolacím soudem vymezenou právní otázkou. Vyslovil názor, že
neshledal-li odvolací soud celé své rozhodnutí za rozhodnutí
zásadního významu po právní stránce, lze dovolání podat, vedle vad
uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř. a vad ve smyslu § 241 odst. 3
písm. b) o. s. ř. jen z důvodu té právní otázky, pro jejíž řešení
bylo připuštěno. Jestliže odvolací soud za otázku zásadního
právního významu, pro jejíž řešení připustil dovolání, považoval
pouze otázku výkladu ustanovení § 4 odst. 2 restitučního zákona,
nelze proto, aby v daném případě zkoumal Nejvyšší soud ČR
opodstatněnost dovolacích námitek stěžovatelky zpochybňujících
závěr odvolacího soudu, podle něhož se na věc nevztahuje
restituční zákon. Nemůže-li v posuzovaném případě dovolací soud
přezkoumat právní závěr, týkající se aplikovatelnosti restitučního
zákona a naopak ho musí respektovat, nemůže dospět k závěru
o nesprávnosti dovoláním napadeného rozsudku, byť by řešení otázky
vyhrazené dovolacímu přezkumu nebylo správné.

Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti stanoviska
zúčastněných soudů.

Krajský soud v P. ve svém přípise ze dne 21. 3. 2000 zastává
názor, že ke konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb. vůbec
nedošlo ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 citovaného dekretu a že
rozhodnutí Okresního národního výboru v M.ze dne 27. 9. 1946 bylo
aktem porušujícím lidská práva ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1
písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Domnívá se však, že k tomuto aktu
došlo před 26. 2. 1948, a proto se na něj nemůže vztahovat
ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci. Avšak
bez ohledu na to, i v případě, že by byla splněna podmínka, že věc
přešla v rozhodném období na stát z některého z důvodů uvedených
v § 6 zákona, nelze návrhu vyhovět, neboť žalovaný nemůže být
v této věci pasivně legitimován. Jde totiž o blízkou osobu
původního nabyvatele nemovitosti od státu, která ji však nabyla
dědictvím po tomto nabyvateli a nikoli převodem z něho, jak
požaduje ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.


Okresní soud v Ch. odkázal ve svém vyjádření na závěry
rozsudků všech tří soudů. Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění
svého rozsudku ze dne 6. 10. 1998.

Ústavní soud přezkoumal námitky uvedené stěžovatelkou
v ústavní stížnosti, rozhodnutí obecných soudů, jakož i údaje
a doklady obsažené ve spisech a dospěl k závěru, že ústavní
stížnost je důvodná. Týká se aplikace restitučních předpisů, kde
původ křivdy ve formě perzekuce zasahuje do období před rokem
1948, ale kde křivda byla způsobena v rozhodném období let 1948
- 1989. Restitučními zákony se demokratická společnost snaží
alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných
křivd a stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle
restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž
újma má být alespoň částečně kompenzována. To znamená, že nesmějí
opomenout ani řešení otázek souvislých a všímat si situací,
v nichž se akt křivdy zrodil a vyvinul. Je nezbytné vycházet
z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou
založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Proto také jsou
restituční předpisy označovány jako leges speciales. S některými
rozhodujícími okolnostmi restitucí se některé soudy nevyrovnaly
a nebyly dostatečně zohledněny v jejich rozhodnutích.

V předmětné věci má svůj význam posouzení otázky, zda
majetek, údajně konfiskovaný podle dekretu prezidenta republiky č.
108/1945 Sb., může být předmětem restitučního nároku podle zákona
č. 87/1991 Sb. vzhledem k rozhodnému období upravenému v této
restituční normě, tj. období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, když
dekret č. 108/1945 Sb. působil ex lege od roku 1945.

Z listinných dokladů ve spise vyplývá, že podle rozhodnutí
ONV v M.ze dne 20. 9. 1945, čj. 765/45, se předmětné nemovitosti,
jichž se ústavní stížnost týká, vyjímají z národní správy podle
§ 24 dekretu č. 5/1945 Sb., neboť patří právním předchůdcům
stěžovatelky, jimž byly v roce 1942, v důsledku rasové perzekuce,
vyvlastněny. Tehdy bylo potvrzeno, že není námitek, aby se původní
vlastníci ujali svých povinností a museli tedy splňovat podmínky
podle ustanovení § 24 odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb.

Stěžovatelka spolu se svými rodiči se vrátila domů po
osvobození koncentračního tábora v Terezíně dne 8. srpna 1945
a s nimi předmětnou nemovitost nerušeně užívala až do jejich
odchodu do emigrace v roce 1948.

Dalším rozhodnutím téhož ONV v M.ze dne 27. 9. 1946, čj.
17577/46, vydaným podle § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., byly
bez bližšího zdůvodnění předmětné nemovitosti konfiskovány, údajně
proto, že právní předchůdci stěžovatelky jsou osobami
podléhajícími konfiskaci podle ustanovení § 1 odst. 1, 2 a 3
a touto cestou měly nemovitosti přejít na stát.

Obecné soudy zřejmě přehlédly, že na rodiče stěžovatelky
(a nepřímo na jejich tehdy třináctiletou dceru - nyní
stěžovatelku) se ustanovení o konfiskaci nemohlo vztahovat,
protože z konfiskace byli podle § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945
Sb. vyňati občané německé národnosti, kteří zůstali věrni
Československé republice, nikdy se neprovinili proti národu
českému a slovenskému a trpěli pod nacistickým terorem. Tak
závažnou otázku měly obecné soudy v procesu restituce podrobit své
zvláštní pozornosti, zejména když šlo o posouzení otázky lidských
práv a svobod a přístupu k soudu pro osoby, které utrpěly křivdu.
Ustanovení § 135 o. s. ř. jim k tomu dávalo dostatečný podklad
i možnost, jak vyvodit z toho důsledky pro další rozhodování,
stejně jako nález Ústavního soudu, týkající se dekretu č.
108/1945 Sb. (č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,
svazek 3 str. 87).



Odvolací soud se správně postavil na stanovisko, že
nemovitosti byly v roce 1942 vyvlastněny v důsledku rasové
perzekuce, takže nemělo dojít ke konfiskaci podle dekretu č.
108/1945 Sb., a výměr ONV ze dne 27. 9. 1946 správně pokládá za
akt politické perzekuce, který porušuje uznávaná lidská práva ve
smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., ale svou
myšlenku nedokončil vzhledem k tomu, že nenašel pro sebe správný
výklad § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tj. posouzení, zda toto
ustanovení lze vztáhnout i na přechod vlastnictví a nikoliv jen
převod mezi živými. Připustil proto dovolání k Nejvyššímu soudu
ČR, které bylo podáno a bylo zamítnuto, aniž by dovolací soud
přezkoumával z jím uvedených procesních důvodů aplikovatelnost
restitučního zákona.

Závěrem považuje Ústavní soud za nutné zrekapitulovat, že
v zásadě souhlasí se stanoviskem Krajského soudu v P., pokud jde
o domnělou konfiskaci, provedenou ze strany ONV v M.a
s hodnocením vzniklé situace jako porušení lidských práv ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Nesouhlasí
však s odvolacím soudem v tom, že k uvedenému protiprávnímu aktu
došlo před 26. 2. 1948 a nelze použít ustanovení zákona č.
87/1991 Sb.

Jak již Ústavní soud výše zdůraznil, původ křivdy ve formě
perzekuce, případně rasové a národní diskriminace, sahá nepochybně
až do doby před druhou světovou válkou. Rodiče stěžovatelky, doc.
dr. P. K. a A. K., byli spoluvlastníky domu čp. 383 v Mariánských
Lázních, který postavili na pozemkové parcele č. 480 v roce 1935.
Toto jejich vlastnictví, včetně zahrady a podzemní garáže, bylo
zapsáno v pozemkové knize vl. č. 1032 pro katastrální území U.

V roce 1938, po zabrání části pohraničních území ČSR, byla
tato nemovitost zabrána ve prospěch Německé říše jako tzv.
židovský majetek.



Na podzim roku 1945, po návratu z koncentračního tábora, byla
tato vila spolu s pozemky vrácena podle § 24 odst. 2 dekretu č.
5/1945 Sb. prezidenta republiky jako majetek osob, které trpěly
pod nacistickou perzekucí z rasových důvodů. Zápis v pozemkové
knize byl v roce 1946 obnoven v původním znění, tj. jako
vlastnictví rodičů stěžovatelky a byl vložen výmaz práva
vlastnického pro Německou říši.

Rodina K. v domě žila až do roku 1948, kdy se
z Československa vystěhovala. Jedinou dcerou a dědičkou ze závěti
po otci je dcera, stěžovatelka S. A. B.. Její otec zemřel dne 10.
12. 1971, matka ještě před ním. Z toho důvodu se pokládá za
jedinou oprávněnou osobu ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) zákona č.
87/1991 Sb.

Přestože vlastnictví předmětných nemovitostí bylo, jak výše
uvedeno, znovu zapsáno v pozemkové knize a učiněno tak pro manžele
K. nesporným, vydal ONV v M.výměr ze dne 27. 9. 1946, o konfiskaci
právě tohoto majetku. Výměr údajně nabyl právní moci dne 7. 2.
1947. Jeho celé odůvodnění zní: "Není jisto, zda se nejedná
o nepřátelský majetek." Byl jim tedy majetek konfiskován jako
německý majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945
Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku, ač již v souvislosti
s vrácením pozemku v roce 1945 bylo nesporné, že u majitelů šlo
o osoby, které trpěly pod nacistickým terorem. Jde proto
o rozhodnutí, které nelze považovat za právní akt, nýbrž za paakt,
k jehož obsahu nelze přihlížet a tuto prejudiciální otázku si
procesní soud mohl posoudit sám.

O odvolání dr. P. K. proti posledně uvedenému výměru
rozhodoval Městský národní výbor v M.a Krajský národní výbor v P.;
jeho konečné rozhodnutí bylo učiněno dne 3. 1. 1962, tedy v době,
na niž se vztahuje i zákon o mimosoudních rehabilitacích č.
87/1991 Sb., a zejména jeho ustanovení, týkající se perzekucí.
V této době také zřejmě přešly nemovitosti na stát, buď na základě
pravomocného, ale protiprávního rozhodnutí KNV v P. nebo na
základě rozhodnutí Městského národního výboru, jímž byla předmětná
nemovitost předána do správy Podniku bytového hospodářství města
M., nebo případně i bez právního důvodu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka je oprávněnou
osobou ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb.,
a doložila osvědčení o státním občanství ČR. Má tedy možnost se
domáhat svých nároků podle tohoto zákona, zejména podle § 2 odst.
1, když vyšlo najevo, že majetek, který zdědila po svých rodičích,
skutečně přešel na stát, který se tak stal povinnou osobou.
V konkrétním případě však povinnost fyzické osoby vydat věc se
týká, ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nejen osoby,
která získala věc od státu, který sám nabyl oprávnění s ní
disponovat některým ze způsobů uvedených v § 6 zákona č. 87/1991
Sb., ale také těch osob blízkých (§ 116 obč. zákoníku), na které
tato věc byla původním nabyvatelem převedena. Nástupnictví
v povinnosti věc vydat se však podle názoru obecných soudů netýká
těch osob, které věc po původním nabyvateli zdědily, což je případ
této stížnosti.

Ústavní soud vyhodnotil výše uvedená zjištění i stanoviska
obecných soudů a zjistil, že napadenými rozhodnutími byl porušen
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud jde o právo
na soudní ochranu stěžovatelky a čl. 90 Ústavy ČR, podle něhož
jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným
způsobem poskytovaly ochranu právům, a svým nálezem zrušil ústavní
stížností napadené rozsudky, jak jsou uvedeny ve výroku tohoto
nálezu (§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.).
Neshledal porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod,
protože nešlo o vlastnické právo již konstituované, ale o právo,
které bylo a ještě je předmětem sporu.

Soud druhého stupně musí nyní znovu věc posoudit z uvedených
hledisek, zdůvodnit, proč nejsou dány podmínky pro faktické vydání
věci stěžovatelce jako oprávněné osobě a uvést, že v případě, že
nemovitost nelze vydat, může uplatnit oprávněná osoba požadavek na
finanční náhradu podle § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., poté,
co nabude právní moci rozsudek, kterým by byl zamítnut návrh na
vydání věci.



Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. května 2000


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 397/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies