II. ÚS 179/2000

31. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 179/2000

1
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. C., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 1 T 70/98, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2000, sp. zn. 11 To 124/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:


Stěžovatel podal dne 22. 3. 2000 ústavní stížnost, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 1 T 70/98, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2000, sp. zn. 11 To 124/99.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 1 T 70/98, tak, že stěžovatele uznal vinným jednak pokusem trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona účinného do 31. 12. 1997, spáchaného ve spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 trestního zákona a § 8 odst. 1 trestního zákona, jednak trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona účinného do 31. 12. 1997, spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, za použití § 143 trestního zákona účinného do 31. 12. 1997. Vrchní soud v Praze pak usnesením ze dne 31. 1. 2000, sp. zn. 11 To 124/99, odvolání stěžovatele podle § 256 trestního řádu zamítl. Stěžovatel byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na jedenáct let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem a dále
1

2
II. ÚS 179/2000
k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání v bankovním sektoru a peněžnictví na devět let.

Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 2 odst. 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR tím, že bylo porušeno právo stěžovatele na "fair" proces. Stěžovatel je přesvědčen, že se trestného činu padělání a pozměňování peněz nedopustil, nebot' skutková podstata tohoto trestného činu nebyla naplněna po objektivní stránce, když obecné soudy nepochopily podstatné rozdíly mezi penězi a mezi cennými papíry, úvahy soudů obou stupňů nebyly založeny na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a proto dospěly v otázce viny, zejména pak v otázce viny u trestného činu padělání a pozměňování peněz, k nesprávnému rozhodnutí.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích a Vrchního soudu v Praze.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření ze dne 25. 4. 2000 uvedl, že krajský soud se trestní věcí stěžovatele zabýval v několika hlavních líčeních, a to 30. 11. 1998, 1. 12. 1998, 3. 5. 1999, 24. 5. 1999 a nakonec 16. 6. 1999, kdy byl vyhlášen odsuzující rozsudek. V průběhu trestního řízení do vyhlášení rozsudku ani v odvolání, které stěžovatel prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku podal, nebyla z jeho strany vznesena jediná námitka, že by snad byla porušena jeho procesní práva. Už proto krajský soud překvapuje, že v podané ústavní stížnosti uvádí, že bylo porušeno jeho právo na "fair" proces. Ostatně ani v odůvodnění podané ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí žádnou konkrétní výhradu k procesnímu postupu krajského soudu. Odůvodnění podané ústavní stížnosti směřuje pak převážně proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a pokud některé výhrady uplatněné stěžovatelem směřují proti rozsudku krajského soudu, odkazuje krajský soud na poměrně obsáhlé odůvodnění tohoto rozsudku, zejména pak na ty pasáže, které se týkají použité právní kvalifikace a rovněž odkazuje na zevrubné úvahy odvolacího soudu, obsažené v odůvodnění jeho usnesení ze dne 31. 1. 2000, sp. zn. 11 To 124/99, a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 17. 4. 2000 uvedl, že jeho stanovisko je vyčerpávajícím způsobem vyjádřeno v napadeném usnesení a není čeho doplnit.
Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, jednalo se v celé věci o jednání pro společnost velmi nebezpečné, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, přičemž se v jednom případě jednalo o padělání šeku na 200 milionů USD a ve druhém případě byl vyplněn šek na 220 milionů USD.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
2

3
II. ÚS 179/2000
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR), proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu, nespadá do pravomoci ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Uvedené konstatování se plně vztahuje i na požadované přezkoumání napadených rozhodnutí, když obecné soudy se při právním a skutkovém hodnocení nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, a tím ani do rozporu s namítanými články Listiny a ústavy ČR.

Ústavní soud proto zkoumal, zda v souzené věci bylo respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek ve vztahu k porušení namítaných ústavně zaručených práv a svobod a konstatuje, že řízení před obecnými soudy proběhlo řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a bylo vedeno způsobem zajišťujícím správný výsledek. Stěžovatel byl odsouzen na základě zákonného rozhodnutí soudem a pokud se domáhá jiného právního hodnocení důkazů, které byly provedeny v řízení před obecnými soudy, aniž byla porušena základní práva stěžovatele, další šetření ve věci ústavnímu soudu nepřísluší. Samotná skutečnost, že obecné soudy nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto soudy dodržely procesní postupy stanovené zákonem.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, a čl. 36 Listiny. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Podle čl. 36 Listiny každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Jak je patrno z citace uvedených článků Listiny, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím soudu prvého stupně, může se obrátit na odvolací soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Tato uvedená práva postupem odvolacího soudu porušena nebyla. Stěžovateli bylo umožněno, aby se obrátil se svou věcí na nezávislé soudy, které o ní jednaly a vydaly příslušná rozhodnutí podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, podle kterých Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana a státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, neshledal ústavní soud, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení těchto principů.

Podle čl. 87 odst.1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje ústavní soud proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. V daném případě takové porušení namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod nebylo shledáno.

Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
3

Vojtěch Cepl
předseda II. senátu Ústavního soudu
II. ÚS 179/2000
Stěžovatel v ústavní stížnosti současně vznesl návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že ústavním soudem byl podaný návrh posouzen jako zjevně neopodstatněný, nepřipadá navrhovaný odklad vykonatelnosti v úvahu a ústavní soud se touto otázkou nezabýval.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

4

V Brně dne 31. 5. 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 179/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies