II. ÚS 120/2000

31. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti M. Ž., zastoupeného JUDr. J. J., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2000 sp. zn. 4 To 456/99, a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 2 T 8/99, t a k t o :


Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :


Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení jednak usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2000 sp. zn. 4 To 456/99, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a jednak rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 2. 1999, jímž byl uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku se zkušební dobou 14 měsíců s podmínkou, aby po opětovném povolání k nástupu a výkonu základní vojenské služby nebo civilní služby tuto nastoupil a vykonal.

Stěžovatel se domnívá, že v řízení obou soudů bylo porušeno jeho základní právo spočívající v tom, že nesmí být podroben nuceným pracím a službám, právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání zaručené v čl. 9 odst. 1 a 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Skutkově opakuje svoji obhajobu, spočívající ve dvou námitkách, že jeho náboženské přesvědčení a svědomí mu nedovoluje vykonávat službu v ozbrojených silách a že je občanem cizího státu.

Ústavní soud z vyžádaného trestního spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 2 T 8/99 zjistil :

V provádění dokazování se obecný soud prvního stupně vedle naplnění zákonných znaků trestného činu podle § 269 odst. 1 tr. zák. soustředil na vyvrácení obhajoby stěžovatele, že mu jeho svědomí a náboženské přesvědčení nedovoluje výkon základní vojenské služby. Zákon č. 18/1992 Sb. o civilní službě, ve znění pozdějších předpisů, umožňuje odepření nástupu do 30 dnů od skončení odvodního řízení. To stěžovatel neučinil a uplatnil tuto námitku až v řízení před soudem. Dále se soud soustředil na zjišťování státního občanství stěžovatele, který je a byl veden jako státní občan ČR. Předložil však průkaz státního občanství SRN ze dne 11. února 1997 o kterém prohlásil, že toto občanství nabyl narozením, avšak žádným prohlášením ani z jiného zákonného důvodu českého státního občanství nepozbyl. Má trvalé bydliště v ČR, kde byl vychováván, německy se teprve učí, a je tedy osobou s dvojím státním občanstvím a jako takový je v evidenci občanů i veden.

Podle mezinárodního obyčejového práva se osoba s několikerým státním občanstvím nemůže odvolávat na své jiné občanství vůči státu, jehož je rovněž občanem. Třetí stát pokládá osobu s několikerým státním občanstvím zpravidla za občana pouze jednoho státu. Jeho volba se přitom řídí zásadou efektivity. Nemusí přitom respektovat případně odlišný názor bipolity nebo jiného státu, jehož je cizinec také občanem.

Z této skutečnosti mu vyplývají jednak určitá práva, ale také určité povinnosti. Jednou z nich je i povinnost výkonu vojenské služby, jak to stanoví zák. č. 40/1993 Sb. o státním občanství ČR, ve znění pozdějších předpisů, a branný zákon zák. č. 92/1949 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Obecný soud II. stupně po přezkoumání rozsudku neshledal v provedeném řízení ani v právních závěrech soudu I. stupně žádné porušení zákona nebo pochybení a proto rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil.

Ústavní soud není obecným soudům nadřízen a do jejich rozhodování mu přísluší zasahovat pouze tehdy, jestliže jejich závěry jsou v příkrém rozporu s výsledky provedeného dokazování nebo z nich v žádném logickém výkladu nevyplývají a porušují tak ústavnost. O ústavní konformitě povinnosti občana k výkonu základní vojenské služby a trestním postihu za vyhýbání se ve smyslu § 269 odst. 1 tr. zák. vyslovil Ústavní soud svůj názor již několikrát, posledně v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/98.

Článek 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, na který se stěžovatel odvolává, vyžaduje neodstranitelný konflikt jeho mravního vědomí s požadovanou realitou, avšak i pro tento případ odkazuje citovaný článek na zákon, který má stanovit podrobnosti pro umožnění nevykonání vojenské služby. Tímto zákonem je zákon 18/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který v § 2 odst. 1 písm. a) stanoví podmínky pro výkon civilní služby v důsledku odmítání vojenské základní služby z důvodů svědomí nebo náboženského vyznání. Tyto zákonné podmínky stěžovatel nesplnil.

Pokud se týká stěžovatelem prvotně uváděné námitky, že není občanem ČR, nýbrž občanem SRN, potom ani této námitce nelze přisvědčit, neboť podle zákona č. 40/1993 Sb. dosud státního občanství nepozbyl, neboť jak sám uvádí, státní občanství SRN získal s odvoláním na narození, pro co platí výjimka, stanovená v ustanovení § 17 cit. zákona. Rovněž tak nesplnil podmínky stanovené § 16 cit. zákona o pozbytí státního občanství ČR prohlášením. Ostatně se stěžovatel v podaném návrhu ústavní stížnosti neobrací proti rozhodnutím správních orgánů v otázce jeho státní příslušnosti. K tomu nutno dodat, že z výše uvedeného vyplývá, že jednáním u obou soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele.

Za takto konstatovaných skutečností senát Ústavního soudu bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS


V Brně dne 31. května 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 120/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies