II. ÚS 396/99

31. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti M. F., zastoupené Mgr. P. H., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1999 , č. j. 2 Cdon 369/97-63, Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 1996, č. j. 18 Co 349/96-47, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 5. 1996, č. j. 16 C 303/95-27, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatelka ve včas podané ústavní stížnosti napadá v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a uvádí, že dne 27. 9. 1991 vyzvala OPBH pro Prahu 2 k vydání nemovitostí, a to domu č. p. 1912 se stav. p.č. 1267 v k. ú. Praha - N. a domu č. p. 736 se stav. p.č. 634 v k. ú. P.-V. Navrhovatelka je podle svého tvrzení oprávněnou osobou ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť má české státní občanství a byla vlastnicí předmětných nemovitostí. Vzhledem k tomu, že výzvě stěžovatelky nebylo vyhověno, domáhala se u Obvodního soudu pro Prahu 2 uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí. Prvoinstanční soud žalobu zamítl s odůvodněním, že v daném případě není splněna podmínka, uvedená v ustanovení § 6 odst. 1 písm. e) zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť exekuční řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 E 579/63, bylo vedeno pro pohledávku Investiční banky, tedy nikoli pro pohledávku státu, když současně nešlo o exekuční řízení, vedené zkrácenou formou, jak o tom hovoří cit. § 6 odst. 1 písm. e) restitučního předpisu.

Stěžovatelka zdůrazňuje, že již v rámci restitučního řízení nesouhlasila s právním názorem obecných soudů, že pohledávka Investiční banky nebyla pohledávkou státu. Navrhovatelka dovozuje, že v případě Investiční banky šlo nepochybně o národní podnik ve smyslu zákona č. 183/1948 Sb. a vztahoval se na ni rovněž zákon č. 181/1948 Sb. o organizaci peněžnictví. Podle ustanovení § 10 tohoto zákona tak této bance jako majetku státu, stát podle § 13 odst. 3 cit. zákona ručil i za vklady v bankách. Z této skutečnosti stěžovatelka dovozuje, že pohledávka, která na Investiční banku přešla z jejího právního předchůdce, musela být pohledávkou státu, neboť byla přímou součástí státního rozpočtu.

Citované již ustanovení § 6 odst. 1 písm. e) zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je podle názoru navrhovatelky natolik vágní, že neumožňuje přesně vyložit pojem "zkrácené dražební řízení" a "pohledávka státu". K výkladu těchto pojmů je podle jejího názoru třeba vycházet z obsahu zákona o mimosoudních rehabilitacích, když zejména pojem "pohledávka státu" je právě s ohledem na tento restituční předpis třeba vykládat šířeji.

Napadenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka především vytýká, že se zcela nedostatečným způsobem vypořádal s výkladem pojmu "pohledávka státu", když tento soud nepřesně vyložil platnost konkrétních ustanovení zákona č. 181/1948 Sb., ve vztahu k zák. č. 84/1952 Sb. a toto nesprávné a neúplné odůvodnění daného problému pak vedlo i k zcela nesprávným právním závěrům. Stěžovatelka opírá své právní závěry ohledně sporného pojmu "pohledávka státu" o tvrzení, že příslušná ustanovení zákona, důležitá k posouzení této problematiky (§§ 9, 10 zák. č. 181/1948 Sb. byla ustanovením § 28 odst. 2 zák. č. 84/1952 Sb. ponechána v platnosti) a není správné tedy tvrzení, že Investiční banka, zřízená zákonem č. 183/1948 Sb., byla v době exekuce již pouhým státním podnikem a nikoli národním podnikem, jak o tom hovoří zákon č. 183/1948 Sb.

V další části velmi obsáhlého odůvodnění svého návrhu se stěžovatelka na právní úpravě, vztahující se k národním podnikům a jejich hospodaření ve vztahu k majetku státu, snaží podpořit shora uvedenou argumentaci.

Stěžovatelka dále zdůrazňuje skutečnost, že totiž obsah pojmu "státní socialistické vlastnictví" se vyvíjel po celou dobu trvání socialistické společnosti a řešení vlastnických institutů v tomto období je velmi obtížné, neboť ani sama ekonomická podstata všelidového vlastnictví nebyla podle autora publikace viz. Karel Čapek : "Právní postavení socialistických podniků" v době do r. 1976 plně objasněna. V souvislosti s teoretickou podporou svých argumentů stěžovatelka cituje rovněž některé části nálezů Ústavního soudu, ve kterých je problematika vlastnictví státu, ve vztahu k nakládání s majetkem státu národními, resp. státními podniky, dotčena a zároveň zdůrazňuje, že označenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno její právo, zakotvené v čl. 11 odst. 1, v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl . 6 odst. 1 Úmluvy s ohledem na čl. 10 Ústavy.

Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1999, č. j. 2 Cdon 369/97-63, Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 1996, č. j. 18 Co 349/96-47, bylo pod bodem I. výroku zamítnuto. V části výroku označenými II. a III. pak dovolací soud rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Dovolací soud konstatoval, že podané dovolání je podle § 239 odst. 1 o. s. ř. přípustné, když dovolacím důvodem, který stěžovatelka uplatnila, byl nesouhlas s právními závěry soudů nižších stupňů, t. j., že žalované subjekty nejsou povinnými osobami k vydání nemovitostí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a dále, že v předmětné právní věci nebyla naplněna skutková podstata ve smyslu § 6 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť dražební řízení, kterým věc přešla na stát, nebylo provedeno na úhradu pohledávky státu.

Z tohoto dovolacího důvodu tedy Nejvyšší soud ČR vycházel při prověřování výsledků dosavadního řízení, když v souvislosti s první částí dovolacího důvodu dospěl k závěru, že dosavadní právní posouzení věci v otázce povinných osob obstojí jen vůči žalovanému OPBH v Praze 2, st. p. v likvidaci, když ostatní žalovaní - Městská část Praha 2 a obec hl. m. Praha, mohou být povinnými osobami i po účinnosti zák. č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když tato skutečnost, je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR závěrem standardním a v tomto směru tedy právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo správné.

Nejvyšší soud ČR se zabýval rovněž otázkou povahy pohledávek, pro něž věc přešla v dražebním řízení, provedeném zkrácenou formou na stát. Zde dovolací soud v krátkosti shrnul posloupnost v právním nástupnictví bank, oprávněných ze zůstatků hypotéčních úvěrů, zatížených na předmětných nemovitostech stěžovatelky, vedených u býv. Hypoteční banky české a dospěl k závěru, že ve smyslu § 2 zák. č. 183/1948 Sb. se právní nástupkyní původně oprávněné banky stala Investiční banka se sídlem v Praze, v té době národní podnik, pro který platila přísl. ustanovení zák. č. 181/1948 Sb., pokud však zák. č. 183/1948 Sb. nestanovil jinak. Podle zák. č. 84/1952 Sb. (účinného od 1. 1. 1953) přestala být Investiční banka národním podnikem a stala se státním peněžním ústavem, když ve smyslu § 4 cit. zákona jsou státní peněžní ústavy samostatnými právnickými osobami, které neručí za závazky státu, leč by výslovně takovou záruku převzaly, naopak však stát ručil za závazky státních peněžních ústavů, pokud tak bylo výslovně stanoveno.

Ke stejným právním závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR v rozsudcích ze dne 27. 8. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1413/96, ze dne 15. 8. 1996 sp. zn. 2 Cdon 707/96 a v rozsudku ze dne 28. 5. 1998 sp. zn. 3 Cdon 670/96.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika navrhovatelky s právními závěry obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu ČR v jejichž právním výkladu ustanovení § 6 odst. 1 písm. e) zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vidí porušení svých práv, když, jak dále uvádí, cit. ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích je natolik vágní a nejasné, že k jeho výkladu je nutno vycházet co z nejširšího rozsahu smyslu a účelu předmětného restitučního zákona. V této souvislosti, uvádí dále stěžovatelka, je nutné souhlasit s právním názorem Ústavního soudu, publikovaném v nálezu tohoto soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. II.ÚS 85/95, v němž se uvádí, že "právní předpisy upravující postavení státních podniků, v rozhodující míře vycházejí z právních teorií neslučitelných s právními systémy demokratických států spjatými s ochranou základních práv a svobod a tržního hospodářství. Při interpretaci těchto předpisů si je Ústavní soud vědom skutečnosti, že je nelze systémově sladit s tradiční civilistickou naukou, na které je postaven stávající občanský a obchodní zákoník". Potud citace.

V souvislosti s touto tématikou je nutné zdůraznit, že citovaný restituční zákon o mimosoudních rehabilitacích má ve smyslu své preambule napravit pouze následky některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948-1989. Nesouhlas s právním názorem obecných soudů nelze tedy chápat ve smyslu nálezu ÚS ze dne 9. 7. 1996, sp. zn . II.ÚS 294/95, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5 pod č. 63, jako porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť nesouhlas s právními názory obecných soudů nezakládá důvod k podání ústavní stížnosti, pokud stěžovatelka současně nenamítá procesní pochybení obecných soudů v rámci pravomocně skončeného restitučního řízení. Z obsahu podání však takovéto pochybení tohoto rázu nevyplývá a ani Nejvyšší soud ČR v rámci přezkumného řízení pochybení procesního charakteru nezjistil. Jádrem problému je podle tvrzení stěžovatelky správný výklad pojmu "pohledávka státu". Navrhovatelka uvádí, že za pohledávku státu v období tzv. "reálného socialismu" lze považovat jakoukoli pohledávku, která byla současně ve správě národních, resp. státních podniků. Tento výklad však nelze považovat za ústavně konformní s ohledem na již citované ustanovení § 6 odst. 1 písm. e) zák. č. 87/1991 Sb., neboť podle tohoto značně extenzivního výkladu by nebylo nutné rozlišovat mezi pohledávkami státu, které vznikly z působení státu resp. státních orgánů v rámci výkonu jeho mocenských pravomocí ( zejména v oblasti fiskální, kde jsou pohledávky z nezaplacených daní a poplatků ryzími pohledávkami státu) a v oblasti působení státních organizací, které v důsledku své hospodářské činnosti evidují či hospodaří s pohledávkami, z nichž jsou v prvé řadě oprávněny právě tyto organizace. Je sice pravdou, že Investiční banka v souladu se zákonem č. 181/1948 Sb. zprvu fungovala jako národní podnik, ale po nabytí účinnosti zák. č. 84/1952 Sb. o organizaci peněžnictví se stala státním peněžním ústavem. Ve smyslu § 4 cit. zákona byly státní peněžní ústavy samostatnými právnickými osobami, které neručily za závazky státu, s výjimkou případů, kdy takovouto záruku výslovně převzaly a i stát ručil za závazky peněžních ústavů pouze v případech výslovně stanovených. Nelze tedy chápat naznačený problém "pohledávky státu" pod zobecňujícím pravidlem socialistického, resp. všelidového vlastnictví. V takovémto případě by nebylo nutné v restitučním předpise zdůraznit právě pozici státu jako věřitele.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 16 C 303/95, jakož i z napadených rozsudků vyplývá, že předmětná pohledávka Investiční banky byla touto bankou převzata ze svého právního předchůdce Hypoteční banky české, jako zůstatky nezaplacených hypotečních úvěrů, váznoucích na nemovitostech stěžovatelky, dle smluv ze dne 10. 10. 1903, 18. 7. 1928, 8. 2. 1937 a 10. 7. 1929. Z uvedeného je zřejmé, že se jednalo o osobní pohledávky stěžovatelky, které nevznikly z působnosti státu, ale ve smluvním vztahu mezi ní a samostatným právnickým subjektem. Nelze tedy považovat výklad ustanovení § 6 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, provedený Nejvyšším soudem ČR v rámci dovolacího řízení za protiústavní.

Dle ustálené judikatury Ústavního soudu k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může dojít pouze v případě, že vlastnické právo stěžovatelky již právně existuje. V případě restitučních předpisů se však jedná zásadně pouze o uplatnění nároků, nikoli vlastnického práva již existujícího. I v tomto směru tedy Ústavní soud neshledal porušení uvedeného článku Listiny základních práv a svobod a byl proto nucen podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS



V Brně dne 31. května 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 396/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies